Snímky jsou natočeny v černobílé barvě a zachycují zkušenost života v normalizační nesvobodě, a to z pohledu buď oficiální, nebo oficiálně trpěné kulturní scény. Dále oba s různým důrazem ztvárňují „prokletou“, k neúspěchu odsouzenou lásku, vynášejí motiv sebevraždy a jejich zápletky ponechají hrdiny ve stínu nadějného začátku (harmonického letního obrazu, zrození lásky).
Co se černobílé kamery týče, připomíná Pawlikowského film luxusní obrázkový magazín, kterým jsem se zběžně prolistoval, aniž bych se na vyprávěném příběhu citově podílel. Závěr působí jako předurčený, protože postavy milenců jsou příliš slabé – nebo polské -, než aby dokázaly žít na Západě. V souladu s tím tvůrce postupně zkracuje obrazy oddělované zatmívačkami, čímž „rozsekává“ vyprávění do lakonických epizod pádu. Ve spojení s krátkou stopáží se zdá, jako by drama nahlížel z časového odstupu, nepřítomně – jako obecně platný osud emigrantů. Nedokáže navodit pocit ztráty.
V defétistickém, falešně tragickém filmu slouží hudba jako pouhé pozadí pro vztah dvou hrdinů. Oproti tomu LÉTO hudbou žije, a přináší tak mnohem energičtější a smyslovější podívanou (mj. punkové škrábání vzkazů a malůvek do obrazu). Luxus černobílé má u Serebrennikova funkci filtru, čistícího dramatický trojúhelník od přebytku podnětů každodennosti, čímž nabývá nadčasové platnosti; ducha rockové subkultury oproti tomu zachycuje v kvazi-dokumentárních, vybledle barevných záběrech jako ze špatných dobových záznamů.
Pawlikowský sice při vyprávění používá elipsy – zatmívačkami překlenutý epický čas -, v podstatě ale ukáže vše. Drama se omezuje na dva jedince, kteří se nedokáží změnit ve své jednorozměrnosti (její komplex méněcennosti, jeho neschopnost žít bez ní); z emigrace se stane relativně krátká epizoda, protože neumějí žít ve svobodě, to jest sami se sebou. Zatímco STUDENÁ VÁLKA představuje tragické klišé, LÉTO se klišé vyhýbá, nebo si tvoří vlastní (klip na skladbu Perfect Day jako umělecky nejpochybnější obraz filmu).
Co Pawlikowský napůl inscenuje a napůl elegantně vypustí, Serebrennikov sotva vysloví v úžasně působivém závěru filmu (titulky v obraze s daty zkrácených životních intervalů místo epitafů). Co se ještě stane, je méně důležité, než co jsme viděli ve filmových obrazech, přesto ten poslední vyjádří patos – spíše než tragédii – prchavého příslibu utopie léta (životního vrcholu). Střet se strukturami režimu je v LÉTĚ podobně málo odvážný jako ve STUDENÉ VÁLCE, má však mnohem silnější étos.
Klíčový rozdíl tkví v tom, že Serebrennikov inscenuje to nejlepší z vlastností a možností hrdinů, byť se étos rockové hudby naplno projeví pouze v imaginárním přetváření skutečnosti (ve fantaziích o skutečné vzpouře v klipech na hity západních vzorů). U Pawlikowského jsme pasivními svědky pádu, s hrdiny jako jeho katalyzátory. Ti jsou mrzáky od přirozenosti, zatímco hrdinové LÉTA žijí v mrzačících poměrech, a platí to přesto, že tvůrce pojímá poměry ještě méně dramaticky než Pawlikowský; inscenuje je na okraji „tunelové vize“ subkultury (svazácký režim jejích koncertů).
Co film nevysloví, jsou důvody za nenaplněností příslibu: je to zdánlivě neškodný normalizační kolorit a jeho důsledky pro scénu – mindrák z nápodoby svobodné hudby Západu, ochotné přijmutí konformní „nové vlny“ -, nebo osobní důvody biografické a psychické? Film zúží koryto skutečných událostí, naznačí hypotézy, ale nechá diváka, aby snil o pravých příčinách. Nakonec jde o emoci, prožitek toho, co bylo ztraceno: čas léta/lásky nejen mezi mužem a ženou, ale zejména mezi dvěma hudebníky, kteří se žánrově nespojili a nenaplnili své možnosti. Nenašli druha. [DCP]
