Pokud jsem posledně zapochyboval nad tím, že by Benedek Fliegauf umělecky překračoval meze regionu, pak o Rusovi Andreji Zvjagincevovi – hostu letošního Febiofestu – žádné pochyby nemám; jeho NÁVRAT je pro mě tím skutečným „ambientním“ filmem.
Zvjagincevův poslední film JELENA je dokonale – rytmicky a obrazově – vyhlazeným moderním uměleckým filmem. Po tématické stránce znamená, alespoň pro mne, vítaný odklon od zkoumání otcovského archetypu, který tvůrce v případě VYHOŠTĚNÍ zavedl do slepé uličky. Zvjagincevova zjevná nechuť k ruskému alfa samci (tvůrce se v putinovském Rusku musí cítit jako vnitřní vyhnanec) zde nabyla přepjatě hysterické polohy, která dala zapomenout na více ambivalentní postoj NÁVRATU k archetypu otce – stínové postavy (každé) rodiny. Stoická alegoričnost a vypjaté melodrama si ve VYHOŠTĚNÍ navzájem ubíraly na přesvědčivosti.
Zároveň se ve filmu projevila slabina – defenzíva – současného uměleckého filmu, který neumí odolat všeobecné potřebě vyprávět „silné“ příběhy a prožívat. Film je tak nejsilnější tam, kde se obrací ke kinematografické minulosti (Tarkovskému) a ke klidu (pocta Mistrovi zejména v obrazu dynamického zátiší s tekoucí vodou míjející se s artefakty lidské minulosti-vzpomínek). Je to sice Tarkovský v kapesním vydání – umění obecně směřuje k miniaturní verzi své minulosti –, ale jakkoli je Zvjagincevův rejstřík tématicky i výrazově omezenější, nepochybuji vůbec o tom, že se svým médiem zachází tvůrčím způsobem.
Zvjagincevovy první dva filmy se odehrávaly ve vylidněných prostorech mimo město – sice se znakům přítomnosti nebránily, ale jinak tvořily především bezčasé rámce pro nadčasová podobenství. Na rozdíl od mnoha „slavných“, ale dnes málo snesitelných podobenství ze 60. let není tvůrcův smysl pro alegorii vtíravý: je prostý ornamentů, zakořeněný v prostoru filmu – ten není divadelní kulisou –, fyzicky bezprostřední (jízdy autem, izolované výbuchy emocí a násilí, tváře zkřivené hněvem). Zvjagincev není "panickým" umělcem: nezaujatost obecnosti se doplňuje s melodramatem, diváka vstřebávající zápletkou, byť ne nutně harmonicky, a i když se věnuje archetypům či typům, dokáže je věrohodně profilovat (zejména v NÁVRATU, méně ve VYHOŠTĚNÍ) – vychází z vlastní, byť až přecitlivělé zkušenosti.
Čímž se dostávám zpátky k JELENĚ, filmu, který se odehrává ve městě a od archetypů zamířil do současnosti. Myslím, že zde Zvjagincev dokázal nejharmoničtěji skloubit konkrétní (příběh) s obecným (obraz třídního rozkolu dnešního Ruska bez nárazníku střední třídy). Není to už tak, že by postavy obsadil do alegorického příběhu, naopak se mi zdá, že v postavách a jejich prostředí si nachází své obecné téma. Zvjagincev se ale nepopírá, nadále vytváří modelový, poloprázdný prostor zredukovaný na to podstatné, nadále ředí vyprávění zátišími a atmosférou – a vypráví pozvolna, ale s vědomím pointy. Ačkoliv jako z černé kroniky, působí JELENA nejméně melodramaticky – nejméně lineárně – z jeho filmů.
Jde o umění velmi elegantní a harmonické: i stylistický „převrat“ uprostřed filmu (vpád ruční kamery do jinak klidně snímaného filmu) je natolik odůvodněný a dokonale vygradovaný, že překvapí stejně málo jako obraz s mrtvým koněm, konstanta alegorických filmů. Pro mě osobně představuje omezení Zvjagincevova umění právě skutečnost, že se svou řemeslnou jistotou a přesností ve výpovědi nedokáže v rámci filmu překvapit: jeho filmy jsou přesně takové, jaké by měly být. Místy mi jeho obrazy přišly exkluzivní, až reklamně vyhlazené (nový akademismus)… více hrbolů na cestě by to chtělo.
Filmy: NÁVRAT (4/5), VYHOŠTĚNÍ (4-/5), JELENA (4/5)
