8. května 2025
4. května 2025
Mistrovství v českém filmu 2024
Pokud vás ještě zajímá, který český film byl vloni nejmistrovštější, dozvíte se to v průběhu června.
Je několik pohnutek, které mě k pořádání mistrovství vedou: poznání a analýza stavu současného českého filmu, boj s vlastními předsudky vůči němu a zvědavost, nakolik se stále zakládají na pravdě, výzva v podobě srážky po letech s českou realitou, ve smyslu možného neumětelství ve výstavbě hraných filmů, nebo tou společenskou reprezentovanou zejména dokumentárními filmy – a také vzrušení, prokrastinace, sebe-zviditelnění a dobrý důvod k restartu blogu.
Možná kolosální ztrátu času, ale alespoň přinese českým producentům extra peníz. Jelikož návštěva kina je už v mnoha případech passé, navíc by různé způsoby sledování znamenaly nerovné podmínky, omezím se na streamovací platformy přednostně na transakční bázi kvůli maximalizaci podílu producenta (pokud si film koupila exkluzivně předplatitelská platforma, zvolím ji, když si producent své už zkasíroval).
Co se analytické nadstavby mírně pošetilé akce týče, zajímá mě, nakolik při „predikci“ vítězného díla obstojí oficiální instituce kvality – vedle dvou výročních cen stanovisko Rady Státního fondu audiovize (SFA), která hotovým filmům přiděluje distribuční dotace –, nebo na druhé straně populární ukazatele v podobě diváckého zájmu, druhotně pak hlasování na nejpopulárnější tuzemské filmové databázi.
Mistrovství se účastní většinově české, dlouhometrážní filmy s rokem výroby 2023 a 2024, které dle evidence Unie filmových distributorů byly vloni uvedeny do českých kin a zároveň jsou aktuálně dostupné na některé streamovací platformě (z devíti filmů, které nesplnily poslední podmínku, nejvíce lituji neúčasti dokumentu VĚZENÍ DĚJIN).
Seznam 59 nominovaných děl (sestupně dle úspěšnosti v kinech)
Vysvětlivky
SFAb (KČt) = hlasování Rady SFA při hodnocení žádostí o
distribuční dotaci, konkrétně v kritériu „umělecká, dramaturgická a/nebo
programová kvalita“ s maximálním počtem 40 bodů, a pouze pro informaci
částka udělené dotace v tisících Kč (Rada hodnotí i dle jiných kritérií vč.
ekonomických aspektů distribuce, takže výše udělené dotace není přímo úměrná umělecké
kvalitě; aby distribuce byla podpořena, musí sice dílo/žádost dosáhnout
minimálního prahu kvality, ale samotná částka odráží velikost distribuce a výši
předpokládané návštěvnosti).
VC% = koeficient hodnotící relativní úspěšnost daného díla
při výročních cenách Český lev a České filmové kritiky (součet za všechny filmy
dává dohromady 100% a vychází z mého interního nacenění jednotlivých
kategorií, vítězství a nominací obou ocenění).
DISi / TVi = pro informaci údaje o českém distributorovi díla a případné záštitě od televizní stanice (ať už v roli koproducenta, nebo před-kupce televizních a/nebo streamovacích práv, pokud tím televize získala kredit v podobě loga na plakátu ke kino-distribuci).
Základem bude rozlosování filmů do 8 skupin po šesti
účastnících. Losovat se bude náhodným výběrem ze šesti barevných košů, kdy každý
koš má svého garanta kvality – z výše uvedených elitářských, nebo populárních měřítek – a bude v každé z turnajových skupin zastoupen jedním filmem:
ZLATÝ >> Protože filmů úspěšných při výročních cenách je relativně
málo, obsadil se nejprve tento koš – osmi tituly, které v tomto měřítku
obstály nejlépe.
RŮŽOVÝ >> Z titulů, které zbyly po výběru do Zlatého koše, se do Růžového nominovalo osm s nejvyšším hodnocením uměleckých kvalit dle Rady SFA.
Z Top 5 dle SFA skončily hned čtyři tituly ve Zlatém koši, nicméně následně se „kanibalizace“ těchto
referenčních zdrojů zpomalila a na obsazení všech osmi pozic v Růžovém koši
stačilo Top 13 titulů dle SFA, tedy stále jasný nadprůměr v jejich
hodnocení; zbývajícími třemi zlatými tituly, které dopadly u Rady SFA o něco hůře,
jsou MORD, VLNY a AMERIKÁNKA.
