Ve Varech oblačno

Právě skončený karlovarský festival mně osobně přinesl asi vůbec nejhorší sestavu shlédnutých filmů od doby, kdy jsem na něj začal dojíždět. Na tak úzkém vzorku filmů samozřejmě nelze generalizovat (o úrovni letošního ročníku, potažmo kvality dramaturgické práce, potažmo o stavu současného filmového umění obecně), i když musím říct, že nebýt některých retrospektiv, vybíralo by se mi velmi těžce; zklamáním o sobě byl výběr asijských filmů, kterému by rozhodně prospěla přítomnost takového Johnnyho Ta, jednoho z nejjasnějších důkazů toho, že žánrové filmy na festivaly patří. Ale nebyl bych to já, abych si trochu nerýpnul a nenabídnul pár spekulativních hypotéz:

/1./ Sekce půlnočních filmů (loni asijské žánrové filmy, letos staré britské horory) ukazuje, že bez žánrové infúze se nejen karlovarský festival, ale film jako takový prostě neobejdou – i průměrný brak (MRTVÉ OČI LONDÝNA s Belou Lugosim), resp. lehce nadprůměrný brak (TAJEMSTVÍ VYNÁLEZCE s Borisem Karloffem, DRACULA s Christopherem Leem) je mezi desítkami průměrných (kvazi)uměleckých filmů vítanou alternativou; zvlášť, pokud ty druhé jsou cca. dvakrát delší [NOC A DEN, mé první setkání s velkým auteurským pojmem z Jižní Koreje, Hong Sang-soonem, čili zasvěcení bloggerovi prominou eventuální zabedněnost]. Jsou prostě případy, kdy se umělecká ambice a absence humoru stávají přítěží a filmové médium vykoupí vitální, čistý brak.

/2./ Z art filmu se do značné míry stává specifický žánr vycházející vstříc očekávaním cílového publika (festivalového, klubového) a s očekáváními přicházejí i předvídatelnost a klišé – skutečné umění, tj. umění solitérské a nečekané, se stává výjimkou i v rámci festivalů. Na velkých festivalech se „umění“ (letos "film") stává do značné míry alibim, pokryteckou nálepkou, jejíž lep puchří pod vlhkem mediální, propagační a sponzorské mašinérie a diváků lačných po filmech jako GYMPL nebo BÁTHORY, resp. po populistickém kvaziumění, jež je často jenom papírovou alternativou standardní distribuční nabídky. Takové festivaly „pro všechny“ se stávají obětí vlastní velikosti, statutu společenské události a samozřejmě i (spekulace) vyčerpanosti uměleckého filmu. Jejím projevem je absence většího počtu skutečně zajímavých umělců: zatímco Manuelu de Oliveriovi promineme, že ve svém věku a se svými zásluhami si prostě může dovolit točit filmy, které na velikost neaspirovat ani nechtějí (KRYŠTOF KOLUMBUS: ENIGMA), Turek Ceylan už evidentně vaří z vody (falešné, artistní melodrama TŘI OPICE) a pro mě přestal být někým, u koho mě zajímá, jak bude vypadat jeho pátý nebo desátý film. Konkrétně u mě platí, že pokud se festivalu z různých důvodů nepodaří získat větší část těch cca. pěti festivalových filmů, které aktuálně má smysl za každou cenu vidět, festival by pro mě ztratil smysl, nebýt retrospektiv. Většina programu je tak jenom „žrádlem“ pro programové brožury a indiferentní publikum.

