Živý blogger, mrtví režiséři

Hlásím se, abych svým čtenářům připomněl, že projekt psaní o filmech zadarmo ještě není mrtvý! I když musel na čas ustoupit zakázce za peníze:) Ta se ovšem nedala odmítnout, protože se týkala – alespoň pro mě – vyčerpávajícího profilu zde už zmiňovaného režiséra Nicolase Roega , na jehož filmy jsem odjakživa narážel spíše náhodou a ačkoliv ho nemám bůhvíjak rád, vždy jsem pro něj cítil zvláštní slabost; jako pro samorosta, jehož filmy sice vypadají jako umění, ale ve skutečnosti se zdá, že jejich hlavní motivací, drajvem, bylo vymítat tradici provinční přízemnosti britského filmu (sociální realisté, civilisté, uměření akademikové) a dále démona Hollywoodu a základních pilířů jeho estetiky (happy endy, srozumitelné lineární vyprávění, postavy s propracovanou motivací a jasnými cíly, předstírání pravděpodobnosti atd.).

Zatímco Roeg je ještě živý a osobně přijede do Varů, aby uvedl retrospektivu svých filmů, jiní režiséři nadále padají jako hrušky. Smrt Julese Dassina, Američana z francouzským jménem, si tento měsíc připomíná kino Ponrepo malou retrospektivou, čímž opět ponoukám Pražáky, kteří si o sobě myslejí, že mají rádi film, aby se na reprezentativně vybrané kusy (RIFIFI, NOC A MĚSTO, ODHALENÉ MĚSTO) zašli povinně podívat – ležet za pecí v Bruntále, záviděl bych a slintal. Ani Dassin nebyl opravdu velkým režisérem: měl na kontě i filmy do počtu, byť technicky místy velmi impresivní (v Ponrepu již uvedený TEN, KTERÝ MUSÍ ZEMŘÍT, doslovná kristovská alegorie s výbornými širokoúhlými kompozicemi), RIFIFI považuju za přeceňovanou klasiku a Andrew Sarris ho označil za „živého režiséra v malém měřítku“. Ale rozhodně dokázal natočit velmi slušné, poutavé filmy, pokud se od něj příliš nečekalo.

Zatímco Dassin zemřel v požehnaném věku, po téměř třiceti letech režisérského důchodu, Sydney Pollack filmy stále točil, byť s mnohem delšími rozestupy a ve výrazně horší kvalitě než ve svém vrcholném období (konec 60. a první polovina 70. let). Dave Kehr, který Pollackovi věnoval velmi milou vzpomínku, tento umělecký pokles přičítá jeho statutu hereckého režiséra; jak Kehr píše: „Jako vystudovaný herec (…) viděl svou práci především v tom, že své herce chránil a získával z nich to nejlepší; v 70. a 80. letech rozhodně nikdo nerežíroval hvězdné herce s větší jistotou a citlivostí než právě on. Byl to koneckonců Pollack, kdo dokázal učinit Roberta Redforda zajímavým a udržet pod poklopem šílence (pozn. Stanislavského) Metody typu Al Pacina a Dustina Hoffmana. (…) Pokud v 90. letech kvalita jeho filmů upadla, byla příčinou skutečnost, že zásobárna schopných hvězd začala vysychat – no představte si, že svou režijní dráhu začínáte s Lancasterem a Mitchumem a končíte s Cruisem a Fordem.“

K dalšímu režisérskému nebožtíkovi, Italu Dinu Risimu, Kehr poznamenává, že ve svém maximu byl „chytřejší, laskavější a do sebe méně zahleděnou verzí Billyho Wildera“. Mimo kontext mrtvých režisérů připomínám sérii klasických kung-fu filmů na kanálu MGM: poslední z uvedených premiér (vždy první pátek v měsíci) byl NEPŘEMOŽITELNÝ SHAOLIN, u nás uvedený i na DVD, neuvěřitelně silný žánrový film, který oku západního diváka připadá jako avantgarda, co se zejména způsobu vyprávění a naprosto neotřelých narativních řešení týče (alespoň pokud neznáme žánrové a ideové konvence asijských filmů). Snad se k němu ještě dostanu.