28. května 2025

MČF: Předkolo (post mortem)

Filmy, které se nedostaly do osmičky Žlutého koše, nejsou nutně nejhoršími českými filmy, které v roce 2024 viděla naše kina. Jedná se o horší z těch filmů, které si pro účel mistrovství nenašly sponzora z řad papírově objektivních měřítek kvality – kritických nebo diváckých. Jejich vyřazení je tedy nejméně nespravedlivé, protože buď nenaplnily svůj umělecký potenciál, nebo na ně nepřišlo dostatek lidí. 

@ BOB A BOBEK VE FILMU: NA STOPĚ MRKVOJEDA režisérů Ondřeje Pechy a Miroslava Zachariáše je slušným zástupcem svého žánru. Sice poztrácel větší část identity večerníčkového originálu – atmosféru, jednotu hlasu, výtvarný minimalismus –, ale na rozdíl od mnoha jiných animovaných rodinných filmů dobře skloubil vyprávění s povinným poselstvím. Díky zasazení zápletky do prostředí zahrádkářské kolonie a motivu pěstitelské soutěže působí ekologická nadstavba nenuceně a ve druhé polovině filmu se stane organickou složkou dynamiky vyprávění. 

@ LÉTO S EVŽENEM (režiséři Miloslav Šmídmajer, Pavel Krumpár) míří na první pohled také na rodinné publikum. Pokud producent v závěrečných titulcích deklaruje svou podporu nadačnímu fondu, který se zasazuje za „odpovědný přístup k dětem“, věřím mu to: dětské postavy jsou jako z Foglara. Tím ale autentická inspirace končí a dostaneme tak další komedii se zastydlými tatínky, bolavými zády českého filmu. Film je příliš levný na to, aby starosvětská inklinace našla svůj ekvivalent v atmosféře; mnoho energie vydali tvůrci na nesmyslně maximalistický dramatický oblouk – od uměle vyhrocených antipatií ke dvěma svatbám – a na mechanické dějové peripetie (nedorozumění ohledně nájmu hrdinovy ordinace by se dalo vysvětlit za pět minut, kdyby postavy spolu skutečně mluvily, ne jen stále něco signalizovaly). 

@ Mimo pozemskou realitu se ocitne i FRANTA MIMOZEMŠŤAN Rudolfa Havlíka. Pokud byla prvotní inspirace ještě autentická, tak se v procesu produkce vytratila a výsledkem je česká klasika: plastiková představa vesnice obsazená pražskými herci, figurkaření, přehrávání, komediální doslovnost a opakování se (řetězení „hrůzy“ starosty z kontroly nakládání s evropskými dotacemi, řada pokusů, jak udělat z postavy herce Kikinčuka ještě většího dezoláta). Havlík dobře zvládne neverbální stylizaci titulního hrdiny, proměněného po napadení cizopasníkem z vesmíru do lidového zombie, jenže čím více se ve filmu mluví, nechápe, vysvětluje, přesvědčuje a vyhrožuje, tím větší je to bída. Stejně jako LÉTO S EVŽENEM i toto dílo postrádá náladu, která by přetrvala, byť jen zpěvným hudebním doprovodem. S hollywoodským vzorem naloží tvůrce neinspirovaně, takže výsledkem není pocta, parodie ani nízkorozpočtová napodobenina, pouze vnějškové ozvláštnění staré špatné komunální satiry (s post-covidovou aktualizací). Film nenaplní ani potřeby televize, která ho sponzorovala. 

@ Pokud Češi mají naložit s cizími vzory, stávají se z nich kutilové, kteří nemají co říct. KRVAVÝ JOHANN Jakuba Krumpocha připomíná pokusy o tuzemskou verzi stand-up komedie: vezme se žánrový rámec a místo toho, aby se naplnil prožitou lokální zkušeností, žongluje se stereotypy typu blondýn či policajtů. Jediná přidaná hodnota lokalizace přejatého žánru pak spočívá v tom, že se o ni vůbec někdo pokusil… Tvůrci JOHANNA si namísto vláčků hrají s dronem a žonglují s faustovskou legendou jako prázdným ornamentem (nebo bičíkem na intelektuály). Mordy bohatě evokují, ale naštěstí nemají dost peněz, aby je inscenovali, bulvární herecké obsazení se vyřádí v nekorektní zábavě. 

