![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEibhAq6evXyg1VOTe4hGHfKFyCisdEsCpwooQCd3mPwHyMOT8j0o8PdvhO0l73K-Tknj53mL3XqpySjpx-Ul4CQ9dsfDygQIP7T5Sdo3WRIrBzRSUrXFFyfNP-nM_bCUzq3mlQuhy-OdNS0/s320/playtimeposter6ny.jpg)
Jacques Tati byl jako tvůrce o to cennější, že dokázal odtažitost filmové moderny spojit s hřejivostí ryzí komedie. Tato kombinace se ukazuje jako neprůstřelná: Jeho filmy by se mohly jevit jako staromilské a příliš vstřícné (MŮJ STRÝČEK, 5/5), kdyby zároveň nebyly filmařsky progresivní a společensky kritické, na druhé straně by se mohly jevit jako konceptuální a fragmentované (PLAYTIME, 5/5), kdyby zároveň nebyly legrační a lidské. Lidské v tom smyslu, v jakém jsou lidské například filmy Fritze Langa: člověk se může chovat otřesně či hloupě, je to součást jeho podstaty, jako stádem podněcovaný slepý instinkt, to ale nevylučuje pozitivní katarzi, sebereflexi, možnost dobra v člověku.
Tématem Tatiho filmů byl postup modernosti do našich životů; ukazoval, že zatímco výdobytky civilizace považujeme za člověku prospěšné a jemu sloužící, místo toho si nás komfort podmaňuje – sloužíme mu, necháme se řídit jeho podněty. Člověk, který si takto „ulehčuje“ život, schází na zdravém rozumu. Tati předznamenává různé věci, například šílení designu, jež si u nás prožíváme nyní: designový nábytek – kromě toho, že nemá nic společného s uměním, jehož náhražkou se pro některé design stal – není pohodlný ani účelný, jenom hezky vypadá. Designománie aneb teror hezkých věcí, není ničím jiným než „lepším“ konzumem, který v konečném důsledku vyprazdňuje a odcizuje prostor.
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgOFpTBKSvck23de06TwVR3T-11fJfwiKasCXGsw0hknpBV31YyHKDQpG9KhwB8h_e4xkF9p-jvSIxZ2bawxAo_KFh972L41LqUa9lF6F3Rzc1vjgjFJMezM_Az3tSGM6bUaeime6Dy1PFn/s320/tati1.jpg)
Tati byl satirikem „debilizace“ prostoru, jeho rozparcelování, rozkreslení, zpřehlednění, zúčelnění (příkladem budiž šipky všeho druhu, které sledujeme jako opilci zhypnotizovaní neonem v PLAYTIME). Tati byl vyznavačem přirozeného chaosu minulosti – švitořivé, neefektivní Francie s rozšafnými řemeslníky, zelináři, volně pobíhajícími psi a dětmi. Uměřený optimismus, ona pozitivní katarze jeho filmů spočívá v tom, že „debilizovaný“ prostor se v podstatě samovolně – pan Hulot je nevědomým katalyzátorem – vrací k přirozenému chaosu a potažmo harmonii (kruhová křižovatka jako barevný kolotoč v závěru PLAYTIME).
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhA9aEH5YD5LhsDvuvhryBunUAxqtJ95iPPgYZO8KaDYn-UqXkTpIw1tjKk2WabtiJq5XMm7xbkkXHfaBXIp4KCdOOxlEU3Tret4l_WaIZb2qj4wlvD3Mv3WqFBDq0K5VupMSgdb_OLPWJ8/s320/tati2.bmp)
PLAYTIME, Tatiho mocně vyčnívající a nezpochybnitelné mistrovské dílo, bylo vrcholem této tématické ambice: moderní labyrint „obslužného prostoru“, za jehož roh nevidíme, původní svět téměř vytlačil – zůstalo pár bloudících „čumilů“ v čele s Hulotem. PŘEHLÍDKA (4/5) je oproti tomu malinký film tvůrce v defenzívě, který si místo velkého filmového ateliéru musel vystačit s divadelním jevištěm – zato ale představujícím pozitivní vizi prostoru zaplněného tvořivými lidmi (v sérii varietních čísel), zvířaty i dětmi, na než Tati nikdy nenechal dopustit. Jako nositele zdravého, neuctivého instinktu.