26. května 2008

Cannes 2008


Rok se s rokem sešel [statistikům a nostalgikům připomínám, že můj blog se prosípal do druhého roku, oslava ale nebude, ani dárek v podobě nového motoru pro bloggera či srandy kopce] a festival v Cannes opět ukázal, na co se ve Varech můžeme těšit, resp. si toužebně přát, aby se jeho dramaturgům podařilo získat. Soudě podle reakcí kritiků nebyl letošní rok, co se soutěže týče, bůhvijaký, ale stejně jako loni to vypadá, že vítězný film porotě ostudu neudělá. Laurent Cantet je velmi ceněný francouzský režisér – nemůžu soudit, z jeho TIME OUTu, který si určitě stáhněte, jsem jako festivalový cucák předčasně odešel, ale tenkrát to byla chyba má a nulové klimatizace – a film MEZI STĚNAMI patřil mezi nejoceňovanější soutěžní filmy, a to nejen u francouzských kritiků, jejichž známky najdete zde.

Že francouzský film je na tom v Evropě stále nejlépe, dokazuje i další, kritikou přinejmenším stejně dobře hodnocený domácí zástupce, VÁNOČNÍ PŘÍBĚH Arnauda Desplechina. Jeho KRÁLE A KRÁLOVNU jsem svého času viděl a zážitek to byl velmi výrazný, byť tenkrát a napoprvé ne zcela stravitelný – zlomy v náladách a dějové odbočky a zvraty budou dráždit, ne-li rovnou frustrovat, nejednoho ctitele klasického „dobrého vyprávění“, ale samoúčelné nejsou. Jako každý rok přivezlo do cannské soutěže své novinky několik velkých auteurských jmen: vedle těch nahoře zmíněných to byli belgičtí bratři Dardanneové, současný největší čínský režisér Jia Zhang-ke či jasně nejznámější Turek Nuri Bilge Ceylan. O všech třech se dá říci, že nezklamali, nepředvedli nic závratně jiného a svým nejlepším dílům zůstali něco dlužni. Co se veteránů za zenitem týče, zatímco Egoyan své uvadající auteurské renomé zdá se trochu rehabilitoval, o novince Wima Wenderse to určitě neplatí.

Jakkoli nový film Clinta Eastwooda VÝMĚNA patřil u francouzské kritiky, k Eastwoodovi tradičně nadmíru laskavé, k nejlépe hodnoceným, na tu americkou zapůsobil vlažně. Zda se film vyrovná některým z jeho nedávných mistrovských filmů, je otázka, stejně jako nakolik se hvězdně nadpozemská Angelina Jolie hodí do role matky uneseného dítěte syna ve velmi ponurém příběhu z 20. let minulého století. Další Američané v soutěži se dočkali rozkolísaných, ale v průměru solidních ohlasů: Soderberghův životopisný dvojfilm CHE vzbudil v Cannes nejvzrušenější debaty a byl zaručeně nejdelší, ale aspoň se zdá, že ve svých nejsilnějších chvílích dokáže být silný jako dlouho žádný Soderberghův film; francouzskou kritikou nenáviděný debut Charlieho Kaufmana SYNEKDOCHA, NEW YORK není jednoduchou a rozhodně ne povzbudivou podívanou; a tak nejméně extrémní, snad nejuspokojivější zážitek přinesl James Gray, vloni rovněž v soutěži s NOC PATŘÍ NÁM. Pozitivem DVOU MILENEK je ta skutečnost, že ačkoliv Gray zůstává starosvětský a nadále se drží témat rodiny a komunity, dal jim čerstvý kyslík v podobě žánrového převleku z obvyklé kriminálky do romantického dramatu.

Nejlépe hodnocenými filmy méně známých tvůrců byly VALČÍK S BAŠÍREM, protiválečný animovaný dokument (!) pro dospělé – pro něj asi platí, co vloni pro PERSEPOLIS, tj. bude se o něm hodně mluvit a bude se poněkud přeceňovat –, a film, na který jsem velmi zvědavý a stal se překvapením festivalu: drama s velkým záběrem z prostředí neapolské mafie GOMORA (známky na IMDb letí až do nebe…). Stejně jako v každém roce se v soutěžní sekci našly filmy, které způsobily vlažné (nový Salles) nebo kontroverzní reakce, velmi očekávané filmy, které u kritiků narazily – obojí předchozí kategorie pasují na novinku tvůrce PRAVIDELNÝCH MILENCŮ – a filmy, které v soutěži neměly co dělat.