@ Opakem hipsterského suterénu je film SPOLEČNĚ SAMI Gaby Sittové a Tomáše Magnuska, který se tuzemské realitě nevyhýbá, naopak čerpá z hlubin jejích černých kronik. Magnusek je jako moralista pravověrný a nelítostný, bohužel i bezelstný. Duchovním otcem díla je on, zatímco spolu-režisérka mu dala mladistvější a filmovější nátěr; oba předkládají incidenty ze života jako zjevenou pravdu. Extrémy považují za společenskou normu a necítí potřebu vysvětlovat, jak postavy ke svému jednání dospěly, vyprávění redukují na sled instantních nálad a velmi zhuštěných postav-problémů. Na rozdíl od filmů výše ale vyzní pár obrazů pravdivě, jako když jedna z náctiletých postav vede s „kuplířkou“ pro Only Fans zdánlivě přátelský rozhovor před natáčením pornografického čísla (za maskou zájmu kuplířky o hrdinku zatím jen tušíme pohrdavý cynismus, rutinu „rozehřívání“ oběti před aktem). 

Prvotním handicapem díla je to, že se jedná o povídkový triptych, který kondenzuje původně natočený seriál do upoutávky na něj. Zápletky působí zkratkovitě, některé z postav seriálu se ve filmu objeví v pár epizodních obrazech, nebo dokonce vůbec (soudě podle závěrečných titulků). Ale tím, že seriál nevznikl na televizní zakázku, je alarmismus této „komunální tragédie“ upřímný a nečouhá z něj ziskuchtivost. Ve srovnání s kuchyňským realismem vztahových seriálů typu Ulice vypadají SPOLEČNĚ SAMI jako film; mohl takové seriály parodovat. 

@ Mezi svébytné komerční autorky českého filmu patří rovněž Eva Toulová. LÁSKA NA ZAKÁZKU vypadá jako zakázková práce pro TV Prima, která nakonec propadla výběrovým sítem, přesto ji nepovažuji za bezduchý film. Vymyká se továrnímu provozu tuzemských romantických komedií, protože se nebojí být špatný: i když zdaleka neoplývá hvězdnými aktivy, neznělým hlasem počínaje, obsadila se autorka do hlavní role a laciná estetika prefabrikovaných novostaveb odpovídá lacinosti peripetií zápletky (periferní vyznění údajně prestižní reklamní agentury, příklady reklamních zakázek jako ze špatné bulvární komedie). Na druhé straně bere Toulová kinematografii vážně jako prostor ke snění, když kromě sebenaplnění v romantické roli ozvláštňuje zápletku lehkými fantaskními doteky (hypnoterapie, cestování uvnitř balíku). A ačkoliv vedlejší role herečky Klukové nijak nevybočuje z nadsazení zápletky do nesmyslu, charakterizací a režijním vedením vysoce převyšuje její estrádní výkony z televize. 

@ Sice se bavíme o velmi úzkém vzorku tuzemské produkce, zatím ale musím říci, že špatné tituly natočené ženami mě „bavily“ více než ty natočené muži. Jedná se o osobité prohry, tím spíše, pokud selhávají tak zoufale jako PRINCEZNA NA HRÁŠKU Martiny Adamcové alias Tiny Adams. Být romantikem, označím autorku bez ironie za tuzemského Eda Wooda mladšího: pro svobodomyslné nakládání s kinematografií, naprostý nezájem o dramatický efekt a eklektický mix současného dámského obutí, které je v kontextu kostýmní pohádky ekvivalentem Woodova svetříkového fetiše. Být snílkem, uvidím za častějším užíváním celkových záběrů, ve kterých vynikne kontext dobových kulis, inspiraci Rivettem – a ne prozaické důvody jako rezignaci na rozklad scény do záběrů, nebo účelovou demonstraci dámských kostýmů včetně střevíců. Být realistou, řeknu, že autorka svou práci řemeslně  a logisticky nezvládla, nebo u ní fáze mánie přešla do deprese (četnost zmínek Adamcové v závěrečných titulcích včetně role dramaturgyně, rezignace na muzikálová čísla po druhém nepovedeném pokusu, neschopnost udržet dramatickou linku napříč i v rámci obrazů, nekoncentrovaný až vrtošivý projev režisérky/herečky v roli hraběnky). 

