Zrovna čtu ROZHOVORY HITCHCOCK - TRUFFAUT [měla to být první kniha o filmu, kterou jsem kdy vzal do ruky] a žasnu, jak čtivě a názorně lze vyjádřit to, že film je především vizuální médium. Hitchcock např. dokázal vytvářet subtilní napětí z kontrastu dvou komunikačních plánů: řeči dialogů (plán první a pomíjivý) a "řeči" těl a tváří zachycených kamerou (plán druhý a neklamný); pro Hitchcocka to byla teorie chování a filmařská metoda v jednom.
Jaký to kontrast s vizuální impotencí tzv. realistů, kteří v Americe prosperovali ve stejných letech, kdy Hitchcock tamtéž točil své nejlepší filmy. Jedním z nich byl Fred Zinnemann, kterému v květnu věnovalo retrospektivu archivní kino Ponrepo a jehož dobře známe z "pamětnické" dramaturgie České televize (díky typicky veřejnoprávní zastydlosti tak pokračující v tom, co kdysi zahájila komunistická distribuční dramaturgie, tj. ideologicky podmíněném preferování amerického sebekritického realizmu na úkor „eskapistických“ žánrových filmů). Zatímco Zinnemannovi nelze upřít některé velmi dobré filmy (i tak přeceňované, jako V PRAVÉ POLEDNE nebo DEN ŠAKALA), ty méně významné nelichotivě odhalují jeho filmařské i lidské limity (zejména hysterické drama na téma drog v rodině KLOBOUK PLNÝ DEŠTĚ a ještě méně snesitelný, aseptický a strukturálně nezvládnutý PŘÍBĚH JEPTIŠKY s Audrey Hepburnovou).
Zinnemannův realizmus byl:
(1) realizmem sentimentálním, který se kromě přesunů kulis do exteriérů a vkládání aktuálních společenských témat nelišil ve svých závěrech o světě od matadorů studiového Hollywoodu;
(2) realizmem antižánrovým, vzdávajícím se žánrových mýtů a emocí ve prospěch zobrazování tzv. komplexit života (zejména pocitů viny a strachu);
(3) realizmem antilyrickým, potlačujícím zdravé melodramatické emoce (láska je pro akademika Zinnemanna věcí podružnou, proto je nepřijatelné ji příliš vystavovat na odiv, a činí-li tak, uchyluje se k teatrálním gestům);
(4) realizmem stylisticky „zastydlým“, stejně jako u emocí se vyhýbal excesům a myšlenky (emoce) komunikoval skrze dialogy, event. prvoplánovou symboliku (tj. nebyl vizuálním režisérem ve smyslu Hitchcocka);
(5) realitou bez humoru.
Věroslav Hába o Zinnemannovi v programu Ponrepa píše, že „svým uměleckým maximem učinil realistický soulad se skutečností, vnímanou z pozice autora bytostně prodchnutého humanitními ideály. Ideové poslání díla chápal jako přirozenou součást autorské výpovědi, byť většinu svých filmů vytvořil v rámci konvencí komerční produkce. (…) Ani emotivní exaltovanost, ani výstřednost formy nejsou součástí Zinnemannova kinematografického stylu, přiznačná pro něj je střídmá kultivovanost výrazu.“ Natolik výstižné shrnutí Zinnemannova „akademického realizmu“ můžu už jenom vypointovat jiným citátem z květnového programu Ponrepa, tentokrát od Jeana Renoira: „Strach z excesu jde ruku v ruce s blbým obdivem k falešně přirozenému.“
Žádné komentáře:
Okomentovat