Stejně jako ve FAUNOVĚ VELMI POZDNÍM ODPOLEDNI či DĚDICTVÍ uplatnila svůj talent pro situační komedii, postavenou na původnosti a osobitém projevu mužských komiků. Humor pragmaticky kompenzuje vyhrocenost společenské satiry, žánru nevděčného pro svůj zcizující efekt. Muži v hlavních rolích jsou na jedné straně předmětem satiry – typickým jevem doby –, na straně druhé se vymykají konformitě popisovaných poměrů smyslem pro humor, možnostmi rebelie a představivosti, žel uplatňovanými pouze ve svých hédonistických hrách.
Ústřední trojice KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM je v rolích padlých básníků každodennosti hlavním důvodem existence filmu: jejich bezcharakternost baví, nechají diváka odpočinout – nebo zcela odhlédnout – od morality. To, že Chytilová nakonec jejich konformismus a samolibost rozcupuje, znamená podobně jako v případě Suchařípova marnivého Fauna spíše epilog. Jak stylizovanost komedie, tak didaktičnost alegorie drží diváka daleko od nastaveného zrcadla, takže skutečná katarze se mi jeví jako nemožná. Komedie přežije kritiku.
Film je feministický negativně, vymezuje se proti mužům; na rozdíl od pozitivně feministických filmů (SEDMIKRÁSKY, HRA O JABLKO) zde Chytilová nenabízí kladný ženský model, pouze druhořadé aktérky mužských her (ženy zkažené nebo naivní). Paradoxně platí, že sice podrobuje kritice muže, přesto je shledává zajímavějšími (silnějšími, vůdčími). Muži se zodpovídají za stav společnosti a ženy jsou slabé. Jako by tvůrkyně podlehla půvabu promrhaného potenciálu svých hrdinů.
Chytilová nikdy nepatřila k jemným tvůrcům a opět potvrzuje, jak její metoda dokáže být úmorná ve významu i stylu. Na řadě příkladů předváděné „dobré časy“ žertovných happeningů se sice v záběru zlomí do velké krize takového způsobu života (Hanákův novoromanticky zdrcený hrdina), přesto inscenace zůstává částečně poplatná módu nezávazné hry. Osobitý zjev a dikci samorostů v čele s Vávrou nelze použít pro charakterní herectví, proto se i panické stavy hrdinů drží v rovině stylizovaného přehrávání a situační nadsázky. Smrt je teorie.
„Mustr“ v podobě zjitřeného střihu, nakloněné kamery a širokoúhlého objektivu, navozujícího dojem do hloubky protaženého panoptika, užívá tvůrkyně neustále, aby žádný divák nebyl na pochybách o pokřivenosti poměrů. Nejsem už schopen říci, zda panoptikální filtr přece jen postupně uvolnila, nebo jsem si na něj zvykl... Absenci blízkosti – citu, porozumění – mezi postavami odpovídá skutečnost, že Chytilová prakticky nepoužívá při inscenaci dialogů strukturu záběru a proti-záběru (postavy snímá v celku nebo v nespojitých detailech).
Ještě více než ptákovinám hrdinů vděčil film za svou přitažlivost spojení tabuizovaného tématu a dekadentní atmosféry, kdy se motivy hříchu, nemoci a krve převedly do záměrně pokleslých, sotva metaforických obrazů úpadku (okultní domácí videa hrdinů, naturalismus přírodovědných dokumentů, pokleslost televizní zábavy, zašifrování sexuální orgie do obcování s jídlem). Chytilová nechodí pro vtip daleko („Kapka krve ještě nikoho nezabila“) a ve výsledku působí její úsilí spíše pro-cyklicky. Text překryje obraznost bakchanálií. [TV]
Dovětek:
Shodou okolností jsem viděl film, který je ideální kritikou Chytilové v praxi; ukazuje, že totéž šlo natočit mnohem lépe. Pochází od tvůrce, který byl naladěn podobně: kritizoval společenské normy ve své zemi, jeho stěžejním filmovým prostředkem byl střih a inscenaci stylizoval až za hranu manýrismu (v pozdějších filmech). Tím tvůrcem je Elio Petri a filmem KAŽDÉMU, CO MU PATŘÍ.
