20. července 2017

SLADKÁ VŮNĚ ÚSPĚCHU (Alexander Mackendrick, 1957)

Z Ealingu přeplul Mackendrick za velkým filmem do Hollywoodu. SLADKÁ VŮNĚ ÚSPĚCHU je hutný, energický film, který působivě navodí atmosféru noční horečky a drží ji až do konce. Tvůrci nepustí své postavy z uzavřených, „vydýchaných“ prostor barů, klubů, kanceláří a bytů – rozdíly mezi nimi stírá workoholismus –, dokud se nerozřeší velký mravní problém. Snímek má anti-hrdinu, o jehož zkaženosti není pochyb: opakovaně ho odsuzují jiní a v cynické rezignaci i on sám. Svět je takový, jaký je, berte, nebo nechte být… Zdrojem dramatu není tolik opozice zkažených a nevinných, jako napětí, které panuje mezi zkaženými. Hrdina jako malá ryba, J.J. Hunsecker jako velká ryba v tradičně „nadživotním“ podání herce Lancastera a prohnilý policejní detektiv, který jim pomáhá v jejich špinavých hrách, jsou postavy, které spojuje společný zájem – a přitom jeden druhým nepokrytě pohrdají.

Slabinou zla je nedostatek sebeúcty. Jako dramatický katalyzátor – didaktický kontrastní prvek – poslouží Hunseckerova nezkažená sestra a její čistá láska. Starší bratr uplatňuje pracovní metody i doma a jeho dvojí hra sestřina ochránce a manipulátora se v neurotickém finále zhroutí. V dokonale klasickém vyprávění je konec „nutnou“ výslednicí vnitřních činitelů a rozporů (nastavení postav a zápletky)... Mackendrickův živý styl, v případě MANDY ještě mírně rétorický – mizanscéna byla zajímavější postav –, se zde uplatňuje více organicky. Kamera je často v pohybu, aby plasticky, přímo ve víru dění, drobnými posuny měnila směr a velikost záběru. Tvůrce klade drobné důrazy a větší efekty-pózy (podhledy na Hunseckera) rychle pomíjejí ve velkém tempu vyprávění. Moralistní látka tak působí výrazně dynamicky. Vyprávění jede na dva „tahy“ – dvě noci s denní mezihrou a vyústěním při rozbřesku –; dojem věčné přítomnosti ještě zdůrazňují prolínačky mezi obrazy. Jednota času, prostoru a dramatu má ovšem své meze: s koncem obou „korupčníků“, kteří doplatí na to, s čím si zahrávali, se rozplyne strhující přítomnost, příběh jako by neměl budoucnost (ale ani minulost). Elegantní výstavba dělá film pomíjivým. [35mm]

18. července 2017

MUŽ V BÍLÉM OBLEKU (Alexander Mackendrick, 1951)

Jedna ze sekcí loňské Letní filmové školy byla věnovaná produkci britského studia Ealing. Sekce se soustředila především na komedie, tvořící dnes odkaz tohoto studia, přestože tvořily zlomek jeho tehdejší výroby. Mohu-li soudit z těchto elitních ukázek, platil Ealing za značku kvality, jež přitahovala místní talenty a nikdy zcela nedokázala překročit stín britské uměřenosti. Za zmínku stojí především škola anglických kameramanů s bohatou škálou odstínů šedi. Výsledkem byl expresivní realismus, technicky dokonalá autorská tvorba v mezích možného.

MUŽ V BÍLÉM OBLEKU je mírná společenská satira s realistickou verzí „šíleného“ vědce v hlavní roli. Ten chce za každou cenu vynalézt nezničitelnou látku, která by zbavila lidstva starostí s praním. Popudí si proti sobě barony textilního průmyslu, odboráře i komunisty, ušetřen není ani jeho slepý idealismus. Pokud i tak vyjde ze situačního víru typizovaných postav jako vítěz, je to zásluha milého anglického koloritu (hravě abstraktní bublavý zvuk jeho chemické aparatury). Filmařsky radikálnější možnosti satiry – ve tmě je z hrdiny vidět pouze jeho světélkující oblek – nejsou rozvinuty, usadí je kritika prostého lidu (výčitka staré pradleny, že by kvůli hrdinově vynálezu přišla o práci).

Film si drží od chaosu obezřetný odstup: pokus o zabití hrdiny průmyslníky klade komický důraz na jejich neschopnost. Přesto tento a další nejlepší filmy sekce – Mackendrickova MANDY, Cavalcantiho VÍTĚZOVÉ ČI PORAŽENÍ? – ukázaly, jak jejich talentovaní tvůrci stavěli na základ poctivého realismu střídmě expresivní nadstavbu (do tmy ponořená, s bělobou obleku kontrastující tvář zahanbeného hrdiny v okamžiku pradleniny výčitky). Pro tyto kvality byla Mackendrickova MANDY v rámci sekce nejdokonalejším „balíčkem“ řemesla a talentu ve službě emoce a vyprávění. Na umění snad až příliš dokonalým...