Kde festival v Cannes zklame málokdy, jsou rozpačité, ne-li rovnou špatné zahajovací filmy. Letos se tohoto úkolu zhostil zdá se na výbornou Fernando Meirelles (MĚSTO BOHŮ, NEPOHODLNÝ) se svou novinkou SLEPOTA. Odsuzujícím reakcím se vůbec nedivím: soudě podle traileru a fotek se film jeví jako něco, co nechci v životě vidět (film aspirující na velké podobenství, obraz skupinky slepých různých ras, kterak se drží za ruce, Julianne Moorová v sandálech). Meirelles se vydal na stejně sestupnou křivku přehnaných ambicí jako jiný latinoamerický spasitel „prostředního umění“ v Hollywoodu, Iñárritu, jenom s tím rozdílem, že Meirellesova křivka byla od začátku (MĚSTO BOHŮ) posazená o stupeň níž než ta Iñárrituva. Takové filmy ze mě dělají cynika…

8. května 2008

IRON MAN - superhrdina bez agendy


Ti, kteří si vybavují mé upřímně zhrzené poznámky k TRANSFORMERS, možná ani nemusejí číst dál, protože výsledek bude hodně podobný, jakkoli mě IRON MAN urážel mnohem méně – spíš mě nezajímal – a jakkoli porušuju svůj závazek věnovat se na tomto blogu pozitivním a smysluplným věcem. Bohužel mě opět vytáčí ani ne tak velký divácký zájem o film, ale především to, jak zoufale ho přeceňují mnozí o filmu píšící profesionálové. Buď se za poslední roky natolik devalvovala obecná očekávání toho, co to znamená dobrý film, a profesionálové se mu pouze plíživě přizpůsobili, nebo – spíš – platí to, že se naopak má očekávání zvýšila natolik, že s většinovým názorem přestávají být kompatibilní, tj. slučitelná a ještě lépe snášenlivá. Jenže vyšší nároky jsou pouze důsledkem lásky k filmu, ne jejím popřením; Jon Favreau sice na rozdíl od Baye ještě nepřišel o ideály a skrupule, těžko mu ale můžu odpustit, co v IRON MANOVI předvádí: přízemnost, ležérnost, absenci tvaru, polovičatost… čili plýtvání surovinou a obrazy.

Bez nějaké detailnější argumentace tvrdím, že z IRON MANA vyloženě čouhá to, jak se zúčastnění umělci – režisér původně malých filmů, stárnoucí charakterní herci – podíleli na filmu pro peníze (nabídka, která se neodmítá), a to víc se snažili, aby film vypadal, jako že se u něj bavili a superhrdinský film natočili trochu „jinak“… bez hrdiny. Jenže jinak zde znamená nijak. IRON MAN je v rámci svého žánru stejně přesvědčivý jako hipík v kristuskách navlečený do policejní uniformy: tu rytmicky buší akčním obuškem, tu pohodově džemuje, pocapkávajíc si holým chodidlem v „rytmu života“. Režisérovi a hercům chybí základní předpoklad sebeobyčejnějšího žánrového filmu: přesvědčení pro to, co dělají. Proto si ležérně pohrávají se vším, co jim materiál nabízí, a nakonec z něj zbaběle upláchnou, aniž by v něm nechali nějakou stopu – kromě pohodlného, nezávazného nadhledu.

Jakkoli tuto floskuli nesnáším, IRON MAN je film o ničem: není ani superhrdinským filmem, ani jeho rozvrácením; není ironický, zvlášt komický, ani upřímně vztahový. Tvůrci načnou všechno možné (romanci, prozření a vykoupení, geopolitiku, zbrojní průmysl), ale mezi motivy se přebírají, aniž by je brali úplně vážně – nebo úplně nevážně. Jak Favreau, režisér bez fantazie, tak Downey Jr., narcistní uličník, jednou nohou vězí v konvencích velkofilmu, kterým se upsali, a druhou nohou z nich vykračují, snaží se je odlehčit a zpřízemnit, ale bez konstruktivní tvůrčí perspektivy. Film postrádá solidnější (pevnější, hmatatelnější) emoce, vztahy, motivy, významy, formální vzorce, rytmus.

