Druhý cyklus obnoveného blogu věnuji kinu, které se v mé osobní historii stalo legendou, přestože ho jako intelektuální centrum filmové reflexe drží nad vodou jen jeho dlouholetý dramaturg Milan Klepikov. Ponrepo jsem začal navštěvovat ve druhé polovině devadesátých let, kdy obecně byly sály plnější a ještě žil étos klubového kina. Jak se návštěvy sálu v dalších dekádách postupně snižovaly, mizely z něj i známé tváře mezi diváky – režiséři Marek a Pavlíček z těch, které jsem poznal –, stejně jako cinefilové ve středním a pokročilém věku (efekt lidské smrtelnosti a zlých manželek). V minulé dekádě se kino postupně a pozvolna modernizovalo, opustilo simultánní překlady filmů z dovezených kopií, což bývalo zdrojem punku i frustrace, protože tlumočník typicky nestíhal či ztrácel nit, a nahradilo je titulkovacím zařízením, zpočátku rovněž dýchavičným. Vzrůstající pamětnické sterilitě prostředí, jak ji ztělesňovali důchodci v personálu i v hledišti se svačinou v mikrotenu, mělo učinit zadost omlazení personálu i prezentace a zřízení „kavárny“ – spíše bistra – v předsálí kina na místě již nadbytečné šatny. Nový koncept sice úspěšně zaplnil málo využitý prostor, neměl ale zásadní vliv na návštěvnost biografu: přeliv mondénní mládeže z kavárny do sálu se nekonal ani před Covidem a nekoná se ani dnes, po více než pěti letech, kdy jsem začal do Ponrepa opět chodit. (Covid pro mě nebyl příčinou, ale poslední kapkou v příběhu narůstajícího odcizení.)
Starožitné diváky „kouřová clona“ odradila a mírně omlazené
publikum tvoří vesměs mužští cinefilové a studentští zájemci o konkrétní
fenomény. O něco větší návštěvy přitahují festivalové projekce a občasná dramaturgie
pro filmové „okultisty“ (dávné komerční hity z 35mm kopií, více či méně
inspirovaný brak). Ani lákadlo pití alkoholu při filmovém představení
nepředstavuje velký motivační prvek, svede pouze ty malověrné z návštěvníků,
aby mohli ovínění či zpivení část filmu proklimbat, nebo si ho zpestřit
návštěvou toalety. Potkají přitom osobitě oděné „prázdné nádoby“ z kavárny v předsálí,
kterak si sdělují, jakéže filmy se promítají v kině, se kterým se míjejí: jsou prý „hodně“ … (staré?). Poloprázdné sály jsem zažíval i v archivních kinech Vídně či Berlína, jež nečítají o tolik
více míst: ve Vídni 170, v Berlíně ve dvou sálech 305, po přestěhování 180,
ve srovnání se 117 v Ponrepu. Návštěvy v prvním z nich značně kolísaly
v závislosti na profilu promítaného díla, ale bývalo i plné, druhé zřejmě
doplácelo na umístění v neosobním zábavním komplexu. Nevýhoda Ponrepa tkví
v tom, že je z větší části závislé na vlastních kopiích z dob
socialistické dramaturgie; pokud si vypůjčí kopie ze zahraničních zdrojů, překládá
je poctivě do češtiny, než aby si po vzoru uvedených archivních kin vozilo ty s anglickými titulky. Do značné míry tak zůstává lokálním kinem pro osu
FAMU-FFUK.
Kino toho druhu do velkoměsta patří, byť je spíše reziduem minulého světa, který velkoryse nakládal s veřejnými prostředky, aby pomohl
uchovávat historickou paměť i v kinematografii (když se jí v politice a
publicistice zaklíná kdekdo). Elitářské kino ukryté za orgiastickým předpeklím
– nemluvě o infernu sousedícího klubu, jehož průtok dusavé hudby přes zadní
stěnu sálu dělá dodnes některé projekce site
specific – není záměrem, ale znakem doby. Pravda se ukáže před plátnem.
***
V rámci cyklu Měsíc v Ponrepu vyberu každý měsíc
z nabídky kina 10 filmů méně etablovaných, či mně doposud neznámých
režisérů (známá jména si ponechám pro jiné příležitosti). Tedy nebudu psát o
filmech, které dobře znáte, místo toho zanechám otisk prchavé divácké zkušenosti
ze sálu Ponrepa – s kazy v kopiích děl i v jejich recepci, bez luxusu
druhých zhlédnutí – v krátkých glosách, jež tu zůstanou, i když díla, která
je vyvolala, budou zapomenuta, protože jejich svědectví byla napsaná primárně
na filmový materiál (maximálně budou na MUBI či na periferii zájmu výměnných sítí, kvílející jako
duchové ze špatných digitálních kopií pořízených dávno z televizního vysílání). Rovněž se nebudu zdráhat a viděné snímky seřadím do
brutalistních žebříčků: aktů poučeně subjektivních prohlášení o tom, které z filmových
praxí dávám přednost a z jakých důvodů. Revizionismus se prolne s principem
hry a slastí z nepřeberného množství příkladů, které dějiny filmu nabízejí:
[01] ZLATÉ
HORY (Jutkevič, 1931)
[02] LÍTOST
A SOUCIT (Ophüls Marcel, 1970)
[03] VÁCLAV
MERGL 90 (Mergl, Barta, pásmo kr. filmů, 1964 - 1990)
[04] FONTAMARE
(Lizzani, 1977)
[05] RUDÉ
REKVIEM (Grunwalsky, 1975)
[06] PŘEŽIL
JSEM SVOU SMRT (Jasný, 1960)
[07] SPIKNUTÍ
(Kozincev, Trauberg, 1938)
[08] SOUDCE
ZVANÝ ŠERIF (Boisset, 1976)
[09] JAN
HUS – MŠE ZA TŘI MRTVÉ MUŽE (Bambušek, 2009)
[10] PARALELNÍ
SVĚTY (Václav, 2001)
Glosy:
