Na Nolana s pamfletem

Nolan mívá neotřelé nápady, ale to z něj inspirativního filmaře – natož osobnost za kamerou – nedělá. Místo toho, aby současný Hollywood, příliš nejistý a zbabělý na to, aby si dovolil víc než sázky na jistotu, marketing a horské dráhy, spasil revolucí zevnitř, stal se vězněm struktur jeho současného imperativu: velikášství, technického perfekcionizmu, smyslových ataků, iluzorní nekonvenčnosti, dýchavičnosti vyprávění, diktátu scén na úkor smyslu celku, nedostatku empatie a životní zkušenosti, zdokonalování Dokonalého (= Spielberga).

Nolan je jako kluk, který se to snaží skrývat. Ani v jednom ze svých filmů nedokázal vytvořit přesvědčivou, plnou ženskou postavu. Jeho ženy jsou idealistky, mrchy nebo oběti, vždy méně nebo více na obtíž a z rozuzlení zápletky vyloučené; v posledním filmu nechá klíčovou ženskou postavu zabít (stejně byla nemožná) a nevytěží z toho ani zbla emoce – její smrt se stává účelovou záminkou pro krkolomný přerod jiné postavy.

Ne, že by mužské postavy vyznívaly o tolik lépe. Nolan je příkladem nelidského tvůrce – není divu, pochází z anglické tradice zvednutého malíčku –, který své filmy staví shora, tj. od konceptu nebo nápadů na scény, k nimž posléze domyslí rutinní dějový kontext. Nolan své filmy nevypráví, ale skládá. Nikdy není úplně přesvědčivý, protože o citech spekuluje, víc mluví, než aby se vciťoval, nemá cit pro herecké obsazení (už ten Bale), nemění rytmus vyprávění, jeho postavy jsou vystavěny účelově, aby zapadly do nějakého konceptu, ať už vypravěčského (vršení opozic) či významového (idea strachu) – motivace tudíž působí příliš mechanicky (Dent) nebo příliš vágně (rozporuplnost Batmana a Jokera). Na tak chatrném základě staví Nolan své scény a celek tak postrádá věrohodnost (koniny typu globálního komplotu Ligy stínů).

Nejen z toho, že postrádá smysl pro humor (když se o to snaží, jde o obligátní velkofilmové „tiky“), je zjevné, že své filmy bere velmi vážně – v tom se podobá svým fanům. Dokáže být temný, pesimistický, „filozofický“ (viz četné myšlenkové výpůjčky, na které v následující scéně zapomene), ale každý náznak nekonvenčnosti vzápětí zneguje svým puberťáctvím (bradavky Katie Holmesovské), hollywoodským audiovizuálním patosem a naivní sentimentálností (vyústění scény se dvěma podminovanými trajekty). Ani Nolan se nedokáže ubránit hollywoodsky pokryteckému zabíjení na efekt, ale zároveň je schopen se dojímat nad rozporuplností hrdiny a lidstva, nad jejich katarzemi k tomu lepšímu z nich.

I ve svých „velkofilmech“ Nolan jako by stále točil nekonvenční malé žánrové filmy. Jsou spíše charakterovými studiemi (bez přesvědčivých postav), které se příliš spoléhají na slova – Nolan myšlenky evokuje jedině dialogy, resp. nadsazenými situacemi ze scénáře, mizanscénu ke komunikaci s divákem nepoužívá –, a vůbec jim chybí rozlet, estetický i prostorový. I oba BATMANI jsou spíše aseptickými „kamršpíly“, ve kterých si padouchové vystačí s hadrem na tváři a o lidech se jenom mluví, zatímco davové scény Nolan prakticky nezná. O to větší má ale potřebu zobrazovat různé stránky a rozpory Superhrdiny – žongluje s nejrůznějšími abstraktními kategoriemi (hrdinství, strachu, asociálnosti, obětování se, spravedlnosti, pomsty) a vydává to za komplexnost. Chtěl bych mít starosti komiksového „geeka“.

