31. srpna 2018

HVĚZDY VELKÉHO VOZU (Luchino Visconti, 1965)

Stejně jako u krajana Felliniho připomíná celoživotní dílo Viscontiho přírodní proces, ve kterém se charakteristické rysy jeho tvorby vyvíjejí, zrají, přezrávají, až zkamení. „Neorealistický“ vývoj je krátký: více než na kolektivním dramatu rybářů záleží tvůrci snímku ZEMĚ SE CHVĚJE na ztvárnění tématu – nebo spíše děje – rozkladu rodiny; i obrazy natočené v plenéru působí pro uzavřený horizont moře stísněně.

HVĚZDY VELKÉHO VOZU zahajují dobu přezrávání, kdy se z osobního zaujetí stane utkvělá představa. Rozpad rodinných vazeb, kolísání nálad, podrážděnost citů, prudkost reakcí, výrony hluboce zasutých, časem patřičně zhnisaných resentimentů a frustrací nejsou prostředkem, ale předmětem zkoumání tvůrce. Zápletky filmů se stále více vymykají běžné zkušenosti a ztotožnění (posedlost láskou, či krásou jako ve SMRTI V BENÁTKÁCH). Nestačí jen naznačit; mohutnost „nepřirozeného“ prožívání postav se do velké míry buduje divadelní silou: popisnou výřečností dialogů a předváděním emocí.

Viscontiho starší NATÁLIE také blouzní v kruhu uzavřených kulis. Její zápletku ale spouští ještě čistá láska, ne incestní touha, a dynamický způsob, jakým tvůrce nakládá s prostorem, vytváří rovnocenný formální protějšek k maniodepresivním sinusoidám nálad. „Na míru“ stvořená studiová kulisa je aktéry tolikrát prochozena a kamerou zabrána z tolika úhlů, že se stává součástí jejich citového dramatu. Změny nálad umocňují i odrážejí pohyby postav, střídání architektonických prvků a projevy počasí v tomto těsném, ale členitém prostoru. 

Takto strhující zážitek HVĚZDY VELKÉHO VOZU nenabízejí, přesto stále představují vnadný estetický objekt. Přepjatý dramatický rámec nelze brát zcela vážně; obvinění z incestu soupeří s podílem na holocaustu a oboje postavy znehybňuje, obrací do minulosti. Visconti tak uplatňuje smysl pro krásu zejména v „zátiších“: v obraze z podzemní vodní nádrže, ve které torzo hladiny odráží dětskou minulost, zakázanou touhu sourozenců, nebo v kulise zahrady s dominantou zahalené busty hrdinčina mrtvého otce, v níž se zvedá vítr jako neklid z potlačené viny.

Významový plán filmu, spočívající ve vpádu stále živé, návratem domů vyvolané minulosti do života uspokojené kosmopolitní buržoazie (světácký večírek v prologu), nepůsobí tezovitě právě proto, že společenskou kritiku odsouvají na okraj „skandální“ zápletka a expresivní dekorativnost filmové režie. Tvůrce nastavuje zanícenému konfliktu krásná zrcadla, rozvádí ho do prostoru prostřednictvím symbolických rekvizit typu hořícího krbu; konvenci mondénního uměleckého filmu naplňuje diva v hlavní roli, kterou Visconti strategicky poodhaluje a na jejíž krásnou tvář nasazuje masky kontrastních nálad.  

Jednotlivé obrazy a záběry jsou esteticky platné bez ohledu na dramatický kontext; duch místa má větší moc než prostý součet konfliktů a dialogů… Hrdinka, v závěru oděná do kontrastní, zářivé bílé, se zřejmě s úspěchem osvobodí od minulosti. Její pevná volba jediné možné, rozumné budoucnosti mimo rodinné sídlo předchází aktu odhalení otcovy sochy, který s velkým zpožděním projasní hysterií zastřenou paměť (dojetí hrdinky jako dobré dcery, ruka ve tváři labilní matky v gestu viny, smrt bratra jako sestřina pokušitele). 

