Je radost sledovat, jak se tématu druhé světové války a války obecně, zkompromitovanému tolika šestákovými humanisty, dostalo v Evropě díky Verhoevenově ČERNÉ KNIZE žánrově revitalizující podoby. I když tak jednoduché to s tím žánrem není. Ironik Verhoeven své bytostné skepsi podrobuje nejen dějiny (jako nikdy nekončící boj), ale i žánr samotný. Ten se Verhoevenovi hodí tak dlouho, dokud mu pomáhá „nést“ jeho společensko-dějinnou výpověď – např. díky žánrové historce se konec války stává hořce relativním – ovšem ze stejného důvodu je ochoten žánr dekonstruovat. Konečný padouch filmu není záměrně dobrým filmovým padouchem, ani tak nekončí; víc než padouchem (už to, jak po naprostou většinu filmu vystupuje) je pěšákem ve Verhoevenově konceptu dějin jako plynulého toku zrady, oportunizmu a překvapení, kdy jedinou jistotu má jedinec jenom vůči sobě samému.
Narativní struktura – opět velmi účelně – tento koncept ilustruje: mimořádně plynulý, dynamický a rytmicky pevný tvar filmu kupí jedno překvapení za druhým (zejm. ze začátku s neúprosnou rychlostí a bez varování). Máme-li to vyjádřit legendárním Hitchcockovým dilematem napětí vs. překvapení, Verhoeven jednoznačně dává přednost druhému: „seká“ scény v konstantně rychlém tempu, filmový čas nikdy neprodlužuje, aby vybudoval déle trvající napětí. Přes zjevné odkazy na Hitchcocka tak Verhoeven natočil film, který by Mistra napětí myslím neuspokojil (kdyby mu o to nutně šlo).
Žádné komentáře:
Okomentovat