1. prosince 2016

UPÍŘI (John Carpenter, 1998)

Carpenterův ladný styl, který zejména v úvodu filmu propojuje klidné širokoúhlé záběry do plynulých sekvencí, kontrastuje s jeho brutální politikou. Obdobně jako ve filmu ONI ŽIJÍ ustavuje tvůrce jasný protiklad hrdinů a těch druhých, ale ztotožnění diváka s hrdinovým „komandem smrti“ není snadné. Nebuduje v nás nenávist vůči upírům, odráží ji pouze v jednání postav. Osobní motivace hrdiny (trauma z dětství) překračuje rutinní žánrový prvek: nesměřuje proti upírům samotným, ale proti nejednoznačnosti (otcovo zatajení kousnutí upírem). Upíři představují zcela odlidštěné protivníky, kteří jsou vybíjeni se štítivostí („chcípni, kryso!“). Jsou mezi ně „demokraticky“ vmíchány i ženy (motiv mysogynie) a pokud se hlavní upír – původem kacířský kněz z Čech – občas pokusí zpochybnit oprávněnost násilí na upírech (hrdina označovaný jako „křižák“), nijak ho to nepolidští.

Proti postmodernímu světu, ve kterém má každý pravdu, staví Carpenter regresivní svět vylidněné pouště, ve kterém se nenacházejí žádní civilisté a volba je jasná: nakopat zadek druhé straně. V takovém světě je legitimní i mučení, protože hrdina se nemýlí; vynutí si přiznání z kněze, protože Vatikán pravdu tradičně zatajuje. Než zášť k upírům je tak u hrdiny (tvůrce?) palčivější zášť k církvi, neboť ta ztělesňuje hřích hrdinova otce, pokrytectví, složitost. Postava níže postaveného vatikánského kněze se nakonec promění v hrdinova akčního parťáka a potvrdí tak tvůrcovo téma věrnosti mezi muži. Opačný průběh má hrdinův vztah k jeho pravé ruce, která příznačně tají poranění způsobené ženou měnící se v upírku a propadá jejímu vlivu (láska k ženě jako zrada). Ve finále na pomezí patosu, ironie a cynismu dodrží hrdina etický kodex lovců upírů, když bývalému druhovi slíbí, že ho jako upíra zabije, ale dá mu náskok, aby se pokusil o útěk. Padlého druha nahradí napraveným knězem… Carpenterova vize je nakonec složitější, k odstupu od hrdiny přispívá i obsazení herce Woodse jako alfa-samce v kožené bundě. Fantazie o rázné politice pracující třídy je tvůrcem možná zpochybněna, spíše ale ne. Po UPÍRECH přišli DUCHOVÉ MARSU: fantazie na stejné téma, ale už zřetelně mýtotvorná. [viděno v komerční televizi]