7x Steven Spielberg („navážno“)

Přiznávám, že přívlastky „vážného“ či „dospělého“ jsou ve spojení se Stevenem Spielbergem velmi obnošené a zčásti zavádějící; vystihují jeho prestižní, oscarová dramata (poprvé PURPUROVOU BARVU, naposledy LINCOLNA), jako problematické se jeví u temných žánrových filmů s druhým plánem jako MINORITY REPORT či VÁLKA SVĚTŮ, nemluvě o vyloženě hybridních tvarech MNICHOVA a filmu CHYŤ MĚ, KDYŽ TO DOKÁŽEŠ.

Přesto jsem jeden z přívlastků použil, protože dualita nezralosti a zralosti – zábavnosti a snahy o uznání, fixace na minulost (vlastní rodinné trauma) a reflexe současnosti –, je u Spielberga nadále přítomná. Není to typ tvůrce, který by se skrze žánrový film vyjadřoval organicky a rozlišování zábavy a umění by tedy ztrácelo smysl (typický příklad Hitchcocka). Zejména dříve obě polohy střídal ve svých „dvoufilmech“ – pokračování JURSKÉHO PARKU vykoupeno AMISTADEM –, jindy se střídají v rámci jednoho filmu.

Spielberg se mi jeví rozpolcený mezi filmařské id, superego a ego: mezi instinkt dokonale hladké, uspokojující zábavy (filmový automat), společenskou záslužnost tématických filmů (SCHINDLERŮV SEZNAM jako pomník holocaustu) a vlastní potřebu tvůrce se vyjádřit – ta má ovšem místo tvorby v pravém smyslu často více povahu narcistní sebeprojekce Spielberga (do otcovských, potažmo židovských postav v jeho filmech).

Nakolik je tedy Spielberg tvůrcem umění a nakolik kreativním producentem? Velký Spielbergův paradox vidím v tom, jak v jeho filmech jasné tvůrčí vklady (téma rozpadlé rodiny jako ten klíčový) ostře kontrastují s tvůrčí anonymitou, „neviditelnou rukou“ efektivního filmu – výsledkem druhého je kinematografie postavená na dokonalých scénách, Hitchcock zbavený osobnosti. Podobně jako u Coppoly mají často přepjaté citové vklady tvůrce svůj protipól v kalkulu spektáklu a rozmělnění tvůrčí perspektivy.

Na to, že Spielberg patří k vrcholným manipulátorům svého média – Hoberman v něm vidí Disneyho společně s Hitchcockem (tedy sacharínovou a sadistickou stránku manipulace) –, působí jeho filmy rozpačitě až rozbředle, co se soudržnosti výpovědi týče. Druhou výtkou proti Spielbergovi jako umělci je tedy snížená schopnost kontroly tvůrčí vize, selekce v rámci zvoleného materiálu. Takto do svých filmů vpouští zmatek a balast.

SCHINDLERŮV SEZNAM chce být institucí, kompletní rekonstrukcí holocaustu, ale zároveň je výtvorem manipulujícím historická fakta ve prospěch dramatického oblouku, zavedených klišé (nacisté a vážná hudba), efektních, ale umělých kontrastů (dramaticky strukturované zlo). Odkazuji na kritiku Andreje Stankoviče: dramatizací dějinné výjimky podřizuje Spielberg holocaust potřebám dobrého konce a ztotožnění se se svým židovstvím – popřípadě s postavou Schindlera, jak soudí Rosenbaum. Já dodám, že ve filmu o holocaustu nechybí prakticky nic, od zážitku života v ghettu až po zážitek plynové komory (manipulativně nenaplněný), a „dospělost“ se projevuje zejména názorným zobrazením násilí, které Židy mimoděk redukuje na pytle těl (čekající na své zachránce).

Film A.I. UMĚLÁ INTELIGENCE je považován Spielbergovými přívrženci (redakcí Reverse Shot) i jinak skeptickým Rosenbaumem za vrcholný film tvůrce. Ano, působí jako jeden z jeho nejosobnějších a relativně soudržných, i když mám pocit, že spíše ke škodě věci. Film dvou duchovních otců tak představuje nikoliv to nejlepší, ale horší z obou světů: v případě Spielberga sentimentálnost už za hranicí citového vydírání (úvodní třetina), v případě Kubricka zálibu ve studiu lidství v laboratorních podmínkách bez „rušivých“ prvků (poslední třetina). Ale zejména v dynamické druhé třetině Spielberg nadále zůstává neosobním dirigentem spektáklu, neustálého pohybu vpřed.

V případě nejhybridnějších ze Spielbergových filmů (CHYŤ MĚ…, MNICHOV) je žánrový pohyb vpřed (sled převleků, potažmo vražd) narušen dramatickou introspekcí a tématickou reflexí. Chtělo by se říct, že Spielberg nechává žánr rozvrátit komplikovaností světa a lidské psychiky, ale výsledkem je dle mého spíše nešťastný kompromis: ani zábava, ani umění. Na umění jsou depresivní fáze hrdiny CHYŤ MĚ… poněkud mělké a obsesivní: stejně jako hrdina A.I. je fixován na bod v minulosti (ztrátu rodiny), proto spíše než o honičky a úniky (klamavá fasáda filmu) jde v podstatě o návraty zpět, touhu nechat se chytit. Nevím, zda hrdinovy manické fáze – podvodné změny identit – jsou motivovány únikem od reality či snahou o její kompenzaci; jako nejpravdivější se mi jeví pohnutky komediálního odlehčení a hry na retro 60. let. Když Spielberg nechá v závěru hrdinu dospět poté, co našel druhého otce, zodpovědného šosáka (Hanks), neodpustí si tvůrce tento nalezený vnitřní klid zpochybnit: nechce se dítěte v hrdinovi, v sobě a v divákovi úplně vzdát. Ani radost, ani úzkost, řekl by Truffaut.