Je tvůrci více vlastní katarze osvobození ženské hrdinky, nebo přepjatá muka mladšího bratra, jenž působí jako falešný romantik – nezralý, slabošský, citově vydírající –, ale jehož smrt je skutečná? Pokud sdílí patos jeho slepé vášně, proč působí tak strojeně? Má skutečně hrdinku lákat, nebo se zde pouze inscenuje dávno přezrálý cit? (…) Působivý závěr filmu představuje stylový únik před špatným uměním. Smrt bratra nenese znaky tragédie, společně s odhaleným pomníkem je součástí hrdinčina vyrovnání se s minulostí. Visconti považuje rozklad za nemravný, ale kinematograficky velmi vděčný. [TV]

14. srpna 2018

Deset důvodů, proč spatřit Nové horizonty

1) Zatímco vrchol léta činí improvizované sály Letní filmové školy nesnesitelnými, odehrává se vratislavský festival Nové horizonty (NH) v klimatizovaných sálech multiplexu ve středu města. Zadnice - jako v některých sálech nejen LFŠ, ale i ve Varech - vás zde bolet nebudou.

2) Na rozdíl od multiplexu vyhrazeného pražskému Febiofestu vás v sálech NH nečeká ani kulturní šok; věkový a duševní profil diváků mi nejvíce připomněl složení pražských kin Světozor, Aero, Oko. I zde se jako na jiných festivalech odchází předčasně ze sálů, přesto si myslím, že ve zkoušce novým Godardem obstálo vratislavské publikum se ctí.

3) Na rozdíl od festivalu ve Varech se zde pro umění nemusí trpět: lístky lze kupovat přes internet, takže při odjezdu na festival víte jistě, které filmy uvidíte. Ještě v průběhu festivalu bylo vyprodaných představení jen pár (vybavuji si japonské ZLODĚJE), přičemž i na ně šlo teoreticky koupit lístek čekáním u pokladny "poslední minutu" před představením. Lístky stojí v přepočtu od 90 do 150 Kč (nové filmy jsou dražší); vedle lístků má festival ještě paralelní systém "průkazek". 

4) Kromě festivalových novinek přinášejí NH cenné retrospektivy, jako tu vloni věnovanou Rivettovi či ty letošní náležící portugalským solitérům Costovi a Monteirovi.

5) Festival si důsledně drží svůj dvoujazyčný charakter, takže kromě polských titulků jsou všechny filmy v jiném než anglickém znění opatřeny i titulky anglickými.

6) Oproti Varům o festivalu mimo jeho stánek prakticky nevíte, což kromě absence mediálního a požitkářského cirkusu znamená, že zde nevidíme tolik diváků, kteří chodí na umělecké filmy omylem, jak to známe z "masových závodů" Varů a Febiofestu. NH se soustředí na film.

7) HN sice na stránkách neavizují, z jakého nosiče budou filmy promítat, v rámci možností se ale organizátoři snaží dovážet filmy na 35mm kopiích. Z filmů, které jsem viděl v rámci Costovy retrospektivy, činil poměr mezi filmovou a digitální kopií čtyři ku dvěma.

8) Festival je dobře vymyšlený a řízený. Projekce jsou během dne sdruženy do pěti časových bloků, v jejichž rámci sice více než jeden film neuvidíte, ale s výjimkou tříhodinových a delších filmů dosáhnete na jakýkoliv film v následném bloku. Sály jsou většinou otevřené dlouho před začátkem projekce, takže fronty o místo - protože lístky jsou neadresné - se tvořily jen před nejdiváčtějšími z představení.

9) I diváckou soutěž dokáží NH pojmout civilizovaně, tedy bez kolektivistického tlaku spojeného s podbízením letáků u vchodu do sálů (tedy opět přes internet). Obejdou se zde i bez dalšího "orientálního" příslušenství typu vlezlých znělek/scének (Vary) a masivního sponzorského útoku (Febiofest).

10) Cesta z Prahy do Vratislavy trvá vlakem pod šest hodin a stojí kolem čtyř stovek.     

Závěr: Kdyby chlapci a děvčata z výše jmenovaných alternativních pražských kin - namísto výroby planých, pozérských znělek - provozovali vlastní velký festival, zřejmě by to dělali stejně chytře a důstojně jako organizátoři Nových horizontů.