V souvislosti s úspěšným vstupem nového filmu bratří Coenů, společně s novým Cronenbergem asi nejkrvavějšího filmu nadcházející podzimně-zimní sezóny, do amerických kin představuju svůj soukromý žebříček nejbrutálnějších okamžiků v mé cinefilní historii. Žebříček je to výhradně subjektivní, omezující se pouze na filmy, které jsem viděl, a pouze v podobě, jak si pamatuju, že definovaly můj vztah k filmovému násilí. Čili žádná objektivita, žádná teorie násilí ve filmu, jen soukromé vymítání měštácké averze k násilí a porušování integrity lidského těla. Rozhodně si dokážu představit, že existují extrémnější ukázky filmového násilí, pro mě je ale důležitější kvalita prožitku násilí než jeho kvantita (okamžitý efekt zhnusení). Jen pro pořádek připomínám, že i to nejextrémnější filmové násilí je jen chabou přípravkou pro prožitek skutečného násilí, tj. násilí neinscenovaného a prožívaného přímo na místě, kde se odehrává (nikoliv na internetu)...
#10 > PANE, VY JSTE VDOVA! (1970)
Useknutá ruka, dekapitace žaluziemi a vděčně komediální herečky podřezávající krky (mimo obraz, ale názorně až dost) aneb v mé paměti nejmorbidnější z veseloher.
#9 > PULP FICTION: HISTORKY Z PODSVĚTÍ (1994)
Rozhodně nijak šokující film, pro mě ale znamenal objev toho, že drásavější než záměrně násilí je násilí náhodné, z blbosti.
#8 > DJANGO (1966)
Opět násilí rozhodně nijak extrémní, ovšem v kontextu Corbucciho protažení obvyklého špagetového cynizmu až do nihilizmu je násilí filmu o to truchlivější, že pozbývá jakýchkoli známek očistné katarze (padouch se s hrdinou vůbec nemaže).
#7 > ROZPAROVAČ V NEW YORKU (1982)
V porovnání s italským „gorem“ jsou americké horory – přinejmenším do svého vyvrcholení v 80. letech – laskavé a neškodné. Kde Amerika valchovaná těla milosrdně stylizuje do splatterové akce, Itálie (zde typizovaná magorem Fulcim) své oběti zkoumá se sadistickou pečlivostí (v detailech) a trpělivostí (v protahovaných záběrech).
#6 > PSYCHO (1960)
Vrcholná ukázka kinematografického šoku: mrazivý koktejl přímosti (kamera z pohledu oběti), údernosti (krátké scény bez předehry), krutosti a neotřelosti (narativní i stylistické). Čistý horor.
#5 > MAFIÁNI (1990)
Zatímco násilí takového KUNDUNU nebo ZUŘÍCÍHO BÝKA (v ringu) je estetizované, "prohnané" vysokým vkusem, MAFIÁNI stejného režiséra mě šokovaly násilím ulice: rychlým, nečekaným, pragmatickým a brutálním. Očistec amerického gangstera.
#4 > VE SPÁRECH YAKUZY (2000)
Kulturní šok made in Asia poprvé aneb příklad toho, že mi občas trvá poněkud déle, než pod vrstvou místy extrémního násilí najdu zajímavější podtexty, podtóny, humor a koneckonců i smysl: film klade do kontrastu kulturu Japonska (klaustrofobní, úzkostnou, sebezraňující se) a Spojených států (naopak expanzivní, pozitivní a zraňující) a moc pěkně ilustruje málo patrný zlom, v němž se z násilí osvobozujícího – viz Kitanovy „tapety“ z rozstříklých mozků – stává násilí excesivní. Hůlky v nose mě ale pronásledují dodnes ve svém narušení svátosti lidského mozku...
#3 > ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA (1998)
Film, který vám vezme veškerý válečnický apetit. Úvodní scéna vylodění (senzuální stroboskop) protáhla prožitek filmového násilí až na samou mez reality – možná paradoxně, možná typicky s výpomocí „lži“ v podobě důmyslných hororových triků.
#2 > OSTROV (2000)
Další ukázka asijské školy, tentokrát v artistním a mně méně pochopitelném balení. Rybářské háčky v dutině lásky (a jiné obrazy) pro mě byly jednou z nejméně snesitelných užití násilí na plátně a nemyslím, že film kdy dostane příležitost k reparátu – pro tuhle ukázku asijské jinakosti není v mém žaludku už místo.
#1 > HANNIBAL (2001)
Jediný případ, kdy se mi z filmového obrazu udělalo (v kině) intenzivní fyzické nevolno. Finální "gurmánská" scéna pro mě představovala mezní podobu násilí jako porušení tělesného tabu (nedotknutosti hlavy jako svatyně těla) v realistickém, ne-hororovém módu, umocněném názorností velkého plátna, a protahovaně, tj. bez milosrdnosti náznaků a rychlých střihů. Byl-li první film série ve své morbidnosti až poetický, Scottovo pokračování vyznělo jako to nejméně šťastné prolnutí demence a salónnosti (Hannibal jako kanibalistický snob s vytříbeným jazýčkem).
Žádné komentáře:
Okomentovat