Ve Varech oblačno

Právě skončený karlovarský festival mně osobně přinesl asi vůbec nejhorší sestavu shlédnutých filmů od doby, kdy jsem na něj začal dojíždět. Na tak úzkém vzorku filmů samozřejmě nelze generalizovat (o úrovni letošního ročníku, potažmo kvality dramaturgické práce, potažmo o stavu současného filmového umění obecně), i když musím říct, že nebýt některých retrospektiv, vybíralo by se mi velmi těžce; zklamáním o sobě byl výběr asijských filmů, kterému by rozhodně prospěla přítomnost takového Johnnyho Ta, jednoho z nejjasnějších důkazů toho, že žánrové filmy na festivaly patří. Ale nebyl bych to já, abych si trochu nerýpnul a nenabídnul pár spekulativních hypotéz:

/1./ Sekce půlnočních filmů (loni asijské žánrové filmy, letos staré britské horory) ukazuje, že bez žánrové infúze se nejen karlovarský festival, ale film jako takový prostě neobejdou – i průměrný brak (MRTVÉ OČI LONDÝNA s Belou Lugosim), resp. lehce nadprůměrný brak (TAJEMSTVÍ VYNÁLEZCE s Borisem Karloffem, DRACULA s Christopherem Leem) je mezi desítkami průměrných (kvazi)uměleckých filmů vítanou alternativou; zvlášť, pokud ty druhé jsou cca. dvakrát delší [NOC A DEN, mé první setkání s velkým auteurským pojmem z Jižní Koreje, Hong Sang-soonem, čili zasvěcení bloggerovi prominou eventuální zabedněnost]. Jsou prostě případy, kdy se umělecká ambice a absence humoru stávají přítěží a filmové médium vykoupí vitální, čistý brak.

/2./ Z art filmu se do značné míry stává specifický žánr vycházející vstříc očekávaním cílového publika (festivalového, klubového) a s očekáváními přicházejí i předvídatelnost a klišé – skutečné umění, tj. umění solitérské a nečekané, se stává výjimkou i v rámci festivalů. Na velkých festivalech se „umění“ (letos "film") stává do značné míry alibim, pokryteckou nálepkou, jejíž lep puchří pod vlhkem mediální, propagační a sponzorské mašinérie a diváků lačných po filmech jako GYMPL nebo BÁTHORY, resp. po populistickém kvaziumění, jež je často jenom papírovou alternativou standardní distribuční nabídky. Takové festivaly „pro všechny“ se stávají obětí vlastní velikosti, statutu společenské události a samozřejmě i (spekulace) vyčerpanosti uměleckého filmu. Jejím projevem je absence většího počtu skutečně zajímavých umělců: zatímco Manuelu de Oliveriovi promineme, že ve svém věku a se svými zásluhami si prostě může dovolit točit filmy, které na velikost neaspirovat ani nechtějí (KRYŠTOF KOLUMBUS: ENIGMA), Turek Ceylan už evidentně vaří z vody (falešné, artistní melodrama TŘI OPICE) a pro mě přestal být někým, u koho mě zajímá, jak bude vypadat jeho pátý nebo desátý film. Konkrétně u mě platí, že pokud se festivalu z různých důvodů nepodaří získat větší část těch cca. pěti festivalových filmů, které aktuálně má smysl za každou cenu vidět, festival by pro mě ztratil smysl, nebýt retrospektiv. Většina programu je tak jenom „žrádlem“ pro programové brožury a indiferentní publikum.

/3./ Jako by do budoucna mělo platit, že kvalita festivalu nebude dána výběrem aktuálních festivalových filmů, ale silou retrospektiv. Jednoznačně nejsilnějším zážitkem mi byl letos právě retrospektivní PEEPING TOM Michaela Powella [už na svou dobu, rok 1960, nádherně archaická věc pro své starosvětské technicolorové řemeslo bez špetky ošklivosti, která se vzhledem k námětu nabízela], s jistým odstupem následovaný Friedkinovou FRANCOUZSKOU SPOJKOU (vynikající řemeslo, které v závěru vyšumí do prázdna). Samozřejmě, i v rámci retrospektiv je třeba vybírat: v rámci silné selekce druhého ročníku Nového Hollywoodu mě zklamal JEDOVATÝ PŮVAB [aneb když si scénárista campovního televizního BATMANA střihne ambiciózní látku, ale pořád zůstane u jednorozměrných postav], neonoirová NOC POSTUPUJE byla solidní, Roegovy DVĚ SMRTI ztěží překvapily (opět nihilistická věc na pomezí umění a braku a se spoustou balastu, ale přesto poutavá) a mé první setkání s Arturem Ripsteinem se stalo zároveň tím posledním (děsivě nanicovatý ZÁMEK ČISTOTY).

/4./ Festivalu by rozhodně prospělo více současných žánrových filmů. Okázale alternativním – ale v jádru populistickým a vykřičeným – evropským festivalovým žánrovkám (tradičně viz sekce kritiků Variety) se už důsledně vyhýbám a pokud se nemýlím, asijským filmům letos naprosto dominoval sociální realizmus a intimní dramata (opraví mě někdo?). Bez většího počtu kvalitních žánrových filmů si festival akorát lže do kapsy o vytříbenosti svého programu a publika – je totiž možné, že kromě amerického a evropského začíná kornatět (spekulace) i asijský umělecký film, jakoby se i on musel spoléhat na několik stále stejných prověřených jmen, některých z nich už za zenitem… Na zmíněném nic nezměnily ani dva zbývající mnou viděné filmy – O ČASE A MĚSTĚ Terence Daviese a I´M NOT THERE Todda Haynese [zatím to nejslabší, co jsem od něho viděl: pro mě pouze bilanční Dylanův portrét, kterému přebývá imaginace, ale schází skutečná objevnost] –, které doplatily na přílišná očekávání, ale jenom tím mé zklamání vysvětlit nelze.

Příštích pár let ukáže, jestli velké festivaly karlovarské významnosti dokáží ve stávající podobě svou velikost obhájit a nestanou se dinosaury – příliš velkými událostmi s příliš malým počtem kvalitních filmů –, které své místo uvolní menším, více specializovaným přehlídkám: počínaje festivaly asijského filmu, event. vhodně uchopených přehlídek evropských filmů přes přehlídky opravdu náročného umění, jako pořádá Cinepur, až po festival archívních filmů, který u nás chybí...

Čímž se dostávám zpátky do Boloňy. Z letošního ročníku Il Cinema Ritrovato, čili festivalu starých filmů ať už zrestaurