Peckinpahova
vynucená anglická exkurze patří k jeho nejméně velkorysým filmům. Nehezké tváře v rolích vesnických buranů a občas panoptikální styl ostrých podhledů a prostřihů na expresivní detaily přitakávají britské estetice ošklivosti. Četnost střihů i v méně dramatických
obrazech naznačuje, že daná látka byla pod úrovní tvůrce. Ještě horší je obsazení hlavní role hercem Hoffmanem, jehož odtažitý projev nedbá na sympatie diváka. Během konfliktů s jinými postavami nasazuje herec falešný, jízlivý úsměv s mírně
vyceněnými „krysími“ zuby a bodavý, záští znehybněný pohled. Ten mladý muž neumí ovládat svůj hněv. Jako americký matematik reaguje na situace nepřiměřeně a působí na místní
hospodské povaleče tím více jako červený hadr (barva jeho svetru). Chová se konfrontačně tam, kde by měl být přátelský (doma), nechová se důrazně tehdy, kdy si to
situace žádá (když mu povaleči málem způsobí autonehodu, místo odvety jim
s panským úšklebkem poručí v hostinci panáky). Se svou
novomanželkou, která je místní, přispějí oba k vyhroceně násilnému konci: jeho
slabostí a její vyzývavostí (arogantně vystavovaným tělem).
Film se
tak zvrhne do vážně míněného předchůdce komedie SÁM DOMA: skupinka
zaostalých hrubiánů narazí na nečekaně tuhý a duchapřítomný odpor odhodlaného
hrdiny. Obsazení Hoffmana by dávalo smysl tehdy, měl-li by představovat slabocha skrývajícího bestii. Je otázka, nakolik ho tvůrce dokázal usměrňovat a nakolik
herec rozbil roli svým korozivním přístupem. Takto konfliktní portrét přitahuje pozornost k sobě samému, snižuje relevantnost tématu násilí a činí daný manželský poměr už předem nenormálním a neudržitelným. Zasazení
příběhu do Anglie, mimo vlast bytostně amerického tvůrce, naopak smysl
dává, byť film tím ztrácí na důstojnosti. Angličtí grázlové jen potvrdí první dojem a na jejich úkor se Peckinpah přihlásí k americké tradici
oprávněného násilí (důraz hrdiny na obranu svého domu a na právo obviněného na spravedlivý proces). Z místy karikovaného slabocha povstane Američan, jemuž dává převahu nad
jinou kulturou síla jeho přesvědčení.
Vztah tvůrce k násilí je ovšem složitý. Peckinpah umanutě
zpomaluje každý záběr násilí bez ohledu na kontext – včetně nechtěného sražení
slabomyslného mladíka hrdinovým autem –; zpomalení vypovídají o znepokojení i
posedlosti. Jak ukázal už jeho raný film JÍZDA VYSOČINOU, i oprávněné násilí v rukou přirozené autority obnáší prvky spoluviny, chaosu (více násilí) a křivdy (smrt divochů ve jménu řádu). Jenže jemné
významy staršího filmu jsou zde přeneseny do velmi hrubozrnného konfliktu; hrdina není přirozenou autoritou a jeho protivníci nejsou psanci typu Billyho
Kida. Film je
zajímavý jen tím, jak radikálně vystupňuje svou spirálu násilí: oddalované a o
to ničivější střetnutí má za důsledek „spálenou zemi“ (zničený dům) a
hrdinovo osamocení. V souladu se sklonem tvůrce k misogynii – žena zrazuje muže – absolvuje hrdina prostřednictvím násilného vyvrcholení ošklivý, ale očistný rozvod. Rozbité sklíčko
brýlí a slabomyslný mladík po jeho boku vypovídají o návratu do bodu nula.
Před člověka rozumného. [TV]