Meze koloritu se ukazují i na zřejmě nejpopulárnější herečce studia Joan Greenwoodové (objevila se ve třech filmech sekce). Půvabný kolorit typické anglické „Jany“ – lehce zastřený, nosový hlas, protahující slova do koketního zašišlání na konci – se dobře uplatnil ve výše uvedené Mackendrickově civilní komedii; v raném filmu téhož tvůrce MOŘE WHISKY!, tedy v komediálně nadsazených podmínkách inscenovaného skotského folklóru, už působil navíc.

Kromě výše uvedených snímků byl v sekci uveden i Hamerův film V NEDĚLI VŽDYCKY PRŠÍ, předchůdce „kuchyňského“ realismu, a od téhož režiséra přeceňovaná klasická komedie ŠLECHETNÉ SRDCE A ŠLECHTICKÉ KORUNKY. Další mírná satira rozehrává svůj elegantní cynismus na zoufale provinčním dvorku třídních rozdílů, které jsou natolik příkré, že znemožňují skutečné drama a podporují jalové denní snění: ono pověstné anglické umění vraždy. [viděno v kinech LFŠ]

12. července 2017

Největší filmové urážky roku 2016

/podle internetového filmového žurnálu Reverse Shot (pozn. jeho redakce je někdy nespravedlivě nabroušená, ale nikoliv bez čichu na urážlivě přeceňované filmy)/

@ DEADPOOL (Tim Miller)
@ JACKIE (Pablo Larraín)
@ HELL OR HIGH WATER (David Mackenzie)
@ ZROZENÍ NÁRODA (Nate Parker)
@ A HLE: SNĚNÍ O PROPOJENÉM SVĚTĚ (Werner Herzog)
@ NEON DEMON (Nicolas Winding Refn)
@ KRISHA (Trey Edward Shults)
@ BAD MOMS / MATKY NA TAHU (Jon Lucas, Scott Moore)
@ NOČNÍ ZVÍŘATA (Tom Ford)
@ MIDNIGHT SPECIAL / PŮLNOČNÍ DÍTĚ (Jeff Nichols)
@ JOSHY (Jeff Baena)

10. července 2017

NEJLEPŠÍ FILMY ROKU 2016

/v americké distribuci podle výroční ankety časopisu Film Comment/ (pozn. nejedná se o populární anketu)/

1. TONI ERDMANN (Maren Adeová)
2. MOONLIGHT (Barry Jenkins)
3. ELLE (Paul Verhoeven)
4. LÁSKA Z KHON KAEN (Apichatpong Weerasethakul)
5. JISTÉ ŽENY (Kelly Reichardtová)
6. PATERSON (Jim Jarmusch)
7. MÍSTO U MOŘE (Kenneth Lonergan)
8. AQUARIUS (Kleber Mendonça Filho)
9. L´AVENIR / ZAČÍT ZNOVU (Mia Hansen-Løve)
10. NO HOME MOVIE (Chantal Akermanová)

/mimo americkou distribuci podle stejné ankety/

1. SIERANEVADA (Cristi Puiu)
2. HERMIE A HELENA (Matías Piñeiro)
3. NOCTURAMA (Bertrand Bonello)

xxx

/žebříčky vybraných kritiků z různých zdrojů, mj. výroční ankety Indiewire.com/

redakce Cahiers du Cinéma: 1. TONI ERDMANN (Adeová), 2. ELLE (Verhoeven), 3. NEON DEMON (Nicolas Winding Refn), 4. AQUARIUS (Filho), 5. LÍNÁ ZÁTOKA (Bruno Dumont)

Jonathan Rosenbaum: 1. PATERSON (Jarmusch), 2. LÁSKA Z KHON KAEN (Weerasethakul), 3. EVERYBODY WANTS SOME!! (Richard Linklater), 4. MOONLIGHT (Jenkins), 5. PŘÍCHOZÍ (Dennis Villeneuve)

J. Hoberman: 1. O.J.: MADE IN AMERICA (Ezra Edelman), 2. TONI ERDMANN (Adeová), 3. NO HOME MOVIE (Akermanová), 4. LÁSKA Z KHON KAEN (Weerasethakul), 5. NERUDA (Pablo Larraín)

Michael Atkinson: 1. LÁSKA Z KHON KAEN (Weerasethakul), 2. HUMR (Yorgos Lanthimos), 3. MÍSTO U MOŘE (Lonergan), 4. TONI ERDMANN (Adeová), 5. EVOLUTION (Lucile Hadžihalilovićová)

Ed Gonzalez (Slant Magazine): 1. O.J.: MADE IN AMERICA (Edelman), 2. HAPPY HOUR (Rjúsuke Hamaguči), 3. KNIGHT OF CUPS (Terrence Malick), 4. POKLAD (Corneliu Porumboiu), 5. MIDNIGHT SPECIAL / PŮLNOČNÍ DÍTĚ (Jeff Nichols)

Michael Koresky (Reverse Shot): 1. AQUARIUS (Filho), 2. TONI ERDMANN (Adeová), 3. CAMERAPERSON (Kirsten Johnsonová), 4. LÁSKA Z KHON KAEN (Weerasethakul), 5. NO HOME MOVIE (Akermanová)