Stillmanova
kostýmní komedie bude zjevením pro každého, kdo od kostýmního filmu už nic
nečekal. Tato výspa „prostřední kultury“ se přestala vyplácet i při udílení
výročních cen a téměř se netočí; zfilmované minulosti vládne 20. století… LÁSKA
A PŘÁTELSTVÍ je „béčkově“ přímočará komedie, která se nesnaží kritiku mravů a
manželskou politiku té doby tématizovat (problematizovat); místo toho je věcně
začlení do svižného vyprávění skrze postoje či jednání postav. Nutno dodat, že fikční svět filmu je poměrně liberální, dává prostor postavám, aby určovaly svůj
osud v mezích jim daného prostředí. Postavy hájí konkrétní zájmy: ty své (egoismus) nebo svých blízkých (dobrá vůle).
Postava herečky Beckinsalové je ženou ve středních letech se špatnou pověstí, která je nesnesitelná i sympatická tím, jak soustavně a odhodlaně hájí vlastní zájem svobodné matky s dítětem. V situaci, kdy využívá nejisté pohostinnosti příbuzných a přátel, se chce natrvalo materiálně zajistit. Omezeným, ale praktickým důvtipem a pohotovými reakcemi v řízných dialozích manipuluje svým okolím ve vlastní prospěch. Ve své přetvářce je průhledná a poctivá. Ovšem ve věci dcery, jejíž osud je připravena podřídit svému štěstí, musí být její vůle poražena; o osud sotva dospělé, rozpačité, ve stínu matky žijící dívky se bije hned několik spojenců.
Ke šťastnému konci film dospěje skrze prozřetelnou souhru dobré vůle a okolností: všichni dosáhnou svého. Matka neprozře, ani nebude potrestána, povahy se během vyprávění nezmění. Jsou to ustálené povahy, potažmo role v situační komedii – klíčová je role dobráckého blba –, co se ideálně doplní ve velkorysém závěrečném dějství… Nenápadný, lehký styl si dvakrát „neodpustí“ velmi viditelnou hříčku s vizualizací psaného slova: napoprvé působí tento prostředek jako vtipný ornament, v samém záběru je zopakován v nejpříhodnější čas a ustaví svou nevyhnutelnost (nevěstina báseň). Matku umístí tvůrce v posledním obraze mezi postavy, které v druhém plánu přihlížejí té šťastné chvíli. Z hrdinky se po právu stala vedlejší postava; ovšem i tak patří film ženám. [DCP]
Postava herečky Beckinsalové je ženou ve středních letech se špatnou pověstí, která je nesnesitelná i sympatická tím, jak soustavně a odhodlaně hájí vlastní zájem svobodné matky s dítětem. V situaci, kdy využívá nejisté pohostinnosti příbuzných a přátel, se chce natrvalo materiálně zajistit. Omezeným, ale praktickým důvtipem a pohotovými reakcemi v řízných dialozích manipuluje svým okolím ve vlastní prospěch. Ve své přetvářce je průhledná a poctivá. Ovšem ve věci dcery, jejíž osud je připravena podřídit svému štěstí, musí být její vůle poražena; o osud sotva dospělé, rozpačité, ve stínu matky žijící dívky se bije hned několik spojenců.
Ke šťastnému konci film dospěje skrze prozřetelnou souhru dobré vůle a okolností: všichni dosáhnou svého. Matka neprozře, ani nebude potrestána, povahy se během vyprávění nezmění. Jsou to ustálené povahy, potažmo role v situační komedii – klíčová je role dobráckého blba –, co se ideálně doplní ve velkorysém závěrečném dějství… Nenápadný, lehký styl si dvakrát „neodpustí“ velmi viditelnou hříčku s vizualizací psaného slova: napoprvé působí tento prostředek jako vtipný ornament, v samém záběru je zopakován v nejpříhodnější čas a ustaví svou nevyhnutelnost (nevěstina báseň). Matku umístí tvůrce v posledním obraze mezi postavy, které v druhém plánu přihlížejí té šťastné chvíli. Z hrdinky se po právu stala vedlejší postava; ovšem i tak patří film ženám. [DCP]