Dějové obrazy působí epizodicky, navazují na sebe jen volně, nevzbuzují očekávání v to, co bude následovat, a pokud už nějakou událost avizují, další obrazy se jí věnují jen mimoděk; na to, jak je pro děj klíčový motiv hrášku položeného pod matraci, „zazdí“ tvůrkyně čas mezi jeho expozicí a první nocí jiným děním, takže si jen zpětně odvodíme, že zkouška princezny už začala. Postavy v přednesu a postavení na scéně působí nahodile, vypadá to, jako by se předem nic nezkoušelo… Je na co se dívat. Svou povahou a specifickým – spontánnějším, improvizujícím – výrazem jde o selhání ženské autorky. Možná s výjimkou MATKY V TRAPU nebyl žádný jiný z loňských českých filmů tolik pod vlivem participujících dam: „keatonovsky“ multiplikované Adamcové, scénáristky, kostymérky, Lucie Vondráčkové, souboru rozpustile improvizujících hereček v rolích dvorních dam, výtvarnice kreslící rukou do sypkého materiálu obrazy snímané ve zrychlených časosběrných sekvencích, které mají animovat události, na jejichž natočení nebyly peníze, nebo by se v hrané podobě míjely s tónem vyprávění. 

@ Ženu hledej za vším v celovečerním „dokumentu“ Petra Větrovského GABRIELA SOUKALOVÁ: PRAVDA SE STÁLE VYPLATÍ. Film nevychází z vize režiséra, ten naplňuje roli mikro-manažera cizí představy o sobě samé a rádoby investigativce (dvakrát na kameru zkusí vytočit číslo, dotyčná oběť Soukalové pravdomluvnosti mu telefon nezvedne). V díle, které je z 95% hagiografií, nelze nehodnotit hlavní postavu. Stejně jako Vémola doufá i Soukalová, že film o ní někoho inspiruje, ale k čemu? Narcistní aktérka, která jako by nevěděla co se sebou, předvede v díle kromě jiných svých ambicí – sportovní, sochařské, pěvecké, spisovatelské, moderátorské, maskérské, mateřské – i tu hereckou, když pro film doku-dramaticky přehrává traumatické obrazy ze svého života. Její pravda je sebeklam... V jednom z obrazů sledujeme aktérku zpovzdálí, kterak své staré, byť stále vitální matce přetahuje rty červenou rtěnkou: na konci záběru se ohlédne směrem ke kameře, prezentace je vším. Z dosavadního života prý ničeho nelituje, proto se nedozvíme, nakolik knihu, která se Koukalovi opravdu vyplatila, psala z vnitřní potřeby a ve veřejném zájmu – jako pravdu o vrcholovém sportu –, nebo ji manžel zmanipuloval pro svůj podnikatelský projekt a pro revanš za domnělá příkoří jejích posledních let ve svazu. 

@ Když jsme u product placementu, FAČR v dokumentu z vlastní produkce HRDÍ LVI: POSTUP (režie Petr Šedivý a Tomáš Kalous) zachytil usilování české fotbalové reprezentace o poslední evropský šampionát. Mužstvo šlo za cílem natolik klopotně, že hagiografii by dílu nikdo neuvěřil, navíc tento časosběr vznikal spíše mimoběžně a o kontrole vlastního obrazu nemůže být řeč (na rozdíl od Vémoly si fotbalisté nezouvali před kamerou gumové nazouváky). Relativně střídmé dílo opakuje vzorec komentáře uvozujícího další zápas, reportážní zkratky z hřiště, situačních náhledů do hráčské kabiny v poločase a po zápase, mluvících hlav, které reflektují dění ex post. Platí, že čím horší výkony na hřišti, tím lepší výkony v kabině. U dvojice trenérů je z projevů před hráči cítit, že byli trochu mimo roli, a Jaroslav Šilhavý podává bez ironie nejlepší výkon filmu. Pokud zrovna není autenticky naštvaný, reaguje na herní nepohodu mužstva typicky tak, že v chůzi sem a tam vede monolog, při kterém napůl pozvedává jednu nebo obě ruce v nedořečených gestech lamentace či kárání, jako by mu paže rozhoupával neviditelný loutkoherec. Postava jako z Formana.