ZELENÝ >> Z titulů, které zbyly po výběru do Zlatého a Růžového koše, se do Zeleného nominovalo osm s nejvyšším hodnocením na ČSFD.
Z Top 15 dle ČSFD obsadily Zlatý koš pouze 3 tituly a Růžový koš 4 tituly,
takže se dá říci, že si tento garant kvality uhájil svou identitu –
s ohledem na výše uvedený kladný efekt menšího počtu hodnotících se do
čela dostalo více populistické spektrum „artové“ kinematografie (2x Marek
Najbrt, 4x distribuce Aerofilms). Všichni zástupci v tomto koši mají v
databázi hodnocení vyšší než 70%.
ČERVENÝ >> Z titulů, které zbyly po výběru do Zlatého, Růžového a Zeleného koše, se do Červeného nominovalo osm nejúspěšnějších filmů v českých kinech.
V tomto případě se nominovaní s výběrem předchozích košů téměř
dokonale minuli a pouze VLNY, které by měly nárok na umístění v kterémkoliv
z košů výše, byly v kinech úspěšnější než červené filmy; jedná se o
zjevnou anomálii, která nastane jednou za dvacet třicet let, a pro případné
sbližování rozdělené společnosti je stejně málo relevantní jako vlna
(sebe)chvály po vítězství v hokejovém turnaji.
MODRÝ >> Z titulů, které zbyly po výběru do výše uvedených košů, jsem do Modrého vybral osm jako carte blanche cinefila, který nedrží prst na tepu doby a v rámci možností aplikuje auteurskou politiku na české poměry roku 2024: upřednostňuje autorské filmy bez ohledu na veřejnou pozornost, papírové kvality a herecké koncerty.
I tento koš si obhájil svůj smysl, zbylo na něj
téměř vše, co jsem mu vyhlédl – aniž bych kterýkoliv z 59 filmů zatím
viděl –, ale popravdě: není tolik kde brát.
ŽLUTÝ >> Tituly, které propadly všemi předchozími síty, budou v předkole zredukovány do konečné osmičky podle mých měřítek po zhlédnutí všech těchto filmů.
Jakmile se Žlutý koš zeštíhlí na osm zástupců, bude
rozlosováno 48 filmů do 8 skupin po šesti, načež z každé z nich se
kvalifikují do osmifinále dvě díla. Následovat bude klasický vyřazovací pavouk,
ve kterém se budou postupně utkávat dvojice filmů na cestě do finále. Každý ze
čtvrtfinalistů bude zhlédnut dvakrát, finalisté třikrát. Pokud některý z filmů
uvidím alespoň ze 60%, ale dál už to nepůjde – nebude k vydržení –,
vyřadím ho z mistrovství (DNF); totéž, pokud by mezitím přestala platit
podmínka dostupnosti na streamovací platformě (DSQ).
O tom, které z vícera objektivních kritérií – mlýnků na maso plněných množstvím individuálních rozhodnutí – se ukáže být nejvíce relevantní pro úspěch filmů v tomto mistrovství, rozhodne můj subjektivní názor. Podporou mi budou nezávislost, vkus a zkušenost, nepřítelem předsudky. Pro přátele vědecké exaktnosti v kritice dodám, že zvítězí živá kinematografie, to jest taková, která nabízí drama, vnitřní dynamiku, formální a významovou strukturu, smysl pro záběr a charakter, vyjadřuje se ke světu, nebo za tvůrce. Kinematografie jako expresivní médium nemá potvrzovat ideologickou předpojatost diváka, nechat relaxovat workoholiky, nebo vyprávět dobré příběhy (těch jsou plné hřbitovy).
P.S. Cenu pro nejlepšího distributora na trhu udělím už nyní: triumvirát Bontonfilm, CinemArt a Aerofilms by se mohl umístit v jedno-jakém pořadí, ale pokud bych měl vybrat pouze jednoho, zvolil bych Aerofilms (i za VĚZENÍ DĚJIN) a Bontonfilmu dal zvláštní uznání za nejvíce demokratické a nejméně předvídatelné distribuční portfolio.