/3./ Jako by do budoucna mělo platit, že kvalita festivalu nebude dána výběrem aktuálních festivalových filmů, ale silou retrospektiv. Jednoznačně nejsilnějším zážitkem mi byl letos právě retrospektivní PEEPING TOM Michaela Powella [už na svou dobu, rok 1960, nádherně archaická věc pro své starosvětské technicolorové řemeslo bez špetky ošklivosti, která se vzhledem k námětu nabízela], s jistým odstupem následovaný Friedkinovou FRANCOUZSKOU SPOJKOU (vynikající řemeslo, které v závěru vyšumí do prázdna). Samozřejmě, i v rámci retrospektiv je třeba vybírat: v rámci silné selekce druhého ročníku Nového Hollywoodu mě zklamal JEDOVATÝ PŮVAB [aneb když si scénárista campovního televizního BATMANA střihne ambiciózní látku, ale pořád zůstane u jednorozměrných postav], neonoirová NOC POSTUPUJE byla solidní, Roegovy DVĚ SMRTI ztěží překvapily (opět nihilistická věc na pomezí umění a braku a se spoustou balastu, ale přesto poutavá) a mé první setkání s Arturem Ripsteinem se stalo zároveň tím posledním (děsivě nanicovatý ZÁMEK ČISTOTY).

/4./ Festivalu by rozhodně prospělo více současných žánrových filmů. Okázale alternativním – ale v jádru populistickým a vykřičeným – evropským festivalovým žánrovkám (tradičně viz sekce kritiků Variety) se už důsledně vyhýbám a pokud se nemýlím, asijským filmům letos naprosto dominoval sociální realizmus a intimní dramata (opraví mě někdo?). Bez většího počtu kvalitních žánrových filmů si festival akorát lže do kapsy o vytříbenosti svého programu a publika – je totiž možné, že kromě amerického a evropského začíná kornatět (spekulace) i asijský umělecký film, jakoby se i on musel spoléhat na několik stále stejných prověřených jmen, některých z nich už za zenitem… Na zmíněném nic nezměnily ani dva zbývající mnou viděné filmy – O ČASE A MĚSTĚ Terence Daviese a I´M NOT THERE Todda Haynese [zatím to nejslabší, co jsem od něho viděl: pro mě pouze bilanční Dylanův portrét, kterému přebývá imaginace, ale schází skutečná objevnost] –, které doplatily na přílišná očekávání, ale jenom tím mé zklamání vysvětlit nelze.

Příštích pár let ukáže, jestli velké festivaly karlovarské významnosti dokáží ve stávající podobě svou velikost obhájit a nestanou se dinosaury – příliš velkými událostmi s příliš malým počtem kvalitních filmů –, které své místo uvolní menším, více specializovaným přehlídkám: počínaje festivaly asijského filmu, event. vhodně uchopených přehlídek evropských filmů přes přehlídky opravdu náročného umění, jako pořádá Cinepur, až po festival archívních filmů, který u nás chybí...

Čímž se dostávám zpátky do Boloňy. Z letošního ročníku Il Cinema Ritrovato, čili festivalu starých filmů ať už zrestaurovaných nebo obecně hodných znovuobjevení, budu čerpat ještě několik následujících týdnů. Italská Boloňa je moc pěkné město s krásným starým hřbitovem a se středověkým centrem velmi funkčně zabudovaným do tepu města (ani skanzen, ani kulturní výprodej ala Praha). Život v Boloni je o to snesitelnější, že i v horkém létě se lze skrýt v rozsáhlém systému podloubí a že město neokupují masy turistů – na rozdíl od Florencie, která mi v některých turisticky nejexponovanějších místech připomněla Prahu, jenom s jiným národnostním složením turistů (americká holčina u obrazu Michelangela: "He was quite talented."). Ve srovnání s ní byla Boloňa oázou klidu a pohody, ale žádným zapadákovem – je to živé, nadto univerzitní město s přímým leteckým spojením přes ČSA.

