Z Ealingu
přeplul Mackendrick za velkým filmem do Hollywoodu. SLADKÁ VŮNĚ ÚSPĚCHU je
hutný, energický film, který působivě navodí atmosféru noční horečky a drží ji
až do konce. Tvůrci nepustí své postavy z uzavřených, „vydýchaných“
prostor barů, klubů, kanceláří a bytů, tvořících jeden spojitý workoholický celek, dokud se nerozřeší jistý mravní problém. Snímek má anti-hrdinu, o
jehož zkaženosti není pochyb: opakovaně ho odsuzují jiní a v cynické
rezignaci i on sám. Svět je takový, jaký je, berte, nebo nechte být… Zdrojem
dramatu není tolik opozice zkažených a nevinných, jako napětí, které panuje
mezi zkaženými. Hrdinu jako malou rybu, J.J. Hunseckera jako velkou rybu v
tradičně „nadživotním“ podání herce Lancastera a prohnilého policejního detektiva,
který jim pomáhá v jejich špinavých hrách, spojuje
společný zájem – a přitom jeden druhým nepokrytě pohrdají.
Slabinou
zla je nedostatek sebeúcty. Jako dramatický katalyzátor – didaktický kontrastní
prvek – poslouží Hunseckerova nezkažená sestra a její čistá láska. Starší bratr
uplatňuje pracovní metody i doma a jeho dvojí hra sestřina ochránce a
manipulátora se v neurotickém finále zhroutí. V dokonale klasickém
vyprávění je konec „nutnou“ výslednicí vnitřních činitelů a rozporů (nastavení
postav a zápletky). Mackendrickův živý styl, v případě MANDY ještě mírně
rétorický – mizanscéna byla zajímavější postav –, se zde uplatňuje více
organicky. Kamera je často v pohybu, aby plasticky, přímo ve víru dění,
drobnými posuny měnila směr a velikost záběru. Tvůrce klade drobné důrazy, zatímco větší efekty-pózy (podhledy na Hunseckera) rychle pomíjejí ve velkém tempu
vyprávění.
Moralistní látka tak působí výrazně dynamicky. Vyprávění jede na dva „tahy“ – dvě noci s denní mezihrou a vyústěním při rozbřesku –; dojem věčné přítomnosti ještě zdůrazňují prolínačky mezi obrazy. Jednota času, prostoru a dramatu má ovšem své meze: s koncem obou „korupčníků“, kteří doplatí na to, s čím si zahrávali, se rozplyne strhující přítomnost, příběh jako by neměl budoucnost (ani minulost). Elegantní výstavba dělá film pomíjivým. [35mm]
Moralistní látka tak působí výrazně dynamicky. Vyprávění jede na dva „tahy“ – dvě noci s denní mezihrou a vyústěním při rozbřesku –; dojem věčné přítomnosti ještě zdůrazňují prolínačky mezi obrazy. Jednota času, prostoru a dramatu má ovšem své meze: s koncem obou „korupčníků“, kteří doplatí na to, s čím si zahrávali, se rozplyne strhující přítomnost, příběh jako by neměl budoucnost (ani minulost). Elegantní výstavba dělá film pomíjivým. [35mm]