19. října 2018
KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM (Věra Chytilová, 1988)
Stejně jako ve FAUNOVĚ VELMI POZDNÍM ODPOLEDNI či DĚDICTVÍ uplatnila svůj talent pro situační komedii, postavenou na původnosti a osobitém projevu mužských komiků. Humor pragmaticky kompenzuje vyhrocenost společenské satiry, žánru nevděčného pro svůj zcizující efekt. Muži v hlavních rolích jsou na jedné straně předmětem satiry – typickým jevem doby –, na straně druhé se vymykají konformitě popisovaných poměrů smyslem pro humor, možnostmi rebelie a představivosti, žel uplatňovanými pouze ve svých hédonistických hrách.
Ústřední trojice KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM je v rolích padlých básníků každodennosti hlavním důvodem existence filmu: jejich bezcharakternost baví, nechají diváka odpočinout – nebo zcela odhlédnout – od morality. To, že Chytilová nakonec jejich konformismus a samolibost rozcupuje, znamená podobně jako v případě Suchařípova marnivého Fauna spíše epilog. Jak stylizovanost komedie, tak didaktičnost alegorie drží diváka daleko od nastaveného zrcadla, takže skutečná katarze se mi jeví jako nemožná. Komedie přežije kritiku.
Film je feministický negativně, vymezuje se proti mužům; na rozdíl od pozitivně feministických filmů (SEDMIKRÁSKY, HRA O JABLKO) zde Chytilová nenabízí kladný ženský model, pouze druhořadé aktérky mužských her (ženy zkažené nebo naivní). Paradoxně platí, že sice podrobuje kritice muže, přesto je shledává zajímavějšími (silnějšími, vůdčími). Muži se zodpovídají za stav společnosti a ženy jsou slabé. Jako by tvůrkyně podlehla půvabu promrhaného potenciálu svých hrdinů.
Chytilová nikdy nepatřila k jemným tvůrcům a opět potvrzuje, jak její metoda dokáže být úmorná ve významu i stylu. Na řadě příkladů předváděné „dobré časy“ žertovných happeningů se sice v záběru zlomí do velké krize takového způsobu života (Hanákův novoromanticky zdrcený hrdina), přesto inscenace zůstává částečně poplatná módu nezávazné hry. Osobitý zjev a dikci samorostů v čele s Vávrou nelze použít pro charakterní herectví, proto se i panické stavy hrdinů drží v rovině stylizovaného přehrávání a situační nadsázky. Smrt je teorie.
„Mustr“ v podobě zjitřeného střihu, nakloněné kamery a širokoúhlého objektivu, navozujícího dojem do hloubky protaženého panoptika, užívá tvůrkyně neustále, aby žádný divák nebyl na pochybách o pokřivenosti poměrů. Nejsem už schopen říci, zda panoptikální filtr přece jen postupně uvolnila, nebo jsem si na něj zvykl... Absenci blízkosti – citu, porozumění – mezi postavami odpovídá skutečnost, že Chytilová prakticky nepoužívá při inscenaci dialogů strukturu záběru a proti-záběru (postavy snímá v celku nebo v nespojitých detailech).
Ještě více než ptákovinám hrdinů vděčil film za svou přitažlivost spojení tabuizovaného tématu a dekadentní atmosféry, kdy se motivy hříchu, nemoci a krve převedly do záměrně pokleslých, sotva metaforických obrazů úpadku (okultní domácí videa hrdinů, naturalismus přírodovědných dokumentů, pokleslost televizní zábavy, zašifrování sexuální orgie do obcování s jídlem). Chytilová nechodí pro vtip daleko („Kapka krve ještě nikoho nezabila“) a ve výsledku působí její úsilí spíše pro-cyklicky. Text překryje obraznost bakchanálií. [TV]
Dovětek:
Shodou okolností jsem viděl film, který je ideální kritikou Chytilové v praxi; ukazuje, že totéž šlo natočit mnohem lépe. Pochází od tvůrce, který byl naladěn podobně: kritizoval společenské normy ve své zemi, jeho stěžejním filmovým prostředkem byl střih a inscenaci stylizoval až za hranu manýrismu (v pozdějších filmech). Tím tvůrcem je Elio Petri a filmem KAŽDÉMU, CO MU PATŘÍ.
17. října 2018
Béčka táhnou na Vídeň!