Il Cinema Ritrovato je příkladem oné menší, specializované přehlídky. Většina jeho návštěvníků se čítá z řad pánů a dam ve středním a starším věku, předpokládám často vyloženě odborných pracovníků filmových archívů a dalších spřízněných institucí (i Národní filmový archív tam poslal tři muzejní exponáty v čele s panem Opělou), kteří za přehlídkou cestují a často se spolu znají. Diváků z řad mladých cinefilů a místních obyvatel bývala v hledišti řekněme druhá polovina – rozhodně nejde o přehlídku, kterou by město žilo, výjimku ale tvoří proslavené večerní projekce na hlavním boloňském náměstí, které jsou opravdu živou, autentickou událostí, pokud dramaturgie nasadí ten správný film (letos kralovala němá verze Hitchcockovy JEJÍ ZPOVĚDI s novým hudebním doprovodem v podání velkého orchestru). Všem majetnějším cinefilům tedy přehlídku i Boloňu vřele doporučuju: je to výlučný zážitek a jedna z mála příležitostí vidět staré filmy při životě, kam patří, tj. na opravdu velké plátno (zejména v případě širokoúhlých, cinemaskopických filmů), podpořené objevnou, zapálenou dramaturgií a reprezentativní kvalitou kopií (nádherné barvy muzikálu Donena a Kellyho IT´S ALWAYS FAIR WEATHER) – máločemu z toho všeho může konkurovat náš poněkud zatuchlý národní archív a jeho kino Ponrepo (viz v červnu uváděná kopie AMERIČANA V PAŘÍŽI, vybledlá natolik, že některé barvy jsem musel hádat po paměti).

V příštích týdnech se budu věnovat zejména Josefu von Sternbergovi, kterému Il Cinema Ritrovato letos věnovalo hlavní retrospektivu, téměř kompletní přehlídku všech filmů až do jeho poslední spolupráce s Dietrichovou, a dalším vybraným tvůrcům (Hitchcockovi, Donenovi, Mannovi, Fullerovi a Boetticherovi).

Viva Boloňa! /preview/

Blogger na cestách...

... po kraji boloňském a karlovarském.

Živý blogger, mrtví režiséři

Hlásím se, abych svým čtenářům připomněl, že projekt psaní o filmech zadarmo ještě není mrtvý! I když musel na čas ustoupit zakázce za peníze:) Ta se ovšem nedala odmítnout, protože se týkala – alespoň pro mě – vyčerpávajícího profilu zde už zmiňovaného režiséra Nicolase Roega , na jehož filmy jsem odjakživa narážel spíše náhodou a ačkoliv ho nemám bůhvíjak rád, vždy jsem pro něj cítil zvláštní slabost; jako pro samorosta, jehož filmy sice vypadají jako umění, ale ve skutečnosti se zdá, že jejich hlavní motivací, drajvem, bylo vymítat tradici provinční přízemnosti britského filmu (sociální realisté, civilisté, uměření akademikové) a dále démona Hollywoodu a základních pilířů jeho estetiky (happy endy, srozumitelné lineární vyprávění, postavy s propracovanou motivací a jasnými cíly, předstírání pravděpodobnosti atd.).

Zatímco Roeg je ještě živý a osobně přijede do Varů, aby uvedl retrospektivu svých filmů, jiní režiséři nadále padají jako hrušky. Smrt Julese Dassina, Američana z francouzským jménem, si tento měsíc připomíná kino Ponrepo malou retrospektivou, čímž opět ponoukám Pražáky, kteří si o sobě myslejí, že mají rádi film, aby se na reprezentativně vybrané kusy (RIFIFI, NOC A MĚSTO, ODHALENÉ MĚSTO) zašli povinně podívat – ležet za pecí v Bruntále, záviděl bych a slintal. Ani Dassin nebyl opravdu velkým režisérem: měl na kontě i filmy do počtu, byť technicky místy velmi impresivní (v Ponrepu již uvedený TEN, KTERÝ MUSÍ ZEMŘÍT, doslovná kristovská alegorie s výbornými širokoúhlými kompozicemi), RIFIFI považuju za přeceňovanou klasiku a Andrew Sarris ho označil za „živého režiséra v malém měřítku“. Ale rozhodně dokázal natočit velmi slušné, poutavé filmy, pokud se od něj příliš nečekalo.

