Druhý z filmů je méně sympatický, představuje ale fenomén roku. Svědčí o tom jeho setrvalá obliba u měšťanského diváctva a dokonce i mně velmi blízká osoba ženského pohlaví přijala vážně výzvu jeho tvůrce k ženské sebereflexi. Film se odehrává v srdci Čech a atmosféru nemá, pouze barvotiskové záběry české krajiny jako z pivních reklam. Ladění scénáře je populistické, protože skrze manželské konflikty vytváří opozici my versus ony: umožňuje mužům, aby si skrze virtuální realitu filmu vynahradili partnerská příkoří ze života. Jako produkt ze školy kreativního psaní scénářů je film navenek dramaturgicky konzistentní, ovšem snaha sladit mužskou zhrzenost s tradičně „pozitivním“ vzkazem českého filmu vyzní hodně účelově. Postava manipulativní fúrie v podání herečky Vilhelmové tak většinu času slouží jako obraz ke zesměšnění a k ponížení (obraz na policejní stanici), potom se ale naráz – po jednom „katarzním“ dialogu – změní v kámošku chlapů. Podobně jako v DOMÁCÍ PÉČI se i zde projeví méně lichotivá stránka českého plebejství: proti ženami vynucovanému vegetariánství „králičkářů“ revoltují mužské postavy pojídáním levných uzenin. Poučení filmu zní: jsou ženy, které se poučí, a ženy nepoučitelné. [viděno na kanálech Cinemax & v kině]
16. července 2016
SCHMITKE (Štěpán Altrichter, 2014) & TEORIE TYGRA (Radek Bajgar, 2016)
Uvedené filmy mají společné pouze to, že každý z
nich vydá na jeden odstavec… První z nich má alespoň jedno měřítko
evropskosti: hrdinou je Němec a k němčině jsou tak nuceny i české postavy.
Postava Němce je ovšem poměrně vágní: vyloženě čeká, až ji oplodní styk s
českým živlem, jenž je zdrojem pitoresknosti filmu. Češi v tomto poněkud
průhledném přesazení Lynche vystupují jako pohodářští mystikové (píseň
Muchomůrky bílé), kteří si s cizím jazykem většinou hlavu nelámou; místo
dámy s polenem se nám dostane dámy s půllitrem… Tvůrce dělá hodně pro to,
aby příběh ozvláštnil tajemnou atmosférou pohraničí: mlžnými hřebeny hor,
rekvizitou vrzající větrné turbíny, několika motivy záhad (medvědí muž, duch
mrtvé hraběnky, díry v zemi). Hravé povaze juvenilního filmu odpovídá to,
že bloudění Němce v Sudetech nakonec vyzní veskrze optimisticky. Místo
toho, aby se hrdina v signalizovaně tajuplné přírodě ztratil, se v ní
najde.
Druhý z filmů je méně sympatický, představuje ale fenomén roku. Svědčí o tom jeho setrvalá obliba u měšťanského diváctva a dokonce i mně velmi blízká osoba ženského pohlaví přijala vážně výzvu jeho tvůrce k ženské sebereflexi. Film se odehrává v srdci Čech a atmosféru nemá, pouze barvotiskové záběry české krajiny jako z pivních reklam. Ladění scénáře je populistické, protože skrze manželské konflikty vytváří opozici my versus ony: umožňuje mužům, aby si skrze virtuální realitu filmu vynahradili partnerská příkoří ze života. Jako produkt ze školy kreativního psaní scénářů je film navenek dramaturgicky konzistentní, ovšem snaha sladit mužskou zhrzenost s tradičně „pozitivním“ vzkazem českého filmu vyzní hodně účelově. Postava manipulativní fúrie v podání herečky Vilhelmové tak většinu času slouží jako obraz ke zesměšnění a k ponížení (obraz na policejní stanici), potom se ale naráz – po jednom „katarzním“ dialogu – změní v kámošku chlapů. Podobně jako v DOMÁCÍ PÉČI se i zde projeví méně lichotivá stránka českého plebejství: proti ženami vynucovanému vegetariánství „králičkářů“ revoltují mužské postavy pojídáním levných uzenin. Poučení filmu zní: jsou ženy, které se poučí, a ženy nepoučitelné. [viděno na kanálech Cinemax & v kině]
Druhý z filmů je méně sympatický, představuje ale fenomén roku. Svědčí o tom jeho setrvalá obliba u měšťanského diváctva a dokonce i mně velmi blízká osoba ženského pohlaví přijala vážně výzvu jeho tvůrce k ženské sebereflexi. Film se odehrává v srdci Čech a atmosféru nemá, pouze barvotiskové záběry české krajiny jako z pivních reklam. Ladění scénáře je populistické, protože skrze manželské konflikty vytváří opozici my versus ony: umožňuje mužům, aby si skrze virtuální realitu filmu vynahradili partnerská příkoří ze života. Jako produkt ze školy kreativního psaní scénářů je film navenek dramaturgicky konzistentní, ovšem snaha sladit mužskou zhrzenost s tradičně „pozitivním“ vzkazem českého filmu vyzní hodně účelově. Postava manipulativní fúrie v podání herečky Vilhelmové tak většinu času slouží jako obraz ke zesměšnění a k ponížení (obraz na policejní stanici), potom se ale naráz – po jednom „katarzním“ dialogu – změní v kámošku chlapů. Podobně jako v DOMÁCÍ PÉČI se i zde projeví méně lichotivá stránka českého plebejství: proti ženami vynucovanému vegetariánství „králičkářů“ revoltují mužské postavy pojídáním levných uzenin. Poučení filmu zní: jsou ženy, které se poučí, a ženy nepoučitelné. [viděno na kanálech Cinemax & v kině]