/klasiky/
CRIME WAVE (De Toth)
DETOUR (Ulmer)
GUN CRAZY (Lewis)
LEOPARD MAN, THE (Tourneur)
MURDER BY CONTRACT (Lerner)
RAW DEAL (Mann)
RIDE LONESOME (Boetticher)
NARROW MARGIN, THE (Fleischer)
SO DARK THE NIGHT (Lewis)
STEEL HELMET, THE (Fuller)
/druhý sled/
AMONG THE LIVING (Heisler)
GHOST SHIP, THE (Robson)
KID GLOVE KILLER (Zinnemann)
MY NAME IS JULIA ROSS (Lewis)
PLAN 9 FROM OUTER SPACE (Wood)
PLUNDER ROAD (Cornfield)
STRANGE ILLUSION (Ulmer)
STRANGER ON THE THIRD FLOOR, THE (Ingster)
WHEN STRANGERS MARRY (Castle)
WOMAN ON THE RUN (Foster).
14. září 2018
LÉTO (Kirill Serebrennikov, 2018)
Snímky jsou natočeny v černobílé barvě a zachycují zkušenost života v normalizační nesvobodě, a to z pohledu buď oficiální, nebo oficiálně trpěné kulturní scény. Dále oba s různým důrazem ztvárňují „prokletou“, k neúspěchu odsouzenou lásku, vynášejí motiv sebevraždy a jejich zápletky ponechají hrdiny ve stínu nadějného začátku (harmonického letního obrazu, zrození lásky).
Co se černobílé kamery týče, připomíná Pawlikowského film luxusní obrázkový magazín, kterým jsem se zběžně prolistoval, aniž bych se na vyprávěném příběhu citově podílel. Závěr působí jako předurčený, protože postavy milenců jsou příliš slabé – nebo polské -, než aby dokázaly žít na Západě. V souladu s tím tvůrce postupně zkracuje obrazy oddělované zatmívačkami, čímž „rozsekává“ vyprávění do lakonických epizod pádu. Ve spojení s krátkou stopáží se zdá, jako by drama nahlížel z časového odstupu, nepřítomně – jako obecně platný osud emigrantů. Nedokáže navodit pocit ztráty.
V defétistickém, falešně tragickém filmu slouží hudba jako pouhé pozadí pro vztah dvou hrdinů. Oproti tomu LÉTO hudbou žije, a přináší tak mnohem energičtější a smyslovější podívanou (mj. punkové škrábání vzkazů a malůvek do obrazu). Luxus černobílé má u Serebrennikova funkci filtru, čistícího dramatický trojúhelník od přebytku podnětů každodennosti, čímž nabývá nadčasové platnosti; ducha rockové subkultury oproti tomu zachycuje v kvazi-dokumentárních, vybledle barevných záběrech jako ze špatných dobových záznamů.
Pawlikowský sice při vyprávění používá elipsy – zatmívačkami překlenutý epický čas -, v podstatě ale ukáže vše. Drama se omezuje na dva jedince, kteří se nedokáží změnit ve své jednorozměrnosti (její komplex méněcennosti, jeho neschopnost žít bez ní); z emigrace se stane relativně krátká epizoda, protože neumějí žít ve svobodě, to jest sami se sebou. Zatímco STUDENÁ VÁLKA představuje tragické klišé, LÉTO se klišé vyhýbá, nebo si tvoří vlastní (klip na skladbu Perfect Day jako umělecky nejpochybnější obraz filmu).
Co Pawlikowský napůl inscenuje a napůl elegantně vypustí, Serebrennikov sotva vysloví v úžasně působivém závěru filmu (titulky v obraze s daty zkrácených životních intervalů místo epitafů). Co se ještě stane, je méně důležité, než co jsme viděli ve filmových obrazech, přesto ten poslední vyjádří patos – spíše než tragédii – prchavého příslibu utopie léta (životního vrcholu). Střet se strukturami režimu je v LÉTĚ podobně málo odvážný jako ve STUDENÉ VÁLCE, má však mnohem silnější étos.
