Svědectví filmu vyvolá u slušného člověka rozhořčení, ale netýká se ho osobně; stalo se to dávno a daleko. Může se jednoznačně vymezit vůči pachatelům masakrů a příbuzným, kteří o zločinech mlčí. Zatímco ty první zabíjení a propaganda znetvořily bez nároku na pochopení, reakce těch druhých jsou povědomé: patří „slušným lidem“, které by vina předků mohla zahnat do kouta všude na světě. Tím, že na ně namíříme kameru – prostředek nátlaku –, vystavíme je exemplárnímu trestu za jejich podíl na antropologické konstantě. Film tento problém ještě zesílí tím, že některé z aktérů označí: hrdina jim při měření zraku nasadí obruby ke zjišťování dioptrií, díky čemuž připomíná plakát k filmu vědecko-fantastický snímek nebo podivínskou komedii. Tvůrce chce v tradici idealistického aktivismu svou kauzu nejen ukázat, ale chtěl by i pohnout skutečností, získat z lidí před kamerou přiznání. Je otázkou, zda tím kamera příliš nevstupuje do vzájemného soukromí obětí a vrahů a naopak neutvrzuje ty druhé v jejich odmítání. Při posledním setkání vyvinou hrdina a tvůrce za kamerou velký morální tlak na rodinu pozůstalých, když je vystaví několika důkazům proti jejich mrtvému otci. Poté, co stále více nepřátelská rodina dialog ukončí, podívá se zklamaný hrdina smutně do kamery. Potvrdí její roli jako součásti obžaloby. [viděno na kanálech ČT]
16. srpna 2016
PODOBA TICHA (Joshua Oppenheimer, 2014)
Dokument přináší svědectví o „tichu“ – mlčícím
svědomí – pachatelů indonéských masakrů, jež se odehrály v polovině
60. let na vlně mezinárodní antikomunistické hysterie. Po téměř padesáti letech
žijí velitelé komand smrti a pozůstalí po jejich obětech jako sousedé a jejich
případ představuje příkladnou ukázku společnosti, která se nevyrovnala
s minulostí. Jak zjišťuje hrdina, bratr jedné z brutálně popravených
obětí a povoláním optometrista, minulost je stále živá. Při návštěvách u
starých vrahů a jejich příbuzných naráží nejen na neochotu přiznat si vinu a
vyjádřit prostou lítost nad obětmi, ale ze strany těch z viníků, kteří
zastávají místní mocenské funkce, se mu dostane sice zdrženlivých, přesto
jasných výhrůžek. A jak řekne cynicky jeden z nich: jeho odpovědnost je
ryze politická, případnou vinu nechť posoudí voliči.
Svědectví filmu vyvolá u slušného člověka rozhořčení, ale netýká se ho osobně; stalo se to dávno a daleko. Může se jednoznačně vymezit vůči pachatelům masakrů a příbuzným, kteří o zločinech mlčí. Zatímco ty první zabíjení a propaganda znetvořily bez nároku na pochopení, reakce těch druhých jsou povědomé: patří „slušným lidem“, které by vina předků mohla zahnat do kouta všude na světě. Tím, že na ně namíříme kameru – prostředek nátlaku –, vystavíme je exemplárnímu trestu za jejich podíl na antropologické konstantě. Film tento problém ještě zesílí tím, že některé z aktérů označí: hrdina jim při měření zraku nasadí obruby ke zjišťování dioptrií, díky čemuž připomíná plakát k filmu vědecko-fantastický snímek nebo podivínskou komedii. Tvůrce chce v tradici idealistického aktivismu svou kauzu nejen ukázat, ale chtěl by i pohnout skutečností, získat z lidí před kamerou přiznání. Je otázkou, zda tím kamera příliš nevstupuje do vzájemného soukromí obětí a vrahů a naopak neutvrzuje ty druhé v jejich odmítání. Při posledním setkání vyvinou hrdina a tvůrce za kamerou velký morální tlak na rodinu pozůstalých, když je vystaví několika důkazům proti jejich mrtvému otci. Poté, co stále více nepřátelská rodina dialog ukončí, podívá se zklamaný hrdina smutně do kamery. Potvrdí její roli jako součásti obžaloby. [viděno na kanálech ČT]
Svědectví filmu vyvolá u slušného člověka rozhořčení, ale netýká se ho osobně; stalo se to dávno a daleko. Může se jednoznačně vymezit vůči pachatelům masakrů a příbuzným, kteří o zločinech mlčí. Zatímco ty první zabíjení a propaganda znetvořily bez nároku na pochopení, reakce těch druhých jsou povědomé: patří „slušným lidem“, které by vina předků mohla zahnat do kouta všude na světě. Tím, že na ně namíříme kameru – prostředek nátlaku –, vystavíme je exemplárnímu trestu za jejich podíl na antropologické konstantě. Film tento problém ještě zesílí tím, že některé z aktérů označí: hrdina jim při měření zraku nasadí obruby ke zjišťování dioptrií, díky čemuž připomíná plakát k filmu vědecko-fantastický snímek nebo podivínskou komedii. Tvůrce chce v tradici idealistického aktivismu svou kauzu nejen ukázat, ale chtěl by i pohnout skutečností, získat z lidí před kamerou přiznání. Je otázkou, zda tím kamera příliš nevstupuje do vzájemného soukromí obětí a vrahů a naopak neutvrzuje ty druhé v jejich odmítání. Při posledním setkání vyvinou hrdina a tvůrce za kamerou velký morální tlak na rodinu pozůstalých, když je vystaví několika důkazům proti jejich mrtvému otci. Poté, co stále více nepřátelská rodina dialog ukončí, podívá se zklamaný hrdina smutně do kamery. Potvrdí její roli jako součásti obžaloby. [viděno na kanálech ČT]