Zatímco Dassin zemřel v požehnaném věku, po téměř třiceti letech režisérského důchodu, Sydney Pollack filmy stále točil, byť s mnohem delšími rozestupy a ve výrazně horší kvalitě než ve svém vrcholném období (konec 60. a první polovina 70. let). Dave Kehr, který Pollackovi věnoval velmi milou vzpomínku, tento umělecký pokles přičítá jeho statutu hereckého režiséra; jak Kehr píše: „Jako vystudovaný herec (…) viděl svou práci především v tom, že své herce chránil a získával z nich to nejlepší; v 70. a 80. letech rozhodně nikdo nerežíroval hvězdné herce s větší jistotou a citlivostí než právě on. Byl to koneckonců Pollack, kdo dokázal učinit Roberta Redforda zajímavým a udržet pod poklopem šílence (pozn. Stanislavského) Metody typu Al Pacina a Dustina Hoffmana. (…) Pokud v 90. letech kvalita jeho filmů upadla, byla příčinou skutečnost, že zásobárna schopných hvězd začala vysychat – no představte si, že svou režijní dráhu začínáte s Lancasterem a Mitchumem a končíte s Cruisem a Fordem.“

K dalšímu režisérskému nebožtíkovi, Italu Dinu Risimu, Kehr poznamenává, že ve svém maximu byl „chytřejší, laskavější a do sebe méně zahleděnou verzí Billyho Wildera“. Mimo kontext mrtvých režisérů připomínám sérii klasických kung-fu filmů na kanálu MGM: poslední z uvedených premiér (vždy první pátek v měsíci) byl NEPŘEMOŽITELNÝ SHAOLIN, u nás uvedený i na DVD, neuvěřitelně silný žánrový film, který oku západního diváka připadá jako avantgarda, co se zejména způsobu vyprávění a naprosto neotřelých narativních řešení týče (alespoň pokud neznáme žánrové a ideové konvence asijských filmů). Snad se k němu ještě dostanu.

Cannes 2008

Rok se s rokem sešel [statistikům a nostalgikům připomínám, že můj blog se prosípal do druhého roku, oslava ale nebude, ani dárek v podobě nového motoru pro bloggera či srandy kopce] a festival v Cannes opět ukázal, na co se ve Varech můžeme těšit, resp. si toužebně přát, aby se jeho dramaturgům podařilo získat. Soudě podle reakcí kritiků nebyl letošní rok, co se soutěže týče, bůhvijaký, ale stejně jako loni to vypadá, že vítězný film porotě ostudu neudělá. Laurent Cantet je velmi ceněný francouzský režisér – nemůžu soudit, z jeho TIME OUTu, který si určitě stáhněte, jsem jako festivalový cucák předčasně odešel, ale tenkrát to byla chyba má a nulové klimatizace – a film MEZI STĚNAMI patřil mezi nejoceňovanější soutěžní filmy, a to nejen u francouzských kritiků, jejichž známky najdete zde.

Že francouzský film je na tom v Evropě stále nejlépe, dokazuje i další, kritikou přinejmenším stejně dobře hodnocený domácí zástupce, VÁNOČNÍ PŘÍBĚH Arnauda Desplechina. Jeho KRÁLE A KRÁLOVNU jsem svého času viděl a zážitek to byl velmi výrazný, byť tenkrát a napoprvé ne zcela stravitelný – zlomy v náladách a dějové odbočky a zvraty budou dráždit, ne-li rovnou frustrovat, nejednoho ctitele klasického „dobrého vyprávění“, ale samoúčelné nejsou. Jako každý rok přivezlo do cannské soutěže své novinky několik velkých auteurských jmen: vedle těch nahoře zmíněných to byli belgičtí bratři Dardanneové, současný největší čínský režisér Jia Zhang-ke či jasně nejznámější Turek Nuri Bilge Ceylan. O všech třech se dá říci, že nezklamali, nepředvedli nic závratně jiného a svým nejlepším dílům zůstali něco dlužni. Co se veteránů za zenitem týče, zatímco Egoyan své uvadající auteurské renomé zdá se trochu rehabilitoval, o novince Wima Wenderse to určitě neplatí.

