EXISTENZ (David Cronenberg, 1999)

Film představuje to nejživější, co Cronenberg v mírně akademickém "okénku" 90. let natočil. Nasadil k thrillerovému tempu, aby urychlil proměny vnějšího rámce, do něhož jsou postavy zasazeny. Film vypovídá o tomtéž co starší NAHÝ OBĚD – o zhroucení objektivní skutečnosti –, ale jeho tempo a tón jsou uzpůsobeny médiu počítačových her. Adaptace Burroughse se vyznačovala literární vážností, existenciální rezignací, volným sledem obrazů; její perverzní sexualita byla více spekulativní než smyslná. EXISTENZ oplývá brakovou energií, „nadrženou“ činorodostí, hutným dějem; poměrně konvenční sexualita jako by i Cronebergovy anální odkazy přizpůsobila striktně heterosexuálním, spíše fetišistickým preferencím hráčské subkultury. Obsazení herečky Leighové do „mužské“ role stvořitele hry, její odění do těsných smyslných látek a laskání se živou tkání herních konzolí působí jako čísi vyplněná přání.   

EXISTENZ a NAHÝ OBĚD spojují nejisté světy dvojitých agentů a paranoie, jež obrací zbraň i proti blízkým osobám. Ve starším filmu souvisel stihomam s užíváním drog, zde ho spouští hráčská vášeň: nutkání hrát. Výrobu drogy kontrolují abstraktní korporace (herní společnosti), které jsou přítomny pouze prostřednictvím „šifer“ obchodních jmen a neurčité sítě agentů. Vnucené cizí obsahy (nutkání zabíjet) považuje narkoman za vlastní spontánní podnět. Manická poetika filmu to nádherně předvede v obrazu z asijské restaurace, kdy hrdina, jenž vědomě nechce nikoho zabít, nepřítomně naplňuje „zadání hry“ tím, že z kostí a tkání zmutovaných obojživelníků na talíři složí vražednou zbraň a jako kulku použije vlastní zub. I zde se postavy ocitají ve vyhroceném, ale neplodném konfliktu dvou stran: systémem integrovaných hráčů a puritánské kontra-ideologie bojovníků za „realismus“. Blouznivý svět hladkých proměn a absurdních odhalení připomene i tvůrcův nedávný COSMOPOLIS, včetně postavy teroristy-moralisty. Tím Cronenberg určitě není: udržuje radikálně subjektivní vnímání obětí dokonale interaktivní (manipulativní) hry, na kterou nemá vnější kritický diskurz žádný vliv. Skutečnost se rozpadla do řady požitků, pro danou chvíli platných přítomností. [viděno na DVD z půjčovny Radost]

SRÁČI (Robert Sedláček, 2011)

Sedláček, godardovský úkaz v české kinematografii, netočí dokonalé filmy; opakovaně zkouší možnosti kinematografie ve znázornění skutečnosti, zejména té společenské. O jeho svébytných žánrových variacích platí, že žánr se rozpouští v reprezentaci společenských poměrů, ne naopak. S Godardem by mohl mít společný i smysl pro velmi eklektické herecké obsazení, jež nezná předsudky a vyznává inkluzi: zahrnuje postavy z reálné společnosti (bulvární celebrity, reportéry ČT), herce z centra, málo vídané tváře z oblastních divadel a komiky obsazené proti stereotypu. S původem tvůrce souvisí jeho náklonnost k moravským reáliím, jež dále vyostřují „hraniční“ situace jeho postav (zde stýkání českého, moravského, polského a slovenského prvku). Pohybují se v okrajovém prostoru s rozvolněnými pravidly: Sedláček odkazuje na aktuální společenské problémy, ale místo toho, aby své hrdiny omezoval apriorními schématy morality, nechá je ve volném existenciálním výběhu zažít důsledky svého jednání. Zakoušejí terapeutickou sinusoidu zkušenosti nedokonalé společnosti.

Tvůrcovy smělé volby – v obsazení a zavádění společenských kontextů a diskurzů do žánrové zápletky – bývají zajímavější než výsledné katarze. Experimentuje s tím, co ještě snese divácký film, ať už ve množství společenských obsahů (cynismus, policejní korupce, herny, trh práce, mentalita bezpečáka, rasismus, Michal David) či balancováním na tenké linii ztotožnění a zcizení (místy strojeně pomalý a chladný přednes dialogů). Půvab filmu spočívá v tom, nakolik je i z konečného tvaru patrná otevřenost tvůrčího procesu. Sedláček vyhledává syrové napětí, jež plyne ze stýkání hereckých polarit (dialog rutinéra Bartošky s neherečkou se silným polským přízvukem). Sice jasně ovládá zápletku a významy, ale do prostředí a části hereckých výkonů nezasahuje (z divadla ponechané manýry dvou provázkovských herců). Předvádí skutečnost v umělé hře: ta se může ukázat jako pravdivá (výborný „Ostravak“ Dulava), jindy ale zůstane fór fórem (herečka Hadrbolcová v epizodní roli poštovní úřednice). [viděno na kanálech ČT]

ČARODĚJ (William Friedkin, 1977)

Friedkin problematickou Clouzotovu klasiku nijak nevylepšil. Oba filmy jsou výrazem tvůrčí sebejistoty – či pýchy – v tom smyslu, že záměrně brání ztotožnění diváka se svými postavami, před morální dramaturgií dávají přednost abstraktním pletichám osudu a dávají si velmi načas s expozicí. Trvá zhruba padesát minut, než se postavy vydají na cestu, a přitom jsou si stále cizí; jako pokusní králíci byli vysídleni do Střední Ameriky, aby se z jejich účelově spředeného společenství vytvořil obecný model světa. Clouzotův těžkopádnější film působí v jednotlivých obrazech napínavěji, ale je to napětí abstraktní, které nevyžaduje postavy s příběhem (manipulace s nitroglycerínem, hrozící srážka aut). Extroverta Friedkina nepoutá k postavám už ani potřeba napětí a na cestě od překážky k překážce vsází na atmosféru (hudba Tangerine Dream, pohanská zlá znamení podél cesty). Clouzotovy exteriéry příznačně evokují vyprahlost, jež souvisí s jeho naturalistickým pohledem na svět (ušpinění postav uniklou ropou). Friedkin je naturalistou doslova: přírodu nepojímá jako antropocentrické zrcadlo, ale jako na člověku nezávislou, morálně nadřazenou sféru (vegetace, řeka, vítr, Indiáni).         

Clouzot v expozici rozvádí charakterovou bídu některých postav, která je obecně lidského rázu (biologicky podmíněný egoismus, vláda silnějšího). Nespravedlivý osud nerozhoduje podle morálních kvalit jednotlivců, jedná navzdory sympatiím. Friedkin v nabubřelé expozici konkretizuje provinění postav inscenací jejich zločinů (lupič, finanční podvodník, terorista, nájemný vrah). O co více je vina dána od samého počátku, o to méně postavy mluví a proměňují se; zaslouží si vše, co se jim stane. Clouzot užije paralelní montáže významněji jako prostředku k budování napětí a k autorskému komentáři (smrt postavy v okamžiku euforie), zatímco Friedkin ji použije pouze v expozici, kdy ještě o nic nejde (sekvence teroristického útoku). Američan není k postavám tak “sadistický“ jako Francouz, metafyzický pesimista, ale je lhostejnější: jeho „kokainový“ rauš po dynamickém nástupu postupně vyprchá. Po tezi přišla póza. [viděno na kanálech ČT]