Clouzot v expozici rozvádí charakterovou bídu některých postav, která je obecně lidského rázu (biologicky podmíněný egoismus, vláda silnějšího). Nespravedlivý osud nerozhoduje podle morálních kvalit jednotlivců, jedná navzdory sympatiím. Friedkin v nabubřelé expozici konkretizuje provinění postav inscenací jejich zločinů (lupič, finanční podvodník, terorista, nájemný vrah). O co více je vina dána od samého počátku, o to méně postavy mluví a proměňují se; zaslouží si vše, co se jim stane. Clouzot užije paralelní montáže významněji jako prostředku k budování napětí a k autorskému komentáři (smrt postavy v okamžiku euforie), zatímco Friedkin ji použije pouze v expozici, kdy ještě o nic nejde (sekvence teroristického útoku). Američan není k postavám tak “sadistický“ jako Francouz, metafyzický pesimista, ale je lhostejnější: jeho „kokainový“ rauš po dynamickém nástupu postupně vyprchá. Po tezi přišla póza. [viděno na kanálech ČT]
10. září 2016
ČARODĚJ (William Friedkin, 1977)
Friedkin problematickou Clouzotovu klasiku nijak
nevylepšil. Oba filmy jsou výrazem tvůrčí sebejistoty – či pýchy – v tom
smyslu, že záměrně brání ztotožnění diváka se svými postavami, před morální
dramaturgií dávají přednost abstraktním pletichám osudu a dávají si velmi načas
s expozicí. Trvá zhruba padesát minut, než se postavy vydají na cestu, a přitom
jsou si stále cizí; jako pokusní králíci byli vysídleni do
Střední Ameriky, aby se z jejich účelově spředeného společenství vytvořil
obecný model světa. Clouzotův těžkopádnější film působí v jednotlivých
obrazech napínavěji, ale je to napětí abstraktní, které nevyžaduje
postavy s příběhem (manipulace s nitroglycerínem, hrozící srážka aut).
Extroverta Friedkina nepoutá k postavám už ani potřeba napětí a na cestě
od překážky k překážce vsází na atmosféru (hudba Tangerine Dream, pohanská
zlá znamení podél cesty). Clouzotovy exteriéry příznačně evokují vyprahlost,
jež souvisí s jeho naturalistickým pohledem na svět (ušpinění postav uniklou
ropou). Friedkin je naturalistou doslova: přírodu
nepojímá jako antropocentrické zrcadlo, ale jako na člověku nezávislou, morálně
nadřazenou sféru (vegetace, řeka, vítr, Indiáni).
Clouzot v expozici rozvádí charakterovou bídu některých postav, která je obecně lidského rázu (biologicky podmíněný egoismus, vláda silnějšího). Nespravedlivý osud nerozhoduje podle morálních kvalit jednotlivců, jedná navzdory sympatiím. Friedkin v nabubřelé expozici konkretizuje provinění postav inscenací jejich zločinů (lupič, finanční podvodník, terorista, nájemný vrah). O co více je vina dána od samého počátku, o to méně postavy mluví a proměňují se; zaslouží si vše, co se jim stane. Clouzot užije paralelní montáže významněji jako prostředku k budování napětí a k autorskému komentáři (smrt postavy v okamžiku euforie), zatímco Friedkin ji použije pouze v expozici, kdy ještě o nic nejde (sekvence teroristického útoku). Američan není k postavám tak “sadistický“ jako Francouz, metafyzický pesimista, ale je lhostejnější: jeho „kokainový“ rauš po dynamickém nástupu postupně vyprchá. Po tezi přišla póza. [viděno na kanálech ČT]
Clouzot v expozici rozvádí charakterovou bídu některých postav, která je obecně lidského rázu (biologicky podmíněný egoismus, vláda silnějšího). Nespravedlivý osud nerozhoduje podle morálních kvalit jednotlivců, jedná navzdory sympatiím. Friedkin v nabubřelé expozici konkretizuje provinění postav inscenací jejich zločinů (lupič, finanční podvodník, terorista, nájemný vrah). O co více je vina dána od samého počátku, o to méně postavy mluví a proměňují se; zaslouží si vše, co se jim stane. Clouzot užije paralelní montáže významněji jako prostředku k budování napětí a k autorskému komentáři (smrt postavy v okamžiku euforie), zatímco Friedkin ji použije pouze v expozici, kdy ještě o nic nejde (sekvence teroristického útoku). Američan není k postavám tak “sadistický“ jako Francouz, metafyzický pesimista, ale je lhostejnější: jeho „kokainový“ rauš po dynamickém nástupu postupně vyprchá. Po tezi přišla póza. [viděno na kanálech ČT]
