Autobiografický přístup překračuje meze praktikovaného narcismu: tvůrce ukáže na kameru i mezeru po chybějícím zubu a v sekvenci věnované americkému pobytu předvede společné fotky s několika známými osobnostmi (i řadu nepokrytě erotomanských fotek). Pokud se Němec vrací k matce, která ve vzpomínkách zastiňuje otce, pak skrze ní zrcadlí sebe. I motiv viny plynoucí z toho, že nebyl přítomen jejímu umírání, plní spíše roli dráždivého podnětu jeho autobiografie; významově nemusí být o nic důležitější než archivní záběr s bujarým Němcem na večírku, který se odehrává v téže době, kdy matka umírá… Tvůrce je všudypřítomný. I když v roztomile improvizovaných obrazech představuje herec Roden jeho mladé alter ego, stejně uslyšíme za kamerou Němcův hlas, který herce rozesměje. Při energických pochodech ruční kamery vrhá tvůrcova postava v dlouhém kabátu a klobouku na ulici stín: neposedný fantom Němec má film ve své moci. A když v závěru filmu předstírá na pražské střeše, že hraje na elektronické klávesy píseň o svobodě, jedná se o groteskní „seberealizaci“... Nic z výše uvedeného není míněno jako kritika, Němcova nutkavá autobiografie je zábavná. Obrazy plynou zcela uvolněně, bez pózy. [viděno v Ponrepu]
17. července 2016
NOČNÍ HOVORY S MATKOU (Jan Němec, 2001)
Umělecká střelka tvůrce se ke konci života stáčela
k autobiografii a rodné čtvrti. Tento film se odehrává v nezávazně
experimentálním režimu, jehož formální osu představují záběry z malé
digitální kamery držené tvůrcem při jeho pohybu pražskými ulicemi; dramaturgicky
nevýznamné záběry jsou předmětem hravé manipulace (symetrické zdvojení obrazu
po obou stranách vertikální osy záběru). Tvůrce s kamerou sleduje
obsahovou osu filmu – Vinohradskou třídu od Václaváku po strašnické krematorium
–, jako by byla tepnou všeho života. Souvisí to s významem Němcovy matky,
která ho tam porodila a také tam zemřela. Mrtvá matka oslovuje syna
prostřednictvím fiktivních monologů přednášených herečkou Stivínovou a mimo
jiné kriticky hodnotí jeho manželky. V této souvislosti tvoří klíčový
moment archivní obraz, v němž Němcovi empaticky spílá Ester Krumbachová:
někdejší první manželka psychoanalyzuje příčiny jeho zpackané umělecké a
životní dráhy a Němec při tom ani nedutá.
Autobiografický přístup překračuje meze praktikovaného narcismu: tvůrce ukáže na kameru i mezeru po chybějícím zubu a v sekvenci věnované americkému pobytu předvede společné fotky s několika známými osobnostmi (i řadu nepokrytě erotomanských fotek). Pokud se Němec vrací k matce, která ve vzpomínkách zastiňuje otce, pak skrze ní zrcadlí sebe. I motiv viny plynoucí z toho, že nebyl přítomen jejímu umírání, plní spíše roli dráždivého podnětu jeho autobiografie; významově nemusí být o nic důležitější než archivní záběr s bujarým Němcem na večírku, který se odehrává v téže době, kdy matka umírá… Tvůrce je všudypřítomný. I když v roztomile improvizovaných obrazech představuje herec Roden jeho mladé alter ego, stejně uslyšíme za kamerou Němcův hlas, který herce rozesměje. Při energických pochodech ruční kamery vrhá tvůrcova postava v dlouhém kabátu a klobouku na ulici stín: neposedný fantom Němec má film ve své moci. A když v závěru filmu předstírá na pražské střeše, že hraje na elektronické klávesy píseň o svobodě, jedná se o groteskní „seberealizaci“... Nic z výše uvedeného není míněno jako kritika, Němcova nutkavá autobiografie je zábavná. Obrazy plynou zcela uvolněně, bez pózy. [viděno v Ponrepu]
Autobiografický přístup překračuje meze praktikovaného narcismu: tvůrce ukáže na kameru i mezeru po chybějícím zubu a v sekvenci věnované americkému pobytu předvede společné fotky s několika známými osobnostmi (i řadu nepokrytě erotomanských fotek). Pokud se Němec vrací k matce, která ve vzpomínkách zastiňuje otce, pak skrze ní zrcadlí sebe. I motiv viny plynoucí z toho, že nebyl přítomen jejímu umírání, plní spíše roli dráždivého podnětu jeho autobiografie; významově nemusí být o nic důležitější než archivní záběr s bujarým Němcem na večírku, který se odehrává v téže době, kdy matka umírá… Tvůrce je všudypřítomný. I když v roztomile improvizovaných obrazech představuje herec Roden jeho mladé alter ego, stejně uslyšíme za kamerou Němcův hlas, který herce rozesměje. Při energických pochodech ruční kamery vrhá tvůrcova postava v dlouhém kabátu a klobouku na ulici stín: neposedný fantom Němec má film ve své moci. A když v závěru filmu předstírá na pražské střeše, že hraje na elektronické klávesy píseň o svobodě, jedná se o groteskní „seberealizaci“... Nic z výše uvedeného není míněno jako kritika, Němcova nutkavá autobiografie je zábavná. Obrazy plynou zcela uvolněně, bez pózy. [viděno v Ponrepu]