Nechápu, kam přesně se poděl vynaložený rozpočet a proč je IRON MAN tak dlouhý; nechápu, proč ho dotyční vůbec točili. Znovu upozorňuju na absenci přesvědčení, rizika toho, že se nechám ztrapnit vážně míněnýni hrdinskými emocemi, „filmem pro děti“; místo toho flirtuju s dospělými narážkami na současný svět a pak je stejně dovedu k těm nejbanálnějším řešením (přesun civilizační viny na padoucha, místo pokryteckého amerického zbrojního průmyslu americký superhrdina), i zde bez přesvědčení. Čili zatímco ambice film předstírá jen chvíli, očistný účinek poctivých žánrových filmů se s ním míjí úplně. Být film daleko menší (lacinější), mohlo vzniknout něco opravdu nekonvenčního, jenže konkrétní obchodní model velmi nákladného velkofilmu je natolik svazující, že Favreau a spol. nedokázali uniknout očekávaným klišé podobných filmů: v podobě omletého tepání hudbou a střihem v dynamických sekvencích a povinného střídání akce, komedie a patosu.

Film si zakládá na tom, že je stejně dospělý jako jeho dospělí hrdinové, ale tam jeho inovace končí – nakonec je stejně banální a marnivý jako průměrný velkofilm pro puberťáky. Opět se musím opakovat: je mi jedno, že na takové filmy chodí hodně lidí, zázraky nečekám ani od profesionálních psavců o filmu, rozum mi ale zůstává stát zejména u aspirujících filmových vědců. Ty vyzývám: odhoďte diplomy a nasaďte si oslí uši filmových „fanů“, nestyďte se za libůstky, které vám filmy přinášejí, ale proboha je vědecky nezdůvodňujte! Ani nechci domýšlet, jaká teorie, formální koncept nebo tématické čtení mají ospravedlnit – doslova vystužit – těstovitě ochablý korpus kvalit IRON MANA. I já mám například slabost pro hubené blondýny na vysokých podpatcích (Gwyneth Paltrowová v mimořádně fádní ženské roli), to ale neznamená, že IRON MANA označím za výborný film. Fetiš je jen fetiš, já hledám dobré filmy.

4. května 2008

Zabijácké bobule


České filmy obvykle nekomentuju, protože jsou jednak příliš snadným terčem a hlavně většinu z nich ani nevidím. BOBULE ale představují natolik zajímavý fenomén, že by si zasloužily studii, žel více sociologickou než filmově-kritickou. V čem jsou BOBULE výlučné?

/1/ BOBULE velmi zjevně kopírují západní žánrové vzory, prolínají se v nich „podvodnická“ komedie (con man comedy) s komedií o „rybě na suchu“ (fish-out-of-water comedy), s hrdinou ocitnuvším se v naprosto cizím prostředí (které ho napraví). Okatost inspirace činí bídu výsledku o to tristnější, zároveň ale do českých poměru importuje relativně cizorodý prvek žánrové morality.

/2/ Internetová fanouškovská komunita, která si tradičně s českými filmy nebere servítky, BOBULE výjimečně a výrazně přeceňuje, což je první námět na sociologickou studii. Co jimi „škube“? Jsou to milovníci vína? Nebo mladí muži nadržení na bezduše šťabajzní Terezu Voříškovou? Jsou natolik potěšení z toho, že v českém filmu poznávají svůj oblíbený Hollywood a proto přehlížejí tu bídu, s jakou je film natočen a zejména vyprávěn? Co od filmů vůbec očekávají? Co odlišuje filmového fanouška od cinefila?

/3/ Způsob, jakým se film drží na čele žebříčku návštěvnosti, s minimálními týdenními poklesy, vypovídá o tom, že film má krásné „nohy“, tj. líbí se, lidé si ho nejspíš doporučují. Což je trochu v rozporu s mojí osobní zkušeností: moje matka, které se svého času líbily o něco méně zfušované ROMÁN PRO ŽENY a ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU, považuje film za „slabý“, a publikum pražského multiplexu se dělilo na menšinu smějící se všemu a většinu nesmějící se skoro ničemu. Diváci BOBULÍ by si zasloužili druhou sociologickou studii. Je pravidelný divák českých filmů zombie na setrvačník? Je hloupější než před dvaceti, čtyřiceti lety? Nebo dává přednost filmům, které jsou hloupější než on (aby byl nad věcí, laskavě filmy označoval za „nenáročné“, dávajíc jim kredit za to, že nad nimi „nemusí přemýšlet“)? Je méně tolerantní vůči diváckým odchylkám? Je průměrný český divák nadmíru shovívavý k domácím filmům, neoznačil by BOBULE s hollywoodskou visačkou za slátaninu? Kde leží jeho meze tolerance vůči špatným českým komediím (určitě někde je, BOBULE se ale díky osvědčenému vzorci letní komedie s folklórním koloritem za ni nedostaly)? Blbé komedie se dají poznat už z trailerů a ukázek – dokáže to i průměrný divák, nebo nedokáže, nebo je mu to jedno a do kina stejně půjde?

/4/ Poslední sociologickou studii by si zasloužili čeští producenti. BOBULE jsou poznamenány řadou chybných rozhodnutí, jež sice ubírají na věrohodnosti a účinku filmu, ale diváci je nepotrestali: a) obsazení moravské komedie známými pražskými herci (Táborský, Lipský, Postránecký atd.); b) v souladu s aktuálním trendem skoro-debutantů obsazení pozice režiséra někým, kdo sice statisticky už nějaké (krátké) filmy natočil a nějaké filmy zřejmě viděl, z jeho velmi nejisté režie ale nějaké hlubší poučení poznat není; c) obsazení Lukáše Langmajera, po fyzické i herecké stránce „ošklivého dvojčete“ svého bratra. Zatímco ale v případě TAKOVÉ NORMÁLNÍ RODINKY, filmu pravděpodobně horšího a marnějšího (v druhém týdnu ho postihl výrazný úbytek diváků!), vidím selhání fimu jako důsledek buď cynizmu producentů (lidi přijdou na všechno), apatie nebo naprosté ztráty soudnosti (přesun reálie z pražské vily na hájenku?), BOBULE – s přihlédnutím ke znalosti jednoho z producentů – vypovídají o fenoménu typičtějším, o něco nevinnějším, za to ale dovedeném do extrému: naprosté rezignaci na cokoliv, co by jen zavánělo producentským rizikem, koulemi, potřebou vymezit se vůči nejosvědčenějším receptům (viz známé ksichty, moravský folklór, klip od Kryštofa, legrační policajti, rázovití vesničtí idioti - viz obrázek).

Ale filmům bez jediné státní koruny můžeme těžko něco zazlívat; ať už měl producent jakýkoli cíl (snadné peníze nebo spokojené plné sály), podařilo se mu ho splnit, u diváků prošel. Neúcta k filmovému řemeslu se promíjí, protože český divák je tvor naskrz revmatický.

-----

Pozitivní tečku obstará kanál MGM a jeho cyklus „klasik kung-fu“ čili hongkongských historických bojových filmů zejména 70. let. Konkrétně ZABIJÁCKÉ KLANY (1976) jsou příkladem očistného žánrového filmu: zábavného, na rozdíl od BOBULÍ ovšem řemeslně odpovědného a formálně příčetného, opatřeného mimořádným vypravěčským drajvem, spolehlivým rytmem a nenucenou poezií (bojovníci, kteří na scénu spadnou ze stromů nebo do ní vlétou podlahou!). Na rozdíl od skutečně velkých filmů jsou KLANY pouze tak dobré, jak vytrvalý a nápaditý je proud jeho atrakcí: překvapení, zvratů, tajných plánů a únikových cest, rekvizit, zejm. těch smrtonosných, barev a ladných pohybů... Tvůrci ale onen proud budují systematicky: vše, co se ve filmu děje, rozvíjí klíčové dějové motivy filmu (zrada vs. věrnost, neslučitelnost profese zabijáka a lásky), tvůrci svá překvapení rozmisťují rovnoměrně; v expozici představí minimálně tucet důležitých postav, ihned vzápětí jimi začnou „plýtvat“, jednu po druhé odstraňovat. Po formální stránce naopak „nepřekvapují“, tj. disciplinovaně udržují nastolený systém [bitky snímané většinou v celcích, střídmě dávkované prvky jako zoomování, odzoomování, hudební signály, rozostření, zaostření, resp. zastavení obrazu]. Toto není „camp“!

Na těchto klasických hongkongských filmech velmi oceňuju to, že přes nároky, které kladou na divákovy elementárnější mozkové operace [typicky orientace v mnohosti postav během expozice, udržení pozornosti během celého filmu, kdy se pořád něco děje, i během hromadných bitek snímaných z odstupu], divákovi tuto práci neztěžuje. Naopak: postavy jsou jasně rozlišitelné (ne pouze jmény, rysy tváře, věkem a pohlavím, ale taky kostýmy, výraznými barevnými prvky, rekvizitami), akce je přehledná, po počátečním zahuštění vstupními informacemi se vyprávění postupně zeštíhluje - tím, jak se postavy eliminují, resp. organizují do bipolární opozice -, usměrňuje se do podoby jasně čitelného konfliktu, který s divákem komunikuje zejména přes akci. Explikativní role dialogů postupně ustupuje do pozadí a na explicitní melodramatické emoce není čas – požitek z filmu je libý především po formální stránce (i když nejde o „vysokou“ estetiku). Film se stává ryzí kinematikou, popisem pohybu bez zkoumání jeho (motivačních) příčin, ovšem ne pohybu chaotického…