Hrdinka
Romerova výpravného hororu je silnou postavou ve filmovém, nikoliv literárním
smyslu. Není nijak osobitá, nemá za sebou příběh, její identita plyne
z výrazně kontrastní (opoziční) role v působivém situačním rámci filmu: je
sama žena v mužském světě obležené armádní základny, jenž se hroutí do
psychotické směsi vojenské junty, šílené vědy a genocidy. Živí mrtví okolo nepůsobí
jako vnější hrozba, ale jako symptom „civilizační choroby“ lidstva, které zašlo
příliš daleko; představují pasivní sílu, čekající, až ji vnitřní rozpory mezi
lidmi pustí dovnitř. Hrdinka není ikonickou akční hrdinkou typu seržantky
Ripleyové, ikonická je sama romerovská situace: globální apokalypsa typizovaná
na místním konfliktu skupiny postav uzavřených v těsném prostoru. Ani
kladné „ženské“ vlastnosti – empatie, zdravý rozum, smysl pro konsenzus –
nepřinesou obrat do kritické situace, naopak ji ještě ironicky urychlí. Nezbývá
než vidina azylu v tropickém ráji.
Postavy hrají neznámé, ale výrazné „béčkové“ tváře, tvoříce typy určité společenské
role a sklonu jednání, přitom ovšem filmově zhuštěné, autonomní: typizované
role oživují jedinečné tváře, jejich jednání se v jistém rozsahu proměňuje
v závislosti na konkrétní situaci v chaotickém, multipolárním konfliktu. Je
příliš pozdě na soubor dobra a zla... Hrdinka se jednou ocitá
v opozici k armádě, která špatně snáší vědce, protože je jako
intelektuály musí chránit vlastními životy, jindy zase k hrubě materialistickému
bádání jejího nadřízeného (odkrajování živé tkáně z těl živých mrtvých při
hledání tělesné příčiny „nemoci“). Dále se hrdinka v tomto radikálně post-romantickém
filmu rozejde s hysterickým vojákem, jehož šikanují buranští kolegové
– i proto, že je svou slabostí ohrožuje –, potom mu zachrání život, načež muž, typ
vyšinutého „svatého“ mučedníka, pustí okolní epidemii dovnitř.
Přidejme
k tomu další příklad relativizace „správného jednání“ – sadistický vědec
se promění v trpělivého antropologa, navracejícího živého mrtvého zpět
k civilizovaným vzorcům jednání –, a Romerův film se jeví jako nevážná hra
(šílený vědec pomstěný svým výtvorem). Nevědomou, tupou hmotu živých mrtvých
oživuje „šém“ autorského záměru, jemuž slouží jako nástroj ironické spravedlnosti,
krutě trestající pozemské hříšníky v oživlých obrazech pekelných muk
(dokonalé, poctivě rukodělné násilí Toma Saviniho). Hororový tvůrce si jako
mizantropický oportunista hůl na člověka vždycky najde; čas, který pesimistická
teze vytyčí premisou a pointou, vyplní hrou na přežití v zábavném, „pop-punkovém“
duchu poloviny 80. let. Z návratu do ráje diskvalifikuje člověka „skok“ osvícenství.
[DVD/Radost]
