BEOWULF: chvála mizanscény

Je spíše výjimkou, aby Davea Kehra, jednu z mých kritických múz, schopnou psát o filmech tak, že je člověk opravdu dostane chuť vidět (dovednost opět spíše výjimečná), natolik zaujal a dokonce „posednul“ velký studiový film. BEOWULFOVI se to povedlo. V případě Kehra to zase tak překvapivé není, protože je (a) příznivcem režiséra Roberta Zemeckise, (b) maniakem mizanscény [zde už několikrát zmiňovaný termín, jehož výklady, viz moc pěkně Wikipedia, se různí; mizanscéna je režie uvnitř filmového záběru – nezahrnuje tedy střih – využívající celý obsah prostoru záběru k expresivním účelům: je dynamickou interakcí (1) herců, jejich postavení, pohybů a gest, (2) výtvarné složky záběru, tj. dekorace, rekvizit, exteriéru atd., (3) kamery, jejího postavení, pohybů a úhlů, dávající emoční hodnotu tomu, co postavy „podle papíru“ říkají, prožívají nebo si myslí; zatímco ve francouzštině termín splývá s režií jako takovou, pro auteuristy je mizanscéna vyšší formou režie – jsou režiséři vůči mizanscéně „imunní“, tj. soustředí se pouze na to, co herci říkají, jak se tváří a kde stojí, možnosti filmového prostoru ignorují, jejich režie je statická a bez přidané emoční hodnoty]. Tedy zatímco mně se při některých scénách Aronofského FONTÁNY chtělo umřít, pro Kehra to byl jeden z filmů roku, protože mu jeho mizanscéna připomněla muzikály Vincenta Minnelliho. Stejně tak jsme se (na dálku) rozešli v názoru na POTOMKY DĚTÍ, u nichž byl Kehr natolik uschvácen jeho dlouhými, složitě komponovanými záběry, že podle něj by zahanbily i Tarkovského.

Po létě lobotomizovaných drahých filmů je fascinující číst, jak zkušený Kehr po prvním shlédnutí BEOWULFA není schopen říct víc než pár kusých postřehů, a prostě ho musí vidět znovu! Kehr film označuje za „Zemeckisův vůbec nejtemnější a nejvíc mizantropický film – do té míry, že z jeho konečné podoby vyloučil lidskou přítomnost a ukončil tím vývoj, který započal násilným znetvořením těl ve SMRT JÍ SLUŠÍ a zoufalým útěkem před lidskou společností ve FALEŠNÉ HŘE S KRÁLÍKEM ROGEREM a FORRESTU GUMPOVI.“ K formální stránce filmu Kehr dodává: „S pomocí technologie záznamu obrazu (´performance capture´) dovádí Zemeckis svůj mix realizmu a karikatury, který definoval jeho filmy už počínaje I WANNA HOLD YOUR HAND, do nových výšek; teď se ale zdá, že více než manipulace lidských těl ho zajímá objevovat složité prostory (ještě složitější obohacením o prvek 3-D) a fantasticky propracované pohyby kamery, osvobozené od fyzické přítomnosti skutečné kamery. Jako cvičení v čisté mizanscéně film doslova nemá konkurenci a nemůžu se dočkat, až ho uvidím podruhé.“ Tak, co půjdete na BEOWULFA? Připadá vám takové psaní o filmu inspirativní, nebo se raději plížíte bahnem argumentační přízemnosti a „geekovského“ nedostatku empatie (jak léta ukazuje „barbar“ tuzemského psaní o filmu, František Fuka)? Doufám, že z Kehrova nadšení nebude další FONTÁNA, ale nemůžu se dočkat...