27. listopadu 2007

Filmasia 3


Asijský filmový festival v Praze je na promítané filmy nejcennější a pro cinefila nejpřínosnější specializovanou filmovou přehlídkou u nás. Zatímco minulý ročník byl především ve znamení moderních mistrů asijského filmu ve smyslu umění – v čele s Hou Hsiao-hsienem, ve srovnání s nímž je takový Kim Ki-duk umělcem pro chudé –, letos organizátoři zdánlivě slevili v ambicích ve prospěch současného hongkongského a jihokorejského žánrového filmu. Jenom zdánlivě: jak minulý rok zely sály často poloprázdnotou, asijský žánrový film má pozici paradoxně ještě obtížnější. Šáloví a károvaně-kalhotoví intelektuálové, studenti humanitních škol a kultury chtiví měšťané, čili „hard-core“ festivalové publikum, žánrové filmy ostentativně ignorují, fanoušci hollywoodských filmů zase asijskému eskapizmu často nerozumějí a tím pádem ho přehlížejí.

Čím to? Argumenty typu „vždyť jsou (Asiaté) všichni stejní“ nebo „divně hrají“ považuju za vyloženě podřadné, ať už pramení z rasizmu, kulturní nadutosti nebo prostě blbosti, tak jednoduché to ale není. Asijské, jakkoli „konzumní“ filmy jsou prostě jiné – stejně jako kdokoliv vyrostlý na Hollywoodu se postupně musí naučit „číst“ filmy s odlišnými diváckými vzorci (evropský art-film, klasický Hollywood, nemluvě o abstraktním filmu), nevidím důvod, aby to samé neplatilo o asijském filmu, který se od západního standardu liší způsobem a rychlostí vyprávění, a především vyvěrá z výrazně odlišné kultury.

V čem jsou asijské žánrové filmy jiné?
>> Více procvičují mozek, ať už elementárními kognitivními procesy [kdo je kdo: zejména u ansámblových a historických filmů musí člověk napínat pozornost, aby se ve všech postavách zorientoval, na základě exotických jmen a drobných rozdílů v rysech] nebo třeba orientací ve zběsile plynoucí akci, jakkoli přehledně natočené;
>> jsou rychlejší a to nejen v akci, ale i ve „vatě“ mezi ní – asijské filmy méně psychologizují (ve smyslu drobnokreslení vývoje postav), mnohem spíše používají charakterové zkratky, a o to jsou emoce nadsazenější a intenzivnější, jejich paleta bohatší, často se „lámou“ jedna do druhé;
>> zejména jihokorejské filmy působí, jako že jsou „špatně vyprávěné“ (ani to samozřejmě nelze vyloučit), tj. bezuzdně využívají každé možnosti k vyprávění, bez ohledu na jednotu žánru nebo tónu – jsou např. schopné plynule přecházet mezi vážně míněným patosem, ironií a parodií, jejich záměry se tím pádem hůře čtou;
>> zatímco západní žánrové filmy jsou často buď průzračně vykalkulované nebo se tváří důležitě (honosí se druhými plány), neokázalá žánrová poezie přežívá především v Asii, jakkoli „dospělé“ západní duši může přijít naivní nebo přehnaná (typicky viz hyperbolická, až do absurdit nadsazená akce);
>> Asiaté jsou natolik otevření, prostí škatulkujících předsudků, že s tradičními žánrovými schématy bezuzdně experimentují, kombinují je a neváhají je – spíše za účelem zmnožení narativních možností než se seriózní ambicí – kombinovat s tématy a postupy, které my považujeme za umělecké (typicky existenciálními metaforami převedenými do akce, navíc klidně ironizovanými).

I ve mně asijské filmy před rokem, dvěma vyvolávaly nepochopení, ne-li vyloženě frustraci, dnes můžu říct, že za tímto nedoceněním byly ze dvou třetin kulturní rozdíly a divácký nezvyk a z jedné čtvrtiny kritický odstup, který naopak pomáhá. Ale ať už se diváci třetí Filmasie budou rekrutovat z hrstky cinefilů (kteří dobře vědí, kde dnes hledat ty nejlepší filmy) nebo „geeků“ libujících si v jinakosti nebo autentických Asiatů, je mi to jedno. Platí jen houšť...

P.S. Filmy Filmasie 3, které byste měli vidět (dle abecedy):
BLÁZEN A STRÁŽCI POŘÁDKU /osvěžující alternativa thrillerovému adrenalinu: lehká vztahová komedie ze života pochůzkářů/
JEDNA NOC V MONGKONGU /podle jednoho ze zasvěceně fanouškovských zdrojů ve své době - rok 2004 – od VOLAVKY nejlepší hongkonský film /
JSEM CYBORG, ALE TO NEVADÍ /překvapení pro fanoušky tvůrce OLD BOYe: divný film téměř bez násilí/
NAPROSTO NEOČEKÁVANĚ /film v produkci Johnnyho Toa, mix policejního thrilleru a romantické komedie/
ŠÍLENÝ DETEKTIV /detektivní film, jaký jste ještě neviděli, od (spolu)režiséra Johnnyho Toa/
ŠPINAVÉ ULICE /údajně jedna z nejlepších jihokorejských gangsterek této dekády/
ŽELEZNÝ TROJÚHELNÍK /na papíru ideální projekt svádějící dohromady tři hongkongské režisérské legendy, Toa, Harka a Lama, ve výsledku prý spíše zklamání, ale i tak: experimentální žánrový film, ze kterého vás bude svědit mozek/

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Prvotřídní blog. Opravdu radost číst. Poněkud zarážející a nevhodné je ovšem neustálé se strefování do nenáročného diváctva, kteréžto je součástí každého příspěvku. Pane BETELGEUS, je třeba přistoupit na skutečnost, že podle Gaussovy křivky rozdělení existují u lidí různé potřeby a nejvíce se jich soustředí u tzv. vrcholu, nebo-li zvonu křivky - jakkoliv by potřeboval pod náporem diváků sanovat.

betelgeuse řekl(a)...

To je hrozný omyl, já se rád strefuju jednak do snobů, kteří ohrnují nosy na žánrovými filmy a výskají na kvaziuměním typu BABELA nebo EDITH PIAF, a dále tzv. filmových fanoušků, kteří si radějí kupují kolekce Růžových panterů v plechu, než aby objevovali něco nového; nenáročné diváctvo, které ze sebe nic nedělá, respektuju, i já jsem takový byl:)

Anonymní řekl(a)...

To není omyl. Měl jsem na mysli kupříkladu posledních vašich 20 blogerských-příspěvků, kde nenáročné diváctvo zahrnuje i ony snoby apod. A ano, nejsou náhodou narační strategie a estetika asijských filmů takovým dokonalým kvaziuměním.

betelgeuse řekl(a)...

Tak tomu nerozumím, jak může být kvaziuměním něco, co ze sebe umění ani nedělá, netváří se důležitě (jako filmy "ze života" nebo "o životě"), nedostává žádné výroční ceny a nevyhrává kritické žebříčky?