Dovršení Nolanovy nelidskosti: jeho Gotham City je mrtvé město, bez života a atmosféry. Nolan své fantastické světy (posledních tří filmů) banalizuje tím, že je psychologizuje (introspekce Wayneova dětského strachu), aktualizuje (narážky na Bushe a boj s terorizmem) a vůbec jim dává šedivou patinu současnosti, resp. bezkrevnost modelového dramatu o mnoha dějstvích. Dle mého je režisérem bez vize žijícím v malém světě svých omezených témat, kterými se mu kupodivu daří zaujmout stále se zvětšující skupinu lidí. Nolan nedělá nic jiného, že hollywoodské nesmysly točí „chytře“ a bere je vážně.

P.S./1/ Pokud někomu tyto argumenty (pamflet, spíš) připadají starosvětské, jeden námět k zamyšlení: co když nejsou dva typy kritiků, starosvětští a moderní ("pokrokoví")? Co když ti moderní prostě ještě nedospěli?

P.S./2/ Co se týče Nolanovy režie, zapomněl jsem zmínit, kterak při důležitých dialozích své postavy pouze otrocky objíždí v kruzích, což Kehr trefně označil jako "další ze znaků líné režie" (podobně jako chronické zoomování v 70. letech). A dodává: "Už nějaký čas mám dojem, že dvěmi ústředními emocemi v hollywoodských filmech jsou hněv a sebelítost, a obojího je v TEMNÉM RYTÍŘI k vidění velkolepě." Proč něco psát, když to chytří lidé napíšou za vás?

Jerry Lewis: sranda jako v art-filmu

Tento víkend byl ve znamení mé první zkušenosti s klasickými komediemi Jerryho Lewise. Většina filmových fanoušků si Lewise vybaví hlavně ze Scorseseho KRÁLE KOMEDIE, v němž ztvárnil stárnoucí komediální hvězdu, která si před dotíráním De Nirova obsesivního fanouška pokouší udržet netečnou tvář a dobré mravy klauna staré školy (svým netypicky tlumeným výkonem Lewis vytvořil jednu z nejlepších postav Scorseseho filmů). Sérii filmů, které spoluvytvářely Lewisovu vlastní slávu, u nás před pár lety vydal s českou podporou Paramount a jsou k dostání ve všech dobrých videopůjčovnách (tedy minimálně v jedné). Kritické renomé Jerryho Lewise bylo vždy rozporuplné a ačkoliv ho dnes už ztěží lze paušalizovat na komika nedoceňovaného ve Spojených státech a přeceňovaného ve Francii, stále dokáže vyvolavát extrémní reakce u cinefilů, kteří to jinak mají v hlavě srovnané (viz zde a zde). Andrew Sarris mu ve své slavné knize o hollywoodských "auteurech" věnoval kritickou esej, v níž dlouze – a v Lewisův neprospěch – vysvětloval rozdíl mezi komedií k popukání („funny ha ha“) a komedií pouze k pousmání. A přitom stačilo říct, že komedie Jerryho Lewise sice nebyly zvlášť vtipné, přesto – mluvím o těch, které si zároveň režíroval – z nich vyzařovala značná tvůrčí inteligence. A místo argumentů řekněme žánrově technologických („dobré komedie“) si tedy musíme vypomoci argumenty obecně formálními (stylu, formy vyprávění) a autorskými, protože bez nich by Lewisovy filmy zůstaly jenom divnými komediemi, které rozhodně nevypadají na to, že ve své době byly komerčně úspěšné.