Jakkoli nový film Clinta Eastwooda VÝMĚNA patřil u francouzské kritiky, k Eastwoodovi tradičně nadmíru laskavé, k nejlépe hodnoceným, na tu americkou zapůsobil vlažně. Zda se film vyrovná některým z jeho nedávných mistrovských filmů, je otázka, stejně jako nakolik se hvězdně nadpozemská Angelina Jolie hodí do role matky uneseného dítěte syna ve velmi ponurém příběhu z 20. let minulého století. Další Američané v soutěži se dočkali rozkolísaných, ale v průměru solidních ohlasů: Soderberghův životopisný dvojfilm CHE vzbudil v Cannes nejvzrušenější debaty a byl zaručeně nejdelší, ale aspoň se zdá, že ve svých nejsilnějších chvílích dokáže být silný jako dlouho žádný Soderberghův film; francouzskou kritikou nenáviděný debut Charlieho Kaufmana SYNEKDOCHA, NEW YORK není jednoduchou a rozhodně ne povzbudivou podívanou; a tak nejméně extrémní, snad nejuspokojivější zážitek přinesl James Gray, vloni rovněž v soutěži s NOC PATŘÍ NÁM. Pozitivem DVOU MILENEK je ta skutečnost, že ačkoliv Gray zůstává starosvětský a nadále se drží témat rodiny a komunity, dal jim čerstvý kyslík v podobě žánrového převleku z obvyklé kriminálky do romantického dramatu.

Nejlépe hodnocenými filmy méně známých tvůrců byly VALČÍK S BAŠÍREM, protiválečný animovaný dokument (!) pro dospělé – pro něj asi platí, co vloni pro PERSEPOLIS, tj. bude se o něm hodně mluvit a bude se poněkud přeceňovat –, a film, na který jsem velmi zvědavý a stal se překvapením festivalu: drama s velkým záběrem z prostředí neapolské mafie GOMORA (známky na IMDb letí až do nebe…). Stejně jako v každém roce se v soutěžní sekci našly filmy, které způsobily vlažné (nový Salles) nebo kontroverzní reakce, velmi očekávané filmy, které u kritiků narazily – obojí předchozí kategorie pasují na novinku tvůrce PRAVIDELNÝCH MILENCŮ – a filmy, které v soutěži neměly co dělat.

Kde festival v Cannes zklame málokdy, jsou rozpačité, ne-li rovnou špatné zahajovací filmy. Letos se tohoto úkolu zhostil zdá se na výbornou Fernando Meirelles (MĚSTO BOHŮ, NEPOHODLNÝ) se svou novinkou SLEPOTA. Odsuzujícím reakcím se vůbec nedivím: soudě podle traileru a fotek se film jeví jako něco, co nechci v životě vidět (film aspirující na velké podobenství, obraz skupinky slepých různých ras, kterak se drží za ruce, Julianne Moorová v sandálech). Meirelles se vydal na stejně sestupnou křivku přehnaných ambicí jako jiný latinoamerický spasitel „prostředního umění“ v Hollywoodu, Iñárritu, jenom s tím rozdílem, že Meirellesova křivka byla od začátku (MĚSTO BOHŮ) posazená o stupeň níž než ta Iñárrituva. Takové filmy ze mě dělají cynika…

IRON MAN - superhrdina bez agendy

Ti, kteří si vybavují mé upřímně zhrzené poznámky k TRANSFORMERS, možná ani nemusejí číst dál, protože výsledek bude hodně podobný, jakkoli mě IRON MAN urážel mnohem méně – spíš mě nezajímal – a jakkoli porušuju svůj závazek věnovat se na tomto blogu pozitivním a smysluplným věcem. Bohužel mě opět vytáčí ani ne tak velký divácký zájem o film, ale především to, jak zoufale ho přeceňují mnozí o filmu píšící profesionálové. Buď se za poslední roky natolik devalvovala obecná očekávání toho, co to znamená dobrý film, a profesionálové se mu pouze plíživě přizpůsobili, nebo – spíš – platí to, že se naopak má očekávání zvýšila natolik, že s většinovým názorem přestávají být kompatibilní, tj. slučitelná a ještě lépe snášenlivá. Jenže vyšší nároky jsou pouze důsledkem lásky k filmu, ne jejím popřením; Jon Favreau sice na rozdíl od Baye ještě nepřišel o ideály a skrupule, těžko mu ale můžu odpustit, co v IRON MANOVI předvádí: přízemnost, ležérnost, absenci tvaru, polovičatost… čili plýtvání surovinou a obrazy.

