Letošní Letní filmová škola stvrdila výlučné postavení maďarského tvůrce Benedeka Fliegaufa u tuzemského festivalového publika. Otázka zní, nakolik si diváci na jeho formálně provokativní, ale fotogenické filmy jen přesouvají svou schopnost strávit „náročné“ umění, resp. nakolik Fliegaufův význam překračuje prostor střední Evropy. LŮNO, kterým vykročil mimo tento prostor a selhal, dle mého dokazuje, že světovému umění ještě nedorostl; považuji film za selhání v záměru (vyprávění prokleté od prvotní myšlenky), ne v provedení. V kontextu vyprávění se zvláště projevuje, že Fliegauf místo toho, aby svět reflektoval, se od něj spíše odtahuje (viz citově zaostalá hrdinka bydlící na „kraji světa“ u moře).
LŮNO tak představuje pouze začátek Fliegaufova uměleckého hledání. Filmy vrcholící MLÉČNOU DRÁHOU – včetně DEALERA, mého prvního a neslavného setkání s Fliegaufem – nepovažuji za umělecky zralé. Hovoří se o „ambientním“ filmu, ale já MLÉČNOU DRÁHU vnímám jako sled kompozičně vytříbených minimalistických anekdot, které by se mohly promítat jako audiovizuální vernisáže-tapety v muzeech moderního umění. Mám podezření, že v současném, zejména výtvarném umění je umělecký výraz spíše metodou tvorby, kterou se umělec odlišuje od metod jiných umělců, nachází si „mezeru na trhu“ – místo toho, aby umělec svým výrazem skutečně něco vyjadřoval.
Spočívala-li tedy Fliegaufova metoda v kompozičně vytříbených a dramaticky vyprázdněných obrazech, v pečlivé choreografii pomalého (jakoby setrvačného) pohybu, v dusné atmosféře postavené na znepokojivých zvucích a „absenci humanity“ (dialogu, vitálních pohybů, pozitivní sociální interakce), byl pro mě tento účelově vršený chlad pouze prázdnou „schránkou“, kterou se Fliegauf teprve LŮNEM pokusil naplnit obsahem – byť film sám působí hodně spekulativně a strojeně, prostý detailů všednosti a života vůbec. Fliegaufova misantropie jako by existovala a priori, tedy zkušenost předcházela: byla jen ornamentem, součástí autorského mixu, nikoliv prožitou výpovědí o světě. Důkaz filmem chybí.
Čímž se dostáváme k Fliegaufovu poslednímu dílu JE TO JEN VÍTR, kterým tvůrce jako by svůj obsah našel, dal metodě – jež upozaděná působí jemněji než v jeho formalistických filmech – závažnost. Už jen jako film o romské otázce, který diváka svou sugestivností přinutí dívat se na skutečnost očima Romů (nemůže se tomu vyhnout), vnímat ji doslova na vlastní kůži, je film cenný. Přitom ovšem Fliegauf zůstává sám sebou: romská otázka si nenašla jeho, on si našel jí, konvenuje jeho výrazu – zvláště patrné je to v obrazech „pekla“, úplného dna sociálního vyloučení (sekvence ve feťáckém doupěti se zlověstným hudebním tepáním v pozadí), jež svou inkoustově temnou atmosférou zániku připomene DEALERA.
Tím, jaký Fliegauf klade důraz na smyslovost (neustálý pohyb, zvukovou vrstvu filmu) a tělesnost (fyzické ohledávání smrti v posledním obraze), na prožitek konkrétní zkušenosti, na předurčenost konce rodiny – svou strukturou film připomíná stahující se smyčku nebo vodní vír se zrychlujícím se pohybem ke středu – se nabízí pochybovačná otázka: slouží Fliegauf ještě romské otázce, nebo slouží ona jemu? Na směřování ke smrti je – možná – cosi podprahově svůdného, navíc se romská otázka symptomaticky redukuje na to, zda výjimečně slušná romská rodina dokáže včas emigrovat. JE TO JEN VÍTR je tak jenom další film: za účelem působivosti si natolik zúžil hledisko vyprávění, že sám začne rozlišovat mezi přispůsobivými a nepřispůsobivými…
Ukazuje se mez takto sugestivních „simulátorů“ skutečnosti: pohltí vás a vyplivnou, trvalejší hodnota (myšlenka) chybí. Na rozdíl od LŮNA už to tedy vypadá jako život, ale život to úplně není, skutečnost ve filmu je uzavřená. Stroj na vjemy.
Filmy: MLÉČNÁ DRÁHA (3/5), LŮNO (3-/5), JE TO JEN VÍTR (4/5)