V případě HOTELOVÉHO POSLÍČKA se díky černobílé kameře a velmi fragmentované struktuře vyprávění nabízí odkaz na rané komedie Jacquese Tatiho, zejména PRÁZDNINY PANA HULOTA. Lewis ještě důsledněji místo toho, aby vyprávěl příběh, řadí jeden gag za druhým (většinou platí, že co obraz, to gag), důsledky jejich point se do dalších gagů nepřenášejí – jinak by byl hotelový poslíček hrdinových kvalit záhy vyhozen –, Lewisova postava nejen, že se nevyvíjí, ale na rozdíl od Tatiho rezignuje na jakékoliv, byť vedlejší vztahy, a dle mého Lewis ve filmu neopakuje ani žádné formální motivy (parametry): čili s výjimkou podivného „dvojníka“ Stana Laurela se nikdy nevrací k tomu, co už ve filmu bylo, a jednotu filmu dávají pouze prostředí velkého hotelu a vágní osobnost hrdiny. Co mě ale na filmu překvapovalo především, byla slabá úroveň mnohých gagů; ty jsou často postaveny na prostých, někdy vyloženě košilatých pointách [ředitel hotelu poučuje vedoucího poslíčků, že u svých podřízených musí dbát na vzorné oblečení, načež kamera odhalí, že sám ředitel má na sobě plážové šortky], méně často jde o drobné absurdity, někdy vyloženě „kameňáky“ [velmi otylá dáma se po dvou týdnech bez sladkostí promění ve štíhlou krásku, ovšem jediná bonboniéra stačí na to, aby se vrátila do původní podoby] a spíše výjimečně Lewis místo různorodé kvantity přichází s neotřelým nápadem aspirujícím na komediální poezii [hrdina stisknutním fotoaparátu s bleskem promění noc na den nebo v galerii nechtíc šáhne do „ještě nezaschlé“ ženské busty a "zachrání" to tím, že z dívky vymodeluje kouřící stařenu].

Ono to vůbec vypadá – dle mého by to ale na výsledném dojmu příliš neměnilo –, že Lewis svou „špatnou komedii“ dělá tak trochu schválně; jeho postava zdánlivě němého, dle opičí mimiky asi mentálně zaostalého poslíčka boří tradici komediálních idiotů, kteří explicitně nebo implicitně, aktivně nebo pasivně o něčem vypovídají, tj. kontrastují se světem kolem nich, ukazují jeho nesmyslnost tím, že se snaží hrát podle pravidel, nebo ho ničí. U Jerryho Lewise to neplatí: jeho poslíček je jako velké dítě, jehož jedinými soustavnými znaky jsou pitvoření se, švidrání, zmatky, které tropí, a občas nějaká překvapivá schopnost (třeba řízení letadla) – chybějící osobnost film nahrazuje sledem mikrodějů a nápadů. Z hlediska světonázoru je posliček automatem vykonávajícím dílčí úkony bez čitelného vztahu k realitě, z hlediska komedie pak sólistou, který naopak všechno nechává vztahovat k sobě.

Pro mě přesvědčivěji vyzněl ZAMILOVANÝ PROFESOR, ve kterém se Lewis z Tatiho – byť třeba domnělého – odkazu přesunul na více povědomé území technicolorové, tu vulgární, tu satiricky sofistikované a lehce „cartoonové“ poetiky Franka Tashlina, se kterým Lewis, to ještě v tandemu s Deanem Martinem, natočil některé ze svým nejslavnějších komedií (ARTISTS AND MODELS, HOLYWOOD OR BUST). Ani tentokrát Lewis nevytvořil komedii podle návodu: než aby dynamiku dvou naprosto odlišných osobností v jednom těle situačně využil v komedii záměn a kontrastů (jak se o to pokusil remake s Eddiem Murphym), Lewis místo toho jekyll-a-hydeovský motiv rozvrací. Buddy Love, playboy s hrozným chováním, navzdory stále silnějším dávkám není schopen ošklivého, nemotorného a asexuálního hrdinu v sobě potlačit a stává se hybridem, hydeovským neurotikem, který se v ty nejméně vhodné okamžiky (lásky a hudby) ozývá výše posazeným, kvákavým hlasem svého „Jekylla“. Základní kontrast dobra a zla rozmělňuje skutečnost, že Buddy Love je hrdinovým záměrem, projektem svého lepšího "já" a obě osobnosti jsou v sobě vzájemně obsažené, navzájem se prozrazují přeřeky a změnami hlasu (aniž by si z toho jiné postavy něco odvodily).

