Ceněný
film končí tam, kde by Fassbinder byl teprve ve třetině svého vyprávění. Na
druhé straně platí, že zkušenost koncentračního tábora, z níž se těžce
raněná hrdinka Petzoldova filmu uzdravuje v Německu bezprostředně po konci
války, není materiálem pro melodrama. Nedává prostor ani pro humor či
ironii, přesto se film vymyká standardně dramatickému přístupu ve smyslu popisu
objektivizované zkušenosti. Zápletka staví na radikální proměně hrdinky, její
inscenace pak na proměně herečky v rámci „životní“ role. Proměna ale není spekulativním schematem, nýbrž smutným paradoxem dějin: hrdinka se mění v ženu, kterou byla před válkou. I další potenciálně vděčné motivy jsou
podřízeny soustředěné charakterové studii beze stopy senzace: plastická operace
tváře, tajemství v podobě nevysvětlených okolností jejího zatčení,
pygmalionská stopa.
Ta je náležitě „zrevidována“ – opět na základě licence skutečných dějin –, takže mužem, který hrdinku tvaruje k cílenému obrazu, je její manžel, jenž domněle mrtvou ženu nepozná a nyní ji chce znovu stvořit, aby se dostal k jejímu majetku. Neumí si představit, že by mohla tábor přežít; skrze jeho postavu poukazuje Petzold na počátek kolektivní amnézie německé společnosti. Muž ženu ujišťuje, že nikdo z jejích nových – ve skutečnosti staronových – příbuzných se jí na život v táboře ptát nebude. Německé zpracování takové látky v sobě nese jistou tvrdost. Ostatně postava hrdinčiny přítelkyně z tábora je ztělesněním tvrdé židovky, jež upíná svou budoucnost k životu mimo Německo v židovském státě a k pomstě na strůjcích vyhlazování. Ukáže se, že není tak silná, jak se zdála navenek, ovšem hrdinka, postupně nabývající ztracenou sílu, její roli převezme. Absurdní proměnu původně podstoupila, aby znovu získala lásku manžela, byť ho její přítelkyně od počátku považovala za zrádce.
Ta je náležitě „zrevidována“ – opět na základě licence skutečných dějin –, takže mužem, který hrdinku tvaruje k cílenému obrazu, je její manžel, jenž domněle mrtvou ženu nepozná a nyní ji chce znovu stvořit, aby se dostal k jejímu majetku. Neumí si představit, že by mohla tábor přežít; skrze jeho postavu poukazuje Petzold na počátek kolektivní amnézie německé společnosti. Muž ženu ujišťuje, že nikdo z jejích nových – ve skutečnosti staronových – příbuzných se jí na život v táboře ptát nebude. Německé zpracování takové látky v sobě nese jistou tvrdost. Ostatně postava hrdinčiny přítelkyně z tábora je ztělesněním tvrdé židovky, jež upíná svou budoucnost k životu mimo Německo v židovském státě a k pomstě na strůjcích vyhlazování. Ukáže se, že není tak silná, jak se zdála navenek, ovšem hrdinka, postupně nabývající ztracenou sílu, její roli převezme. Absurdní proměnu původně podstoupila, aby znovu získala lásku manžela, byť ho její přítelkyně od počátku považovala za zrádce.
Film se důsledně vyhýbá retrospektivám, přesto je zhruba třetinu před koncem zjevné, co se tehdy stalo (obraz s jízdou na kole). Film ve své historicky podmíněné přísnosti přesahuje moralitu, která se typicky vztahuje k menším zločinům, které už byly zpracovány, didakticky předvedeny a implicitně odpuštěny. Zde – v podmínkách stále živé paměti – je pomsta naservírována za studena, byť nemá povahu násilí. Závěr filmu svým poněkud marnivým dramatickým efektem rozdělí dvojici na oběť s morální převahou a viníka bez nároku na odpuštění; to by vyžadovalo čas, film ale končí záhy po odhalení pravdy. Otázka zní, kolika voleb se odpovědný tvůrce zbavuje volbou takového tématu. Přesně natočené dílo tak končí jemnou verzí demonstrativního odchodu, byť to byla láska k muži, co pomohlo hrdince tábor přežít. Po takové zkušenosti jsou ale přeživší de facto mrtví; uzavřený horizont zápletky nedává budoucnost nikomu. [TV]