Bez nějaké detailnější argumentace tvrdím, že z IRON MANA vyloženě čouhá to, jak se zúčastnění umělci – režisér původně malých filmů, stárnoucí charakterní herci – podíleli na filmu pro peníze (nabídka, která se neodmítá), a to víc se snažili, aby film vypadal, jako že se u něj bavili a superhrdinský film natočili trochu „jinak“… bez hrdiny. Jenže jinak zde znamená nijak. IRON MAN je v rámci svého žánru stejně přesvědčivý jako hipík v kristuskách navlečený do policejní uniformy: tu rytmicky buší akčním obuškem, tu pohodově džemuje, pocapkávajíc si holým chodidlem v „rytmu života“. Režisérovi a hercům chybí základní předpoklad sebeobyčejnějšího žánrového filmu: přesvědčení pro to, co dělají. Proto si ležérně pohrávají se vším, co jim materiál nabízí, a nakonec z něj zbaběle upláchnou, aniž by v něm nechali nějakou stopu – kromě pohodlného, nezávazného nadhledu.

Jakkoli tuto floskuli nesnáším, IRON MAN je film o ničem: není ani superhrdinským filmem, ani jeho rozvrácením; není ironický, zvlášt komický, ani upřímně vztahový. Tvůrci načnou všechno možné (romanci, prozření a vykoupení, geopolitiku, zbrojní průmysl), ale mezi motivy se přebírají, aniž by je brali úplně vážně – nebo úplně nevážně. Jak Favreau, režisér bez fantazie, tak Downey Jr., narcistní uličník, jednou nohou vězí v konvencích velkofilmu, kterým se upsali, a druhou nohou z nich vykračují, snaží se je odlehčit a zpřízemnit, ale bez konstruktivní tvůrčí perspektivy. Film postrádá solidnější (pevnější, hmatatelnější) emoce, vztahy, motivy, významy, formální vzorce, rytmus.

Nechápu, kam přesně se poděl vynaložený rozpočet a proč je IRON MAN tak dlouhý; nechápu, proč ho dotyční vůbec točili. Znovu upozorňuju na absenci přesvědčení, rizika toho, že se nechám ztrapnit vážně míněnýni hrdinskými emocemi, „filmem pro děti“; místo toho flirtuju s dospělými narážkami na současný svět a pak je stejně dovedu k těm nejbanálnějším řešením (přesun civilizační viny na padoucha, místo pokryteckého amerického zbrojního průmyslu americký superhrdina), i zde bez přesvědčení. Čili zatímco ambice film předstírá jen chvíli, očistný účinek poctivých žánrových filmů se s ním míjí úplně. Být film daleko menší (lacinější), mohlo vzniknout něco opravdu nekonvenčního, jenže konkrétní obchodní model velmi nákladného velkofilmu je natolik svazující, že Favreau a spol. nedokázali uniknout očekávaným klišé podobných filmů: v podobě omletého tepání hudbou a střihem v dynamických sekvencích a povinného střídání akce, komedie a patosu.

Film si zakládá na tom, že je stejně dospělý jako jeho dospělí hrdinové, ale tam jeho inovace končí – nakonec je stejně banální a marnivý jako průměrný velkofilm pro puberťáky. Opět se musím opakovat: je mi jedno, že na takové filmy chodí hodně lidí, zázraky nečekám ani od profesionálních psavců o filmu, rozum mi ale zůstává stát zejména u aspirujících filmových vědců. Ty vyzývám: odhoďte diplomy a nasaďte si oslí uši filmových „fanů“, nestyďte se za libůstky, které vám filmy přinášejí, ale proboha je vědecky nezdůvodňujte! Ani nechci domýšlet, jaká teorie, formální koncept nebo tématické čtení mají ospravedlnit – doslova vystužit – těstovitě ochablý korpus kvalit IRON MANA. I já mám například slabost pro hubené blondýny na vysokých podpatcích (Gwyneth Paltrowová v mimořádně fádní ženské roli), to ale neznamená, že IRON MANA označím za výborný film. Fetiš je jen fetiš, já hledám dobré filmy.