Místo jasně se nabízející „akční“ veselohry tak vznikla introspektivní, jakoby zadrhnutá fraška s poučením bez výrazného dramatického oblouku, které zní: nesnaž se měnit svoji osobnost. Díky fasádě bláznivé komedie se ale film didaktičnosti vyhýbá a svým selháním jako bláznivé komedie - až obsesivní nefunkčností - dává vyniknout tomu, co se nenápadně skrývá za tou fasádou, to jest úzkost (proměna Loveho celebrity v hrdinova idiota přímo na jevišti = noční můra Jerryho Lewise) a hlubší významový proud. Hrdina poznává, že lidskou osobnost nelze vylepšit – chemicky namíchat – jako odpověď na společenské tlaky (hrdina flirtující s posilovnou), vlastní mindráky a špatné rodičovské vzory. S tím souvisí i výrazná formální stránka filmu v podobě křiklavého zbarvení prvků mizancény (kostýmů, chemických látek), které odkazuje na motivy syntézy, ve smyslu chemie i osobnosti – hrdina se po prvním experimentu v agónii (ani komedie, ani drama, ale „mrtvý smích“) zmítá na zemi a rozlité chemikálie mu barví plášť; kostýmy Budda Lovea bývají složeny zejména z modré a červené, dominantních barev filmu; sexuálně probuzený hrdina si představuje svou studentku v šatech různých barev, se kterými se mění i kategorie ženskosti, jež představy vysílají (od nevinnosti bílé po neskrývanou touhu rudé). Barvy jsou jako základní chemikálie a rysy (impulzy) osobnosti: jejich syntézou vzniká látka nových kvalit, ale její účinky nelze předvídat, záleží na tom, kdo ji přijímá - hrdina je vůči lektvaru částečně imunní, stejně tak dívka vůči kvalitám Buddyho Lovea.

Přestože se tedy ZAMILOVANÝ PROFESOR tváří jako komedie, je to komediální křeč – většinou pouze k sarrisovskému pousmání –, jež ovšem není tvůrčí křečí, naopak: za vizáží halasné, smysly atakující komedie se skrývá intimní výpověď o křeči osobnosti, která chtěla být někým jiným.

SHANE: western z muzea

Doufám, že nejen mně přinesla včerejší repríza westernu George Stevense SHANE další vystřízlivění z oficiálních dějin filmu, o populárním kánonu "mistrovských filmů" nemluvě. Rozhodně to ale nebyl blesk z čistého nebe: SHANE je western významný, na Oscary hojně nominovaný – jinak by jej přece Česká televize nevysílala (znovu) –, má ovšem spousty nepřátel, včetně času, kterému z filmu odolal pouze jeho padouch v podání „smrtky“ Jacka Palanceho. George Stevens, režisér s nepopiratelným talentem a osobitým stylem, ho natočil v době, kdy se již dříve patrné stránky jeho stylu – sklony k artistnosti a upracovanosti – začaly naplno projevovat v syntéze s přehnanými ambicemi (MÍSTO NAHOŘE) a následně „přepískly“ do vpravdě GIGANT-tických rozměrů, až k nezamýšlené sebeparodii (NEJVĚTŠÍ PŘÍBĚH VŠECH DOB).

Už v jeho nejlepších letech, tj. v „malých“ filmech zejména před válkou (ALICE ADAMSOVÁ, SWING TIME, GUNGA DIN, VESELÁ TLAČENICE aj.), Stevense odlišovala pozvolná režie, s pomalu gradovanými situacemi, emocemi i gagy (Stevens začínal komediemi s Laurelem a Hardym). Ovšem v případě SHANEA z rozvážnosti zbyla už jen pomalost a nadbytečnost; Stevens byl natolik pohlcený „definitivností“ filmu, jež měl být oslavnou bilancí žánrového mýtu, že jej zatěžil zbytečným závažím motivů a záběrů (spojených zejména s nekončenými permutacemi obdivu chlapce k hrdinovi), čímž z filmu vyloučil spontánnost a rozumnou metráž. Natočil western, který absolutně nelze srovnávat s nejlepšími filmy svého žánru – a v podobném duchu by vyzněl i komentář k podobně „legendárnímu“ Zinnemannovu westernovému, zde mýtu zbavenému dramatu V PRAVÉ POLEDNE, který uvidíme příští sobotu. Co kdyby pamětnická dramaturgie ČT uplatnila špetku objevnosti a uvedla na obrazovce lepší westerny, třeba u nás prakticky neznámé, mezi cinefily ovšem kultovní žánrové postavy Budda Boettichera?