12. října 2017

KACHNÍ POLÉVKA (Leo McCarey, 1933)

McCareyho film představuje vrchol v řadě poněkud marných pokusů o nalezení vhodného filmového tvaru pro poetiku bratří Marxů. Ti byli příliš autonomními osobnostmi na to, aby vytvořili ucelený, vnitřně se doplňující soubor, a navenek nebyli dost vyhranění na to, aby jejich rebelie přežila daný obraz. Jejich role a vnitřní vztahy se měnily podle situace: Groucho byl anarchista nebo měšťák, Chico se vůči Grouchovi choval jako non-konformista, vůči Harpovi tu jako soudruh, jindy sám jako konformista, a Harpo se ve své osvobozené tělesnosti řídil pravidlem okamžitého požitku. S výjimkou Harpa, který shromažďoval předměty, byli na peníze, i když pokusy o jejich nabytí nemysleli vážně. Ve výsledku se bratři zdáli být spokojení ve společnosti, kterou pobuřovali, a ustrnuli v roli neškodných sabotérů a salónních anarchistů. Byla to daň za sériovost.

Jejich první dva snímky jsou natočené v anonymním, ale účelném stylu (THE COCOANUTS, ANIMAL CRACKERS). Pocházejí z počátků zvukového filmu, kteréžto období charakterizuje syrová autenticita spojená se záznamem přednesu dialogů v uzavřeném studiu, při omezení pohybu herců a přesunů mezi prostředími. V dlouhých obrazech měli bratři dost filmového času na to, aby převážně mluvenou poetiku překlopili z jeviště do filmu. Snímky natočené komediálním rutinérem McLoadem (MONKEY BUSINESS, HORSE FEATHERS) odpověděly na statičnost starších filmů tím, že výrazně zkrátily obrazy i celé filmy, rozhýbaly inscenaci dialogových obrazů tak, že vedlejší postavy už nepostávaly v záběru a otrocky nereagovaly výrazy tváře na absurdní výroky hlavních protagonistů a omezily zejména Grouchovu slovní komiku ve prospěch bláznivé situační komedie. Nové snímky tak působily filmověji, ale za cenu určité ztráty charakteru: více akce znamenalo méně poezie.

Zatímco první dva snímky se odehrávaly na jednom místě – v hotelu či vile a v nejbližším okolí –, působí MONKEY BUSINESS velmi roztěkaně tím, jak v rychlém tempu hledá nová místa pro své atrakce (velký zaoceánský parník s řadou dílčích funkčních prostorů, dům s maškarním plesem, stáj se zvířaty). A zatímco předtím platilo, že rámcové zápletky – krádeže šperku nebo obrazu – byly záminkami pro spojování čísel bratrů, v MONKEY BUSINESS jsou tito více vtaženi do rutinní žánrové zápletky (soupeření dvou gangsterů); to ubírá na původnosti zejména Grouchovi jako ničím nevázanému glosátorovi, povznesenému nad malicherné světské ohledy. Oba použité adaptační přístupy měly své výhody i nedostatky. Osobně považuji za lepší ty z filmů, které vedle „ochotných“ přihrávačů obsadily do sebestředné marxovské komedie výrazné herečky, které si oproti slovní i tělesné šikaně bratrů uchovaly jak ženskost, tak hereckou integritu (Kay Francisová v THE COCOANUTS, Thelma Toddová v HORSE FEATHERS).

Leo McCarey na jedné straně pokračoval v kurzu pevně sevřených bláznivých komedií, jež zkrátily ustálené komediální „standardy“, opakující se z filmu do filmu: například dialog mezi Grouchem a Chicem, kdy prvního vytáčí to, kterak druhý jako poetický automat zaměňuje významy jeho slov, takže se s ním nedá domluvit. V důsledku zrychlování a zhutňování se z opakujících se dialogových šablon a obrazových gagů staly referenční body: odkazy na to, co divák už zná a dočká se toho znovu v jiném dějovém kontextu. A ve zběsilém tempu KACHNÍ POLÉVKY to došlo tak daleko, že bratři jsou zhuštěni do vizuálních znaků svých komediálních person; příkladem je obraz, ve kterém se Chico a Harpo stanou Grouchovými dvojníky. Tvůrce vytváří vrstvené komické situace, ne jednotlivé gagy, jak tomu bylo v relativně dadaistických ANIMAL CRACKERS. Jedná se především o umění výstavby, ne vršení nápadů.

Na druhé straně vytvořil McCarey i bilanční poctu marxovské komedii, když vrátil do hry některé prvky, které byly v McLoadových snímcích vyřazeny či potlačeny, jako paní Dumontovou v roli Grouchovy „fanynky“ či muzikálová čísla. Tvůrce ale všechny prvky podřizuje celku. Dumontová má méně prostoru než v raných snímcích a velké muzikálové číslo je užito parodicky v okamžiku vyhlášení války mezi dvěma fiktivními tyranskými státečky, čímž je definitivně zbořena iluze spojenectví a opozic předepsaná zápletkou a čtveřice bratrů splyne v polyfonní jednotu v anarchistickém finále filmu. McCareyho komedie by mohla být politickou satirou, kdyby nebyla tak abstraktní a apolitická; nakonec není výsměchem vládnutí ani válce, ale představuje svébytný filmový tvar s důrazem na nesmysl (zcizující montáž složená ze záběrů ze zpravodajských žurnálů, asociující situaci záchranné vojenské akce s obrazy pádících sportovců či zvířat).

McCarey své předchůdce jasně převýšil právě svou schopností tvarovat vstupní materiál. Například nechává určitou komickou situaci nebo gag opakovat formou variací a stupňovat ji v čase. Děje se tak vždy třikrát, kdy poprvé situaci v nejdelším čase uvede a vypointuje, podruhé ji už stručněji rozvede do nové pointy – postavy jsou poučené, nebo přímo navazují na předchozí incident – a napotřetí ji už velmi stručně završí nečekaným posunem, který nepointuje variaci, ale celý v čase budovaný vtip (dvě konfrontace Chica a Harpa s nebohým prodejcem limonád na ulici, třetí v jeho vaně). Už se nevytvářejí zápletky a situace jako „nosiče“ pro ustálená čísla Marxů, ale jsou to sami bratři, koho si tvůrce přizpůsobí pro svou marxovskou komedii. Není divu, že další komedie s bratry na McCareyho nenavázaly: vyvrcholení snahy o adaptaci jejich poetiky bylo jedinečné a pro ni zničující. [TV]

5. října 2017

Mizogučiho elegie

Bilance:
01. **PŘÍBĚH ODKVETLÝCH CHRYZANTÉM (1939)
02. ŽIVOT MILOSTNICE OHARU (1952)
03. SLEČNA OJU (1951)
04. PLAMENY MÉ LÁSKY (1949)
05. SPRÁVCE SANŠÓ (1954)
06. ÓSACKÁ ELEGIE (1936)
07. OSENINA ZKÁZA (1934)
08. **NOVÝ PŘÍBĚH RODU TAIRA (1955)
[35mm/**DCP]