14. září 2017

MAMI! (Xavier Dolan, 2014)

Dolanův film melodramatem je, byť chvíli trvá, než se z vnějšího světa sociálního realismu – konfrontací matky a syna s „normálním“ světem – uzavře do vlastního prostoru. Dolan nezná předsudky vůči menšinám: matka a syn z frankofonní části Kanady naplňují představu o „bílé lůze“, která konzumuje na urážlivě nízké úrovni, mluví špatnou mateřštinou a podrážděně reaguje na veřejná pohoršení a nápravná zařízení. Jak to v podobných filmech bývá, divák si na nesnesitelné postavy postupně zvykne, je to výsledek tvůrčí strategie: po drsném začátku se vyprávění odehrává téměř výlučně v domácím prostředí hrdinů, nechává projevit jejich kladné stránky (synovo umělecké nadání) a vnese do děje katalytickou postavu učitelky, jež má průpravu a čas problémového chlapce vychovávat. Po formální stránce představuje očistnou terapii Dolanova záliba v popu a v hladkých, videoklipových montážích.

Skutečnost je nazírána skrze emoce či nálady postav. Týká se to zejména syna, se kterým tvůrce sdílí povahu talentovaného „hrozného děcka“ a vytváří s ním slastné obrazy osvobozené tělesnosti. Do zápletky vsadí Dolan spekulativní motiv v podobě zákona, který umožňuje rodičům, jež nezvládají výchovu dětí s psychickou poruchou, odevzdat je jednoduše státu. Motiv má citově vyděračský potenciál, který ve výsledku postaví syna proti matce, jež žije svůj sen o střední třídně; je paradoxně větší maloměšták než učitelka, jejíž koktání prozrazuje nesoulad v manželském soužití s velmi zdrženlivým programátorem (zjevným opakem spontánních a chaotických hrdinů). Tvůrce, který se bezpodmínečně ztotožňuje se svými hrdiny, si při rozkolu matky a syna „musí“ vybrat; přičemž důsledky jeho volby se jeví jako nečekaně diskriminující. Omezení práva na sebeurčení jedince – nároku na plnou péči matky i svou „diagnózu“ – je vnímáno jako násilí ze strany druhého, jehož stejné právo umenšuje jeho konvenční povaha.

Ač tedy není tvůrcem kritického odstupu, jako filmař je Dolan výborný. Přísně čtvercový formát filmu odpovídá jeho intimnímu vztahu k postavám, je ideální pro detaily a zároveň případně evokuje těsnost žité skutečnosti. Pouze v sekvencích osvobození – denního snění postav – je čtverec roztažen do běžného širokoúhlého formátu, v jednom případě doslova pohybem paží jeho subjektu. Tyto utopické sekvence mají krátké trvání a jsou nesmírně působivé už po smyslové stránce, bez ohledu na jejich významový kontext. Film stále čaruje. [TV]