Zatímco Will Oldham ve STARÉ RADOSTI byl spíše přírodním úkazem než hercem, zde herec z Hollywoodu už není kvintesencí typu: typ přibližně napodobí a „druhý plán“ postavy vytvoří scéna a styl (detail na ruce hrdiny v předvečer jeho činu, kamera rámující stěnu jeho pokoje). Typ se postupně odkrývá v řadě vnějších událostí, potažmo v dramatu odcizení jeho původně domácích prostředí. Týká se to rodinné bioekologické farmy, v níž má radikální hrdina své rutinní zázemí, a možná i přírody samotné. Tu totiž kromě ochránců přírody obývá i mlčící většina rekreantů, čímž se za zdánlivě přímočarým konfliktem ukazuje jeho složitější, společenská rovina… Dramatické pnutí v postavě odhaluje film skrze hitchcockovsky plastický, expresivní styl, byť je v podání dámy méně okázalý a řekněme poctivější. Kamera se například odpoutá od hrdiny v okamžiku, kdy se dozví, že jeho čin způsobil smrt člověka. Tvůrkyně nehodnotí smysl činu předem, ale v jeho důsledcích: jejím tématem je i tentokrát izolace jedince. Hrdina končí svou stále více bezútěšnou cestu v obchodě s outdoorovým vybavením – zoufalé redukci přírody – a průrvu mezi ním a okolním světem vyjádří záběr subjektivní kamery na pokřivený obraz zákazníků ve stropním zrcadle. Výsledek činu, jenž nemá oporu ve společnosti, je zničující. [viděno v kině]
13. července 2016
NOC PŘICHÁZÍ (Kelly Reichardtová, 2013)
STARÁ RADOST (2006) je ještě poněkud syrovým a
jednoduchým, ale možná stále nejpůsobivějším dílem Reichardtové: svědectvím o
její tvorbě v základní, prototypické podobě. Přesto není pochyb o tom, že se v
dalších filmech vydala rafinovanější cestou komplexní kinematografie,
v níž formální stránka prorůstá do společenské výpovědi. Zatímco příroda
ve STARÉ RADOSTI slouží jako kontrastní prostředí, na jehož základě se jasněji
vyjeví rysy postav z města, v tomto Reichardtové filmu hrdinové přírodu nejen
ochraňují, ale příroda a obecně prostředí je základním výrazovým prostředkem,
skrze který je vykreslen jejich vnitřní svět. Schopnost tvůrkyně výstavět
postavu přesně a empaticky prostřednictvím náznaků stála ve starším snímku na
dialogu, potažmo na výrazném obsazení; v tomto filmu se k tomu výrazněji
přidává trojúhelník postava-prostředí-kamera, který uvádí do pohybu
dramatičtější zápletka.
Zatímco Will Oldham ve STARÉ RADOSTI byl spíše přírodním úkazem než hercem, zde herec z Hollywoodu už není kvintesencí typu: typ přibližně napodobí a „druhý plán“ postavy vytvoří scéna a styl (detail na ruce hrdiny v předvečer jeho činu, kamera rámující stěnu jeho pokoje). Typ se postupně odkrývá v řadě vnějších událostí, potažmo v dramatu odcizení jeho původně domácích prostředí. Týká se to rodinné bioekologické farmy, v níž má radikální hrdina své rutinní zázemí, a možná i přírody samotné. Tu totiž kromě ochránců přírody obývá i mlčící většina rekreantů, čímž se za zdánlivě přímočarým konfliktem ukazuje jeho složitější, společenská rovina… Dramatické pnutí v postavě odhaluje film skrze hitchcockovsky plastický, expresivní styl, byť je v podání dámy méně okázalý a řekněme poctivější. Kamera se například odpoutá od hrdiny v okamžiku, kdy se dozví, že jeho čin způsobil smrt člověka. Tvůrkyně nehodnotí smysl činu předem, ale v jeho důsledcích: jejím tématem je i tentokrát izolace jedince. Hrdina končí svou stále více bezútěšnou cestu v obchodě s outdoorovým vybavením – zoufalé redukci přírody – a průrvu mezi ním a okolním světem vyjádří záběr subjektivní kamery na pokřivený obraz zákazníků ve stropním zrcadle. Výsledek činu, jenž nemá oporu ve společnosti, je zničující. [viděno v kině]
Zatímco Will Oldham ve STARÉ RADOSTI byl spíše přírodním úkazem než hercem, zde herec z Hollywoodu už není kvintesencí typu: typ přibližně napodobí a „druhý plán“ postavy vytvoří scéna a styl (detail na ruce hrdiny v předvečer jeho činu, kamera rámující stěnu jeho pokoje). Typ se postupně odkrývá v řadě vnějších událostí, potažmo v dramatu odcizení jeho původně domácích prostředí. Týká se to rodinné bioekologické farmy, v níž má radikální hrdina své rutinní zázemí, a možná i přírody samotné. Tu totiž kromě ochránců přírody obývá i mlčící většina rekreantů, čímž se za zdánlivě přímočarým konfliktem ukazuje jeho složitější, společenská rovina… Dramatické pnutí v postavě odhaluje film skrze hitchcockovsky plastický, expresivní styl, byť je v podání dámy méně okázalý a řekněme poctivější. Kamera se například odpoutá od hrdiny v okamžiku, kdy se dozví, že jeho čin způsobil smrt člověka. Tvůrkyně nehodnotí smysl činu předem, ale v jeho důsledcích: jejím tématem je i tentokrát izolace jedince. Hrdina končí svou stále více bezútěšnou cestu v obchodě s outdoorovým vybavením – zoufalé redukci přírody – a průrvu mezi ním a okolním světem vyjádří záběr subjektivní kamery na pokřivený obraz zákazníků ve stropním zrcadle. Výsledek činu, jenž nemá oporu ve společnosti, je zničující. [viděno v kině]