Klíčový rozdíl tkví v tom, že Serebrennikov inscenuje to nejlepší z vlastností a možností hrdinů, byť se étos rockové hudby naplno projeví pouze v imaginárním přetváření skutečnosti (ve fantaziích o skutečné vzpouře v klipech na hity západních vzorů). U Pawlikowského jsme pasivními svědky pádu, s hrdiny jako jeho katalyzátory. Ti jsou mrzáky od přirozenosti, zatímco hrdinové LÉTA žijí v mrzačících poměrech, a platí to přesto, že tvůrce pojímá poměry ještě méně dramaticky než Pawlikowský; inscenuje je na okraji „tunelové vize“ subkultury (svazácký režim jejích koncertů).
Co film nevysloví, jsou důvody za nenaplněností příslibu: je to zdánlivě neškodný normalizační kolorit a jeho důsledky pro scénu – mindrák z nápodoby svobodné hudby Západu, ochotné přijmutí konformní „nové vlny“ -, nebo osobní důvody biografické a psychické? Film zúží koryto skutečných událostí, naznačí hypotézy, ale nechá diváka, aby snil o pravých příčinách. Nakonec jde o emoci, prožitek toho, co bylo ztraceno: čas léta/lásky nejen mezi mužem a ženou, ale zejména mezi dvěma hudebníky, kteří se žánrově nespojili a nenaplnili své možnosti. Nenašli druha. [DCP]
31. srpna 2018
HVĚZDY VELKÉHO VOZU (Luchino Visconti, 1965)
HVĚZDY VELKÉHO VOZU zahajují dobu přezrávání, kdy se z osobního zaujetí stane utkvělá představa. Rozpad rodinných vazeb, kolísání nálad, podrážděnost citů, prudkost reakcí, výrony hluboce zasutých, časem patřičně zhnisaných resentimentů a frustrací nejsou prostředkem, ale předmětem zkoumání tvůrce. Zápletky filmů se stále více vymykají běžné zkušenosti a ztotožnění (posedlost láskou, či krásou jako ve SMRTI V BENÁTKÁCH). Nestačí jen naznačit; mohutnost „nepřirozeného“ prožívání postav se do velké míry buduje divadelní silou: popisnou výřečností dialogů a předváděním emocí.
Viscontiho starší NATÁLIE také blouzní v kruhu uzavřených kulis. Její zápletku ale spouští ještě čistá láska, ne incestní touha, a dynamický způsob, jakým tvůrce nakládá s prostorem, vytváří rovnocenný formální protějšek k maniodepresivním sinusoidám nálad. „Na míru“ stvořená studiová kulisa je aktéry tolikrát prochozena a kamerou zabrána z tolika úhlů, že se stává součástí jejich citového dramatu. Změny nálad umocňují i odrážejí pohyby postav, střídání architektonických prvků a projevy počasí v tomto těsném, ale členitém prostoru.
Takto strhující zážitek HVĚZDY VELKÉHO VOZU nenabízejí, přesto stále představují vnadný estetický objekt. Přepjatý dramatický rámec nelze brát zcela vážně; obvinění z incestu soupeří s podílem na holocaustu a oboje postavy znehybňuje, obrací do minulosti. Visconti tak uplatňuje smysl pro krásu zejména v „zátiších“: v obraze z podzemní vodní nádrže, ve které torzo hladiny odráží dětskou minulost, zakázanou touhu sourozenců, nebo v kulise zahrady s dominantou zahalené busty hrdinčina mrtvého otce, v níž se zvedá vítr jako neklid z potlačené viny.
Významový plán filmu, spočívající ve vpádu stále živé, návratem domů vyvolané minulosti do života uspokojené kosmopolitní buržoazie (světácký večírek v prologu), nepůsobí tezovitě právě proto, že společenskou kritiku odsouvají na okraj „skandální“ zápletka a expresivní dekorativnost filmové režie. Tvůrce nastavuje zanícenému konfliktu krásná zrcadla, rozvádí ho do prostoru prostřednictvím symbolických rekvizit typu hořícího krbu; konvenci mondénního uměleckého filmu naplňuje diva v hlavní roli, kterou Visconti strategicky poodhaluje a na jejíž krásnou tvář nasazuje masky kontrastních nálad.
