V tomto filmu je prostředníkem mezi velkou minulostí a současností, jež velikost postrádá, postava mladé herečky. Ta natáčí film, ve kterém zosobňuje skutečnou postavu z období tzv. bílého teroru 50. let, a zároveň vede svůj soukromý život. I zde je spojení minulosti se současností beze švu: vidíme obrazy z fiktivního historického filmu, ale žádné scény z natáčení; historické obrazy působí jako historie sama. Minulost a současnost se odvíjejí paralelně v eliptických retrospektivních obrazech (příběh „filmu“, herečka vzpomínající na mrtvého partnera). Skutečně současný rámec s hrdinkou, která se ještě nevyrovnala se smrtí muže, představuje bod "nula" čekající na naplnění: hrdinka se začne ztotožňovat s předobrazem své role.
Stejně jako v PŘÍBĚHU Z TCHAJPEJE a ve svých starších filmech zachycuje Chou pozlátko a prázdnotu života dnešních mladých lidí ve velkoměstě (světla diskoték a neónů, populární hudba, svět zločinu). Ovšem po formální stránce působí film rafinovaněji: namísto dlouhých statických záběrů užívá drobných pozvolných pohybů (přerámování, přibližování), jež činí kamerový styl jemně expresivním. Dějiny jsou natočeny v černobílé, do barvy přejdou až na konci, kdy se aktualizují skrze shodné vyústění obou příběhů (smutek nad zemřelým). Povahu současnosti tvůrce delikátně ztvární ve scéně milostné předehry před zrcadlem, v níž hrdinku zajímá více její odraz než milenec. Chou ale není jen moralista: smrti obou mužů, oběti Čankajškova režimu a malého gangstera, jsou objektivně nesrovnatelné, ale v mladé ženě vyvolá toto spojení silnou, možná opožděnou citovou reakci. Katarze je silnější kritiky. [viděno v kině BFI]