Přehlídka Cinepur Choice přichází do Prahy (6/12-9/12) v těsné návaznosti na francouzské a asijské festy a slibuje divákům vpravdě těžké volby. Jako bumerang se mi vrací moje chvástavá poučka, že když už jde člověk na přehlídku festivalového typu a projevuje tak svou potřebu vidět něco jiného než v multiplexech, měl by si vybírat ty nejnáročnější filmy, jinak se těžko bude vyvíjet. Cinepur Choice nabízí filmy natolik náročné, formalistní, že nebudu doporučovat vůbec nic, tím spíš, že o nich a jejich tvůrcích často nic nevím [jedinou výjimkou je De Palmovo REDIGOVÁNO, o kterém se v Americe díky jeho ožehavé tématičnosti namluvilo spousty, i když jen málokdo zaplatil, aby ho viděl v kině]. Můj jediný návod zní: Jednoduše se mrkněte na těch pár dostupných referencí, spolehněte se na své zkušenosti (asijský film toho tradičně nejméně zkazí), chytněte se silných režisérských jmen (jejich filmy mohou být nedokonalé, ale ne banální: REDIGOVÁNO) a udělejte za dost svým snobským instinktům, tj. shlédněte v exkluzivním předčase filmy, které vám možná někdo bude závidět (opět REDIGOVÁNO). Moje hypotézy bez záruky zní:
Film slibující nejpřístupnější a taky nejuspokojivější divácký zážitek = (žánrové) NÁSLEDKY LÁSKY
Nejatraktivnější a zaručeně nejnásilnější film = REDIGOVÁNO (na téma mediálního obrazu války v Iráku)
Nejminimalističtější film = ZNOVUZROZENÍ (od údajně kultovního japonského režiséra)
Film slibující největší divácké utrpení = HAMACA PARAGUAYA
Film, který se bude nejvíce líbit fanouškům maďarského ŠKYT = MLÉČNÁ DRÁHA (z téže země)
Film, na který se nejvíce těším = (jihokorejský) PŘÍBĚH FILMU
Jako alternativu – nebo protijed – cinepurského pokoušení doporučuju umění, na které se stačí „jen“ dívat, tj. není těžké v intelektuálním slova smyslu, jakkoli by divák měl být k jeho docenění připraven (vycvičen): filmy amerického mistra Johna Forda, které přináší Česká televize v rámci Filmových návratů, držících si nadále dobrou formu. Ford patří k těm několika americkým režisérům, jejichž filmy poznáme už od prvních minut – pro jejich specifickou náladu, postavy, stabilní herecké obsazení, témata (přestože formálně scénáristou svých filmů nebyl), úsporný, ale výmluvný styl a poetické zachycení americké krajiny. Úplně konkrétně poznáme Forda např. podle epického, tj. v čase a tónech skákajícího, přesto sevřeného vyprávění, dále podle sentimentu (v přemíře škodlivého), až panensky čistých ženských hrdinek, laškujících Irčanů ve vedlejších rolích (Ford byl irského původu), častého používání uniformovaných postav (Ford byl konzervativním režisérem se smyslem pro tradici a řád) nebo typického výjevu zpívajících mužů. Zatímco velká část hollywoodských mistrů se rekrutovala z Evropy a přinášela do amerického filmu cizí senzitivitu a tradici (Lang, Chaplin, Hitchcock, Lubitsch, Sternberg), Ford byl Američan jako poleno: svých největších úspěchů dosáhl s typicky americkým žánrem (westernem), s ikonickými americkými herci (Waynem, Fondou, Stewartem), často se vracel ke své oblíbené ikoně americké historie, Abrahamu Lincolnovi.
Filmy v nabídce ČT2 patří do přelomu 30. a 40. let a kombinují slavné Fordovy filmy se dvěma méně známými, o to cennějšími snímky. Mezi nejznámnější a zároveň nejpřeceňovanější Fordovy filmy patří HROZNY HVĚVU (9/12), jeden z výsledků mistrových oscarových, ve zkoušce času obvykle méně odolných ambicí, kterých se definitivně vzdal ve druhé polovině 40. let, kdy začal definitivně točit filmy podle svého - jakkoli občas výstředně a navzdory názorům oficiální kritiky té doby. ZAJATEC OSTROVA ŽRALOKŮ (16/12) naopak pochází z doby před tím, než Fordova umělecká osobnost definitivně uzrála (jeho prvním opravdovým mistrovským dílem je nejspíš až MLADÝ LINCOLN z roku 1939), a jako takový patří mezi méně významné, stejně jako BUBNY VÍŘÍ (2/12), solidní film z období americké revoluce spíše vyplňující prostor mezi Fordovými významnějšími projekty. Nejlepším filmem z nabídky ČT2 tak bude BYLO JEDNOU ZELENÉ ÚDOLÍ (23/12), film sice oscarový v typickém "lidském", hořkosladkém módu, s bizarním (welšským) nářečím ve školených amerických ústech, přesto citově nesmírně silný. To, co u Forda občas působí rušivě, tj. časté a plynulé skoky v čase a komické vsuvky vedlejších postav, zde ku prospěchu sentimentální základ látky rozřeďuje; mnohost emocí a událostí usměrňují, homogenizují jednak jednota místa (opakující se neměnný obraz důlního městečka) a jednak směřování filmu k rámcové emoci filmu, tj. melancholii neviděného vypravěče, který z městečka navždy odchází - idyla se postupně zlomila do série tragédií a zlomených srdcí, a umocnila tak současný pocit smutku ze "ztracené minulosti" (existující pouze ve vzpomínkách, spíš horečky než objektivní minulé reality). Výborný film, byť ne z Fordových nejhlubších (a nejlepších), který se přesto nemusel zas tak stydět za to, že ve hře o Oscary porazil Wellesova OBČANA KANEA...
Žádné komentáře:
Okomentovat