Jednotlivé obrazy a záběry jsou esteticky platné bez ohledu na dramatický kontext; duch místa má větší moc než prostý součet konfliktů a dialogů… Hrdinka, v závěru oděná do kontrastní, zářivé bílé, se zřejmě s úspěchem osvobodí od minulosti. Její pevná volba jediné možné, rozumné budoucnosti mimo rodinné sídlo předchází aktu odhalení otcovy sochy, který s velkým zpožděním projasní hysterií zastřenou paměť (dojetí hrdinky jako dobré dcery, ruka ve tváři labilní matky v gestu viny, smrt bratra jako sestřina pokušitele).
Je tvůrci více vlastní katarze osvobození ženské hrdinky, nebo přepjatá muka mladšího bratra, jenž působí jako falešný romantik – nezralý, slabošský, citově vydírající –, ale jehož smrt je skutečná? Pokud sdílí patos jeho slepé vášně, proč působí tak strojeně? Má skutečně hrdinku lákat, nebo se zde pouze inscenuje dávno přezrálý cit? (…) Působivý závěr filmu představuje stylový únik před špatným uměním. Smrt bratra nenese znaky tragédie, společně s odhaleným pomníkem je součástí hrdinčina vyrovnání se s minulostí. Visconti považuje rozklad za nemravný, ale kinematograficky velmi vděčný. [TV]
14. srpna 2018
Deset důvodů, proč spatřit Nové horizonty
2) Na rozdíl od multiplexu vyhrazeného pražskému Febiofestu vás v sálech NH nečeká ani kulturní šok; věkový a duševní profil diváků mi nejvíce připomněl složení pražských kin Světozor, Aero, Oko. I zde se jako na jiných festivalech odchází předčasně ze sálů, přesto si myslím, že ve zkoušce novým Godardem obstálo vratislavské publikum se ctí.
3) Na rozdíl od festivalu ve Varech se zde pro umění nemusí trpět: lístky lze kupovat přes internet, takže při odjezdu na festival víte jistě, které filmy uvidíte. Ještě v průběhu festivalu bylo vyprodaných představení jen pár (vybavuji si japonské ZLODĚJE), přičemž i na ně šlo teoreticky koupit lístek čekáním u pokladny "poslední minutu" před představením. Lístky stojí v přepočtu od 90 do 150 Kč (nové filmy jsou dražší); vedle lístků má festival ještě paralelní systém "průkazek".
4) Kromě festivalových novinek přinášejí NH cenné retrospektivy, jako tu vloni věnovanou Rivettovi či ty letošní náležící portugalským solitérům Costovi a Monteirovi.
5) Festival si důsledně drží svůj dvoujazyčný charakter, takže kromě polských titulků jsou všechny filmy v jiném než anglickém znění opatřeny i titulky anglickými.
6) Oproti Varům o festivalu mimo jeho stánek prakticky nevíte, což kromě absence mediálního a požitkářského cirkusu znamená, že zde nevidíme tolik diváků, kteří chodí na umělecké filmy omylem, jak to známe z "masových závodů" Varů a Febiofestu. NH se soustředí na film.
7) HN sice na stránkách neavizují, z jakého nosiče budou filmy promítat, v rámci možností se ale organizátoři snaží dovážet filmy na 35mm kopiích. Z filmů, které jsem viděl v rámci Costovy retrospektivy, činil poměr mezi filmovou a digitální kopií čtyři ku dvěma.
8) Festival je dobře vymyšlený a řízený. Projekce jsou během dne sdruženy do pěti časových bloků, v jejichž rámci sice více než jeden film neuvidíte, ale s výjimkou tříhodinových a delších filmů dosáhnete na jakýkoliv film v následném bloku. Sály jsou většinou otevřené dlouho před začátkem projekce, takže fronty o místo - protože lístky jsou neadresné - se tvořily jen před nejdiváčtějšími z představení.
9) I diváckou soutěž dokáží NH pojmout civilizovaně, tedy bez kolektivistického tlaku spojeného s podbízením letáků u vchodu do sálů (tedy opět přes internet). Obejdou se zde i bez dalšího "orientálního" příslušenství typu vlezlých znělek/scének (Vary) a masivního sponzorského útoku (Febiofest).
10) Cesta z Prahy do Vratislavy trvá vlakem pod šest hodin a stojí kolem čtyř stovek.
Závěr: Kdyby chlapci a děvčata z výše jmenovaných alternativních pražských kin - namísto výroby planých, pozérských znělek - provozovali vlastní velký festival, zřejmě by to dělali stejně chytře a důstojně jako organizátoři Nových horizontů.