Zabijácké bobule

České filmy obvykle nekomentuju, protože jsou jednak příliš snadným terčem a hlavně většinu z nich ani nevidím. BOBULE ale představují natolik zajímavý fenomén, že by si zasloužily studii, žel více sociologickou než filmově-kritickou. V čem jsou BOBULE výlučné?

/1/ BOBULE velmi zjevně kopírují západní žánrové vzory, prolínají se v nich „podvodnická“ komedie (con man comedy) s komedií o „rybě na suchu“ (fish-out-of-water comedy), s hrdinou ocitnuvším se v naprosto cizím prostředí (které ho napraví). Okatost inspirace činí bídu výsledku o to tristnější, zároveň ale do českých poměru importuje relativně cizorodý prvek žánrové morality.

/2/ Internetová fanouškovská komunita, která si tradičně s českými filmy nebere servítky, BOBULE výjimečně a výrazně přeceňuje, což je první námět na sociologickou studii. Co jimi „škube“? Jsou to milovníci vína? Nebo mladí muži nadržení na bezduše šťabajzní Terezu Voříškovou? Jsou natolik potěšení z toho, že v českém filmu poznávají svůj oblíbený Hollywood a proto přehlížejí tu bídu, s jakou je film natočen a zejména vyprávěn? Co od filmů vůbec očekávají? Co odlišuje filmového fanouška od cinefila?

/3/ Způsob, jakým se film drží na čele žebříčku návštěvnosti, s minimálními týdenními poklesy, vypovídá o tom, že film má krásné „nohy“, tj. líbí se, lidé si ho nejspíš doporučují. Což je trochu v rozporu s mojí osobní zkušeností: moje matka, které se svého času líbily o něco méně zfušované ROMÁN PRO ŽENY a ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU, považuje film za „slabý“, a publikum pražského multiplexu se dělilo na menšinu smějící se všemu a většinu nesmějící se skoro ničemu. Diváci BOBULÍ by si zasloužili druhou sociologickou studii. Je pravidelný divák českých filmů zombie na setrvačník? Je hloupější než před dvaceti, čtyřiceti lety? Nebo dává přednost filmům, které jsou hloupější než on (aby byl nad věcí, laskavě filmy označoval za „nenáročné“, dávajíc jim kredit za to, že nad nimi „nemusí přemýšlet“)? Je méně tolerantní vůči diváckým odchylkám? Je průměrný český divák nadmíru shovívavý k domácím filmům, neoznačil by BOBULE s hollywoodskou visačkou za slátaninu? Kde leží jeho meze tolerance vůči špatným českým komediím (určitě někde je, BOBULE se ale díky osvědčenému vzorci letní komedie s folklórním koloritem za ni nedostaly)? Blbé komedie se dají poznat už z trailerů a ukázek – dokáže to i průměrný divák, nebo nedokáže, nebo je mu to jedno a do kina stejně půjde?