V případě MNICHOVA se pro subverzi – zadrhnutí – pohybu vpřed nabízejí žánry špionážního thrilleru a thrilleru o pomstě, kterým bývá určitá míra skepse a vystřízlivění vlastní. Ani zde si Spielberg neodpustí retro, sugestivní rekonstrukci velkého masakru dějin 20. století, hitchcockovskou manipulaci s napětím a téma ohrožené rodiny, zdá se jediný pevný bod ve světě tvůrce. Film se zároveň tváří jako polemika o izraelsko-palestinském konfliktu – další příležitost pro bezcílné lavírování mezi argumenty pro a proti –, která směřuje k dalšímu rafinovanému povrchu: metafoře o 11. září a vlastním americkém boji s terorismem (pomstě lidu za masakr na něm). Film je tedy mnohým a skoro ničím; jeho druhý pevný bod představuje Spielbergova sebeprojekce do rozervaného židovství (viz podivná katarze filmu).

MINORITY REPORT je zase ukázkou toho, kterak nosné téma – systém preventivní spravedlnosti jako možná metafora americké agresivní spravedlnosti, potažmo i trestu smrti – postupně vynulují potřeby žánrové zápletky, jež si žádá individualizovaného viníka a očištěného hrdinu, resp. další spielbergovská sebeprojekce do plačícího otce, který má na svědomí rozpad rodiny, ale i v tomto ohledu je očištěn. Vada systému se převádí na selhání jedince (padoucha); vzniká tim otázka, nakolik Spielberg vlastně takový systém za vadný považuje, tedy zda v jeho světě nejsou arbitrem správnosti jednání výhradně silní jedinci, kteří jakoby neutrální podmínky dokáží zneužít, a nebo využít k dobrým cílům (Schindler a Lincoln jako schopní korupčníci, slovy Rosenbauma kapitalisté). Na všem zlém je něco dobrého…

Že Spielberg v sílu jedince věří, ukazuje příklad VÁLKY SVĚTŮ, která v druhém plánu zachycuje zrození muže činu, jež zachrání rodinu a tím i svět; reakční význam filmu ještě posiluje symbióza akčního hrdiny s vyloženě pozitivním obrazem armády. Cruiseův hrdina je z logiky žánrového subjektu vždy uprostřed dění, přestože vesmírné vetřelce porazí jejich „vrozená vada“ a přestože se Spielberg v první polovině pokouší vlastními slovy o „ultra-realismus“, tedy sugestivní znázornění chaosu a masového zabíjení očima jednoho z davu – ultra-realismus ale končí tam, kde hrdina musí přežít. Zralost tvůrce se ztotožňuje s jeho temnou stránkou, tedy „nekompromisností“ – spíše nápaditostí – v zobrazení apokalypsy (kolektivního umírání, odpudivých projevů davové psychózy). To dále problematizuje Spielbergovy pohnutky za SCHINDLEROVÝM SEZNAMEM a dokumentuje jeho popletený pohled na lidský druh: tvůrce chrání svátost rodiny, ale není zřejmé ve jménu čeho.

A končíme u LINCOLNA, filmu stiženého – stejně jako MNICHOV – roztříštěním subjektu na vícero osobností. Rodinné poměry mýtického prezidenta jsou zde vyloženě nadbytečné, slouží zadání oscarového dramatu, které si žádá co nejvíce „komplexnosti“, tedy kompletnosti a kontrastů. Když od rodiny odhlédneme, klíčovým rozporem filmu je kontrast vznešeného cíle (zrušení otroctví) a použitých prostředků (politické korupce). Pro Spielberga je tento rozpor tématem, zároveň ho ale trivializuje tím, že cíli se dostává uctivého zacházení (přehlídka černochů při klíčovém hlasování), zatímco korupce je zlehčená do polohy komediální rázovitosti. Spielberg si ale vyloženě lže od kapsy, když současně mýtus pietně uchovává, nejkřiklavěji v okamžiku, kdy Lincoln na konci pronáší řeč o ideálu demokracie a jednotě lidu – ve filmu, který pojednává o nadřazení osvícené myšlenky demokratickému provozu a o názoru lidu na zrušení otroctví se v něm dozvíme pramálo. Spielberg tak opět vkládá osud lidu do rukou silné otcovské postavy, otce národa.

Nakonec odkazuji na Rosenbaumovu stať o filmu ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA – směsi „ultra-realismu“ a náborového filmu –, ve které autor cituje Spielbergův pomýlený výrok, že každý válečný film je vlastně protiválečný. A ještě jeden odkaz na Hobermana: Spielberg ve víře „ve vykupitelskou povahu hollywoodské zábavy“ točí filmy pro všechny.

Filmy: SCHINDLERŮV SEZNAM (3+/5), A.I. UMĚLÁ INTELIGENCE, MINORITY REPORT (oba 4-/5), CHYŤ MĚ, KDYŽ TO DOKÁŽEŠ, MNICHOV (oba 3+/5), VÁLKA SVĚTŮ (3/5), LINCOLN (3+/5)