21. května 2025

MČR24: Skupinová fáze (rozlosování)

 

Rozlosování do skupin dle jednotlivých košů proběhlo náhodným výběrem (generováním náhodných čísel v MS Excel). Z každé skupiny postoupí pouze dva filmy. Skóre nemá odrážet absolutní, ale pouze relativní sílu titulu v rámci dané skupiny, tedy součet za skupinu bude činit vždy 100% a poslouží jako pomocný ukazatel při nasazení do vyřazovací fáze (ten z titulů na 1. místě ve skupinách A až D, který bude mít nejvyšší skóre, bude spárován s tím z titulů na 2. místě ve skupinách E až H, který bude mít nejnižší skóre atd.). 

8. května 2025

4. května 2025

Mistrovství v českém filmu 2024

Pokud vás ještě zajímá, který český film byl vloni nejmistrovštější, dozvíte se to v průběhu června.

Je několik pohnutek, které mě k pořádání mistrovství vedou: poznání a analýza stavu současného českého filmu, boj s vlastními předsudky vůči němu a zvědavost, nakolik se stále zakládají na pravdě, výzva v podobě srážky po letech s českou realitou, ve smyslu možného neumětelství ve výstavbě hraných filmů, nebo tou společenskou reprezentovanou zejména dokumentárními filmy – a také vzrušení, prokrastinace, sebe-zviditelnění a dobrý důvod k restartu blogu.

Možná kolosální ztrátu času, ale alespoň přinese českým producentům extra peníz. Jelikož návštěva kina je už v mnoha případech passé, navíc by různé způsoby sledování znamenaly nerovné podmínky, omezím se na streamovací platformy přednostně na transakční bázi kvůli maximalizaci podílu producenta (pokud si film koupila exkluzivně předplatitelská platforma, zvolím ji, když si producent své už zkasíroval).

Co se analytické nadstavby mírně pošetilé akce týče, zajímá mě, nakolik při „predikci“ vítězného díla obstojí oficiální instituce kvality – vedle dvou výročních cen stanovisko Rady Státního fondu audiovize (SFA), která hotovým filmům přiděluje distribuční dotace –, nebo na druhé straně populární ukazatele v podobě diváckého zájmu, druhotně pak hlasování na nejpopulárnější tuzemské filmové databázi.

Mistrovství se účastní většinově české, dlouhometrážní filmy s rokem výroby 2023 a 2024, které dle evidence Unie filmových distributorů byly vloni uvedeny do českých kin a zároveň jsou aktuálně dostupné na některé streamovací platformě (z devíti filmů, které nesplnily poslední podmínku, nejvíce lituji neúčasti dokumentu VĚZENÍ DĚJIN).

Seznam 59 nominovaných děl (sestupně dle úspěšnosti v kinech)

Vysvětlivky

FD% = hlasování na ČSFD.cz. Nutno dodat, že není úplně férové srovnávat ho napříč celým spektrem filmové produkce, protože kvalitní díla hodnocená v menším počtu diváků bývají hodnocena lépe, dokud nejsou podrobena testu široké veřejnosti – typicky poté, co projdou kiny a objeví se na populární streamovací platformě (pád AMERIKÁNKY do průměru po uvedení na VOYO).

SFAb (KČt) = hlasování Rady SFA při hodnocení žádostí o distribuční dotaci, konkrétně v kritériu „umělecká, dramaturgická a/nebo programová kvalita“ s maximálním počtem 40 bodů, a pouze pro informaci částka udělené dotace v tisících Kč (Rada hodnotí i dle jiných kritérií vč. ekonomických aspektů distribuce, takže výše udělené dotace není přímo úměrná umělecké kvalitě; aby distribuce byla podpořena, musí sice dílo/žádost dosáhnout minimálního prahu kvality, ale samotná částka odráží velikost distribuce a výši předpokládané návštěvnosti).

VC% = koeficient hodnotící relativní úspěšnost daného díla při výročních cenách Český lev a České filmové kritiky (součet za všechny filmy dává dohromady 100% a vychází z mého interního nacenění jednotlivých kategorií, vítězství a nominací obou ocenění).

DISi / TVi = pro informaci údaje o českém distributorovi díla a případné záštitě od televizní stanice (ať už v roli koproducenta, nebo před-kupce televizních a/nebo streamovacích práv, pokud tím televize získala kredit v podobě loga na plakátu ke kino-distribuci).

Systém turnaje, nominační koše

Základem bude rozlosování filmů do 8 skupin po šesti účastnících. Losovat se bude náhodným výběrem ze šesti barevných košů, kdy každý koš má svého garanta kvality – z výše uvedených elitářských, nebo populárních měřítek – a bude v každé z turnajových skupin zastoupen jedním filmem:

ZLATÝ >> Protože filmů úspěšných při výročních cenách je relativně málo, obsadil se nejprve tento koš – osmi tituly, které v tomto měřítku obstály nejlépe. 

RŮŽOVÝ >> Z titulů, které zbyly po výběru do Zlatého koše, se do Růžového nominovalo osm s nejvyšším hodnocením uměleckých kvalit dle Rady SFA

Z Top 5 dle SFA skončily hned čtyři tituly ve Zlatém koši, nicméně následně se „kanibalizace“ těchto referenčních zdrojů zpomalila a na obsazení všech osmi pozic v Růžovém koši stačilo Top 13 titulů dle SFA, tedy stále jasný nadprůměr v jejich hodnocení; zbývajícími třemi zlatými tituly, které dopadly u Rady SFA o něco hůře, jsou MORD, VLNY a AMERIKÁNKA.  

ZELENÝ >> Z titulů, které zbyly po výběru do Zlatého a Růžového koše, se do Zeleného nominovalo osm s nejvyšším hodnocením na ČSFD

Z Top 15 dle ČSFD obsadily Zlatý koš pouze 3 tituly a Růžový koš 4 tituly, takže se dá říci, že si tento garant kvality uhájil svou identitu – s ohledem na výše uvedený kladný efekt menšího počtu hodnotících se do čela dostalo více populistické spektrum „artové“ kinematografie (2x Marek Najbrt, 4x distribuce Aerofilms). Všichni zástupci v tomto koši mají v databázi hodnocení vyšší než 70%. 

ČERVENÝ >> Z titulů, které zbyly po výběru do Zlatého, Růžového a Zeleného koše, se do Červeného nominovalo osm nejúspěšnějších filmů v českých kinech

V tomto případě se nominovaní s výběrem předchozích košů téměř dokonale minuli a pouze VLNY, které by měly nárok na umístění v kterémkoliv z košů výše, byly v kinech úspěšnější než červené filmy; jedná se o zjevnou anomálii, která nastane jednou za dvacet třicet let, a pro případné sbližování rozdělené společnosti je stejně málo relevantní jako vlna (sebe)chvály po vítězství v hokejovém turnaji.

MODRÝ >> Z titulů, které zbyly po výběru do výše uvedených košů, jsem do Modrého vybral osm jako carte blanche cinefila, který nedrží prst na tepu doby a v rámci možností aplikuje auteurskou politiku na české poměry roku 2024: upřednostňuje autorské filmy bez ohledu na veřejnou pozornost, papírové kvality a herecké koncerty. 

I tento koš si obhájil svůj smysl, zbylo na něj téměř vše, co jsem mu vyhlédl – aniž bych kterýkoliv z 59 filmů zatím viděl –, ale popravdě: není tolik kde brát.

ŽLUTÝ >> Tituly, které propadly všemi předchozími síty, budou v předkole zredukovány do konečné osmičky podle mých měřítek po zhlédnutí všech těchto filmů.

Jakmile se Žlutý koš zeštíhlí na osm zástupců, bude rozlosováno 48 filmů do 8 skupin po šesti, načež z každé z nich se kvalifikují do osmifinále dvě díla. Následovat bude klasický vyřazovací pavouk, ve kterém se budou postupně utkávat dvojice filmů na cestě do finále. Každý ze čtvrtfinalistů bude zhlédnut dvakrát, finalisté třikrát. Pokud některý z filmů uvidím alespoň ze 60%, ale dál už to nepůjde – nebude k vydržení –, vyřadím ho z mistrovství (DNF); totéž, pokud by mezitím přestala platit podmínka dostupnosti na streamovací platformě (DSQ).

O tom, které z vícera objektivních kritérií – mlýnků na maso plněných množstvím individuálních rozhodnutí – se ukáže být nejvíce relevantní pro úspěch filmů v tomto mistrovství, rozhodne můj subjektivní názor. Podporou mi budou nezávislost, vkus a zkušenost, nepřítelem předsudky. Pro přátele vědecké exaktnosti v kritice dodám, že zvítězí živá kinematografie, to jest taková, která nabízí drama, vnitřní dynamiku, formální a významovou strukturu, smysl pro záběr a charakter, vyjadřuje se ke světu, nebo za tvůrce. Kinematografie jako expresivní médium nemá potvrzovat ideologickou předpojatost diváka, nechat relaxovat workoholiky, nebo vyprávět dobré příběhy (těch jsou plné hřbitovy).

P.S. Cenu pro nejlepšího distributora na trhu udělím už nyní: triumvirát Bontonfilm, CinemArt a Aerofilms by se mohl umístit v jedno-jakém pořadí, ale pokud bych měl vybrat pouze jednoho, zvolil bych Aerofilms (i za VĚZENÍ DĚJIN) a Bontonfilmu dal zvláštní uznání za nejvíce demokratické a nejméně předvídatelné distribuční portfolio.






19. října 2018

KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM (Věra Chytilová, 1988)

Filmy STUDENÁ VÁLKA a NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ spojuje totožný obrat v zápletce: muž následuje ženu a „nepochopitelně“ se vrací do země, ze které před časem utekli. Druhý z filmů nemohu vinit z poraženectví, protože za ním stojí román, tedy mnohem bohatší kontext – epický rozsah – konání jeho postav. Historka proti historii… Také lázeňští svůdníci v hlavních rolích filmů Kaufmana a Chytilové jsou nesrovnatelní: Hanák jako provinční podoba Day-Lewise není žádný románový hrdina, tvůrkyně dala přednost aktualitě.

Stejně jako ve FAUNOVĚ VELMI POZDNÍM ODPOLEDNI či DĚDICTVÍ uplatnila svůj talent pro situační komedii, postavenou na původnosti a osobitém projevu mužských komiků. Humor pragmaticky kompenzuje vyhrocenost společenské satiry, žánru nevděčného pro svůj zcizující efekt. Muži v hlavních rolích jsou na jedné straně předmětem satiry – typickým jevem doby –, na straně druhé se vymykají konformitě popisovaných poměrů smyslem pro humor, možnostmi rebelie a představivosti, žel uplatňovanými pouze ve svých hédonistických hrách.

Ústřední trojice KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM je v rolích padlých básníků každodennosti hlavním důvodem existence filmu: jejich bezcharakternost baví, nechají diváka odpočinout – nebo zcela odhlédnout – od morality. To, že Chytilová nakonec jejich konformismus a samolibost rozcupuje, znamená podobně jako v případě Suchařípova marnivého Fauna spíše epilog. Jak stylizovanost komedie, tak didaktičnost alegorie drží diváka daleko od nastaveného zrcadla, takže skutečná katarze se mi jeví jako nemožná. Komedie přežije kritiku.

Film je feministický negativně, vymezuje se proti mužům; na rozdíl od pozitivně feministických filmů (SEDMIKRÁSKY, HRA O JABLKO) zde Chytilová nenabízí kladný ženský model, pouze druhořadé aktérky mužských her (ženy zkažené nebo naivní). Paradoxně platí, že sice podrobuje kritice muže, přesto je shledává zajímavějšími (silnějšími, vůdčími). Muži se zodpovídají za stav společnosti a ženy jsou slabé. Jako by tvůrkyně podlehla půvabu promrhaného potenciálu svých hrdinů.

Chytilová nikdy nepatřila k jemným tvůrcům a opět potvrzuje, jak její metoda dokáže být úmorná ve významu i stylu. Na řadě příkladů předváděné „dobré časy“ žertovných happeningů se sice v záběru zlomí do velké krize takového způsobu života (Hanákův novoromanticky zdrcený hrdina), přesto inscenace zůstává částečně poplatná módu nezávazné hry. Osobitý zjev a dikci samorostů v čele s Vávrou nelze použít pro charakterní herectví, proto se i panické stavy hrdinů drží v rovině stylizovaného přehrávání a situační nadsázky. Smrt je teorie.   

„Mustr“ v podobě zjitřeného střihu, nakloněné kamery a širokoúhlého objektivu, navozujícího dojem do hloubky protaženého panoptika, užívá tvůrkyně neustále, aby žádný divák nebyl na pochybách o pokřivenosti poměrů. Nejsem už schopen říci, zda panoptikální filtr přece jen postupně uvolnila, nebo jsem si na něj zvykl... Absenci blízkosti – citu, porozumění – mezi postavami odpovídá skutečnost, že Chytilová prakticky nepoužívá při inscenaci dialogů strukturu záběru a proti-záběru (postavy snímá v celku nebo v nespojitých detailech).

Ještě více než ptákovinám hrdinů vděčil film za svou přitažlivost spojení tabuizovaného tématu a dekadentní atmosféry, kdy se motivy hříchu, nemoci a krve převedly do záměrně pokleslých, sotva metaforických obrazů úpadku (okultní domácí videa hrdinů, naturalismus přírodovědných dokumentů, pokleslost televizní zábavy, zašifrování sexuální orgie do obcování s jídlem). Chytilová nechodí pro vtip daleko („Kapka krve ještě nikoho nezabila“) a ve výsledku působí její úsilí spíše pro-cyklicky. Text překryje obraznost bakchanálií. [TV]

Dovětek: 
Shodou okolností jsem viděl film, který je ideální kritikou Chytilové v praxi; ukazuje, že totéž šlo natočit mnohem lépe. Pochází od tvůrce, který byl naladěn podobně: kritizoval společenské normy ve své zemi, jeho stěžejním filmovým prostředkem byl střih a inscenaci stylizoval až za hranu manýrismu (v pozdějších filmech). Tím tvůrcem je Elio Petri a filmem KAŽDÉMU, CO MU PATŘÍ.  

17. října 2018

Béčka táhnou na Vídeň!

Přehlídka, pořádaná tamějším Filmovým muzeem jako součást nadcházejícího Viennale, nabídne na 35mm kopiích padesát jedna vybraných zástupců nízkorozpočtového filmu z období klasického Hollywoodu; z nich se jeví příkladně zejména těchto dvacet:

/klasiky/
CRIME WAVE (De Toth)
DETOUR (Ulmer)
GUN CRAZY (Lewis)
LEOPARD MAN, THE (Tourneur)
MURDER BY CONTRACT (Lerner)
RAW DEAL (Mann)
RIDE LONESOME (Boetticher)
NARROW MARGIN, THE (Fleischer)
SO DARK THE NIGHT (Lewis)
STEEL HELMET, THE (Fuller)

/druhý sled/   
AMONG THE LIVING (Heisler)
GHOST SHIP, THE (Robson)
KID GLOVE KILLER (Zinnemann)
MY NAME IS JULIA ROSS (Lewis)
PLAN 9 FROM OUTER SPACE (Wood)
PLUNDER ROAD (Cornfield)
STRANGE ILLUSION (Ulmer)
STRANGER ON THE THIRD FLOOR, THE (Ingster)
WHEN STRANGERS MARRY (Castle)
WOMAN ON THE RUN (Foster).

14. září 2018

LÉTO (Kirill Serebrennikov, 2018)

Distribuční společnost Aerofilms potvrdila rozkolísanost své dramaturgie – tíhnoucí spíše k alternativnímu populismu –, když krátce po sobě uvedla do kin obě podoby současné klubové kinematografie: módní a podnětnou. Filmy LÉTO a STUDENÁ VÁLKA toho mají na povrchu mnoho společného a v podstatném se liší; už volba názvů obou filmů vypovídá o jejich nesouměřitelnosti.

Snímky jsou natočeny v černobílé barvě a zachycují zkušenost života v normalizační nesvobodě, a to z pohledu buď oficiální, nebo oficiálně trpěné kulturní scény. Dále oba s různým důrazem ztvárňují „prokletou“, k neúspěchu odsouzenou lásku, vynášejí motiv sebevraždy a jejich zápletky ponechají hrdiny ve stínu nadějného začátku (harmonického letního obrazu, zrození lásky).

Co se černobílé kamery týče, připomíná Pawlikowského film luxusní obrázkový magazín, kterým jsem se zběžně prolistoval, aniž bych se na vyprávěném příběhu citově podílel. Závěr působí jako předurčený, protože postavy milenců jsou příliš slabé – nebo polské -, než aby dokázaly žít na Západě. V souladu s tím tvůrce postupně zkracuje obrazy oddělované zatmívačkami, čímž „rozsekává“ vyprávění do lakonických epizod pádu. Ve spojení s krátkou stopáží se zdá, jako by drama nahlížel z časového odstupu, nepřítomně – jako obecně platný osud emigrantů. Nedokáže navodit pocit ztráty.

V defétistickém, falešně tragickém filmu slouží hudba jako pouhé pozadí pro vztah dvou hrdinů. Oproti tomu LÉTO hudbou žije, a přináší tak mnohem energičtější a smyslovější podívanou (mj. punkové škrábání vzkazů a malůvek do obrazu). Luxus černobílé má u Serebrennikova funkci filtru, čistícího dramatický trojúhelník od přebytku podnětů každodennosti, čímž nabývá nadčasové platnosti; ducha rockové subkultury oproti tomu zachycuje v kvazi-dokumentárních, vybledle barevných záběrech jako ze špatných dobových záznamů.

Pawlikowský sice při vyprávění používá elipsy – zatmívačkami překlenutý epický čas -, v podstatě ale ukáže vše. Drama se omezuje na dva jedince, kteří se nedokáží změnit ve své jednorozměrnosti (její komplex méněcennosti, jeho neschopnost žít bez ní); z emigrace se stane relativně krátká epizoda, protože neumějí žít ve svobodě, to jest sami se sebou. Zatímco STUDENÁ VÁLKA představuje tragické klišé, LÉTO se klišé vyhýbá, nebo si tvoří vlastní (klip na skladbu Perfect Day jako umělecky nejpochybnější obraz filmu).

Co Pawlikowský napůl inscenuje a napůl elegantně vypustí, Serebrennikov sotva vysloví v úžasně působivém závěru filmu (titulky v obraze s daty zkrácených životních intervalů místo epitafů). Co se ještě stane, je méně důležité, než co jsme viděli ve filmových obrazech, přesto ten poslední vyjádří patos – spíše než tragédii – prchavého příslibu utopie léta (životního vrcholu). Střet se strukturami režimu je v LÉTĚ podobně málo odvážný jako ve STUDENÉ VÁLCE, má však mnohem silnější étos.

Klíčový rozdíl tkví v tom, že Serebrennikov inscenuje to nejlepší z vlastností a možností hrdinů, byť se étos rockové hudby naplno projeví pouze v imaginárním přetváření skutečnosti (ve fantaziích o skutečné vzpouře v klipech na hity západních vzorů). U Pawlikowského jsme pasivními svědky pádu, s hrdiny jako jeho katalyzátory. Ti jsou mrzáky od přirozenosti, zatímco hrdinové LÉTA žijí v mrzačících poměrech, a platí to přesto, že tvůrce pojímá poměry ještě méně dramaticky než Pawlikowský; inscenuje je na okraji „tunelové vize“ subkultury (svazácký režim jejích koncertů).

Co film nevysloví, jsou důvody za nenaplněností příslibu: je to zdánlivě neškodný normalizační kolorit a jeho důsledky pro scénu – mindrák z nápodoby svobodné hudby Západu, ochotné přijmutí konformní „nové vlny“ -, nebo osobní důvody biografické a psychické? Film zúží koryto skutečných událostí, naznačí hypotézy, ale nechá diváka, aby snil o pravých příčinách. Nakonec jde o emoci, prožitek toho, co bylo ztraceno: čas léta/lásky nejen mezi mužem a ženou, ale zejména mezi dvěma hudebníky, kteří se žánrově nespojili a nenaplnili své možnosti. Nenašli druha. [DCP]