Dolanův
film melodramatem je, byť chvíli trvá, než se z vnějšího světa sociálního
realismu – konfrontací matky a syna s „normálním“ světem – uzavře do
vlastního prostoru. Dolan nezná předsudky vůči menšinám: matka a syn
z frankofonní části Kanady naplňují představu o „bílé lůze“, která
konzumuje na urážlivě nízké úrovni, mluví špatnou
mateřštinou a podrážděně reaguje na veřejná pohoršení a nápravná zařízení. Jak
to v podobných filmech bývá, divák si na nesnesitelné postavy postupně zvykne,
je to výsledek tvůrčí strategie: po drsném začátku se vyprávění odehrává téměř
výlučně v domácím prostředí hrdinů, nechává projevit jejich kladné
stránky (synovo umělecké nadání) a vnese do děje katalytickou postavu učitelky,
jež má průpravu a čas problémového chlapce vychovávat. Po formální stránce
představuje očistnou terapii Dolanova záliba v popu a v hladkých,
videoklipových montážích.
Skutečnost je nazírána skrze emoce či nálady postav. Týká se to zejména syna, se kterým tvůrce sdílí povahu talentovaného „hrozného děcka“ a vytváří s ním slastné obrazy osvobozené tělesnosti. Do zápletky vsadí Dolan spekulativní motiv v podobě zákona, který umožňuje rodičům, jež nezvládají výchovu dětí s psychickou poruchou, odevzdat je jednoduše státu. Motiv má citově vyděračský potenciál, který ve výsledku postaví syna proti matce, jež žije svůj sen o střední třídně; je paradoxně větší maloměšták než učitelka, jejíž koktání prozrazuje nesoulad v manželském soužití s velmi zdrženlivým programátorem (zjevným opakem spontánních a chaotických hrdinů). Tvůrce, který se bezpodmínečně ztotožňuje se svými hrdiny, si při rozkolu matky a syna „musí“ vybrat; přičemž důsledky jeho volby se jeví jako nečekaně diskriminující. Omezení práva na sebeurčení jedince – nároku na plnou péči matky i svou „diagnózu“ – je vnímáno jako násilí ze strany druhého, jehož stejné právo umenšuje jeho konvenční povaha.
Skutečnost je nazírána skrze emoce či nálady postav. Týká se to zejména syna, se kterým tvůrce sdílí povahu talentovaného „hrozného děcka“ a vytváří s ním slastné obrazy osvobozené tělesnosti. Do zápletky vsadí Dolan spekulativní motiv v podobě zákona, který umožňuje rodičům, jež nezvládají výchovu dětí s psychickou poruchou, odevzdat je jednoduše státu. Motiv má citově vyděračský potenciál, který ve výsledku postaví syna proti matce, jež žije svůj sen o střední třídně; je paradoxně větší maloměšták než učitelka, jejíž koktání prozrazuje nesoulad v manželském soužití s velmi zdrženlivým programátorem (zjevným opakem spontánních a chaotických hrdinů). Tvůrce, který se bezpodmínečně ztotožňuje se svými hrdiny, si při rozkolu matky a syna „musí“ vybrat; přičemž důsledky jeho volby se jeví jako nečekaně diskriminující. Omezení práva na sebeurčení jedince – nároku na plnou péči matky i svou „diagnózu“ – je vnímáno jako násilí ze strany druhého, jehož stejné právo umenšuje jeho konvenční povaha.
Ač tedy
není tvůrcem kritického odstupu, jako filmař je Dolan výborný. Přísně čtvercový
formát filmu odpovídá jeho intimnímu vztahu k postavám, je ideální pro
detaily a zároveň případně evokuje těsnost žité skutečnosti. Pouze
v sekvencích osvobození – denního snění postav – je čtverec roztažen do
běžného širokoúhlého formátu, v jednom případě doslova pohybem paží jeho
subjektu. Tyto utopické sekvence mají krátké trvání a jsou nesmírně působivé už po smyslové stránce, bez ohledu na jejich významový kontext. Film stále čaruje. [TV]