/4/ Poslední sociologickou studii by si zasloužili čeští producenti. BOBULE jsou poznamenány řadou chybných rozhodnutí, jež sice ubírají na věrohodnosti a účinku filmu, ale diváci je nepotrestali: a) obsazení moravské komedie známými pražskými herci (Táborský, Lipský, Postránecký atd.); b) v souladu s aktuálním trendem skoro-debutantů obsazení pozice režiséra někým, kdo sice statisticky už nějaké (krátké) filmy natočil a nějaké filmy zřejmě viděl, z jeho velmi nejisté režie ale nějaké hlubší poučení poznat není; c) obsazení Lukáše Langmajera, po fyzické i herecké stránce „ošklivého dvojčete“ svého bratra. Zatímco ale v případě TAKOVÉ NORMÁLNÍ RODINKY, filmu pravděpodobně horšího a marnějšího (v druhém týdnu ho postihl výrazný úbytek diváků!), vidím selhání fimu jako důsledek buď cynizmu producentů (lidi přijdou na všechno), apatie nebo naprosté ztráty soudnosti (přesun reálie z pražské vily na hájenku?), BOBULE – s přihlédnutím ke znalosti jednoho z producentů – vypovídají o fenoménu typičtějším, o něco nevinnějším, za to ale dovedeném do extrému: naprosté rezignaci na cokoliv, co by jen zavánělo producentským rizikem, koulemi, potřebou vymezit se vůči nejosvědčenějším receptům (viz známé ksichty, moravský folklór, klip od Kryštofa, legrační policajti, rázovití vesničtí idioti - viz obrázek).

Ale filmům bez jediné státní koruny můžeme těžko něco zazlívat; ať už měl producent jakýkoli cíl (snadné peníze nebo spokojené plné sály), podařilo se mu ho splnit, u diváků prošel. Neúcta k filmovému řemeslu se promíjí, protože český divák je tvor naskrz revmatický.

-----

Pozitivní tečku obstará kanál MGM a jeho cyklus „klasik kung-fu“ čili hongkongských historických bojových filmů zejména 70. let. Konkrétně ZABIJÁCKÉ KLANY (1976) jsou příkladem očistného žánrového filmu: zábavného, na rozdíl od BOBULÍ ovšem řemeslně odpovědného a formálně příčetného, opatřeného mimořádným vypravěčským drajvem, spolehlivým rytmem a nenucenou poezií (bojovníci, kteří na scénu spadnou ze stromů nebo do ní vlétou podlahou!). Na rozdíl od skutečně velkých filmů jsou KLANY pouze tak dobré, jak vytrvalý a nápaditý je proud jeho atrakcí: překvapení, zvratů, tajných plánů a únikových cest, rekvizit, zejm. těch smrtonosných, barev a ladných pohybů... Tvůrci ale onen proud budují systematicky: vše, co se ve filmu děje, rozvíjí klíčové dějové motivy filmu (zrada vs. věrnost, neslučitelnost profese zabijáka a lásky), tvůrci svá překvapení rozmisťují rovnoměrně; v expozici představí minimálně tucet důležitých postav, ihned vzápětí jimi začnou „plýtvat“, jednu po druhé odstraňovat. Po formální stránce naopak „nepřekvapují“, tj. disciplinovaně udržují nastolený systém [bitky snímané většinou v celcích, střídmě dávkované prvky jako zoomování, odzoomování, hudební signály, rozostření, zaostření, resp. zastavení obrazu]. Toto není „camp“!

Na těchto klasických hongkongských filmech velmi oceňuju to, že přes nároky, které kladou na divákovy elementárnější mozkové operace [typicky orientace v mnohosti postav během expozice, udržení pozornosti během celého filmu, kdy se pořád něco děje, i během hromadných bitek snímaných z odstupu], divákovi tuto práci neztěžuje. Naopak: postavy jsou jasně rozlišitelné (ne pouze jmény, rysy tváře, věkem a pohlavím, ale taky kostýmy, výraznými barevnými prvky, rekvizitami), akce je přehledná, po počátečním zahuštění vstupními informacemi se vyprávění postupně zeštíhluje - tím, jak se postavy eliminují, resp. organizují do bipolární opozice -, usměrňuje se do podoby jasně čitelného konfliktu, který s divákem komunikuje zejména přes akci. Explikativní role dialogů postupně ustupuje do pozadí a na explicitní melodramatické emoce není čas – požitek z filmu je libý především po formální stránce (i když nejde o „vysokou“ estetiku). Film se stává ryzí kinematikou, popisem pohybu bez zkoumání jeho (motivačních) příčin, ovšem ne pohybu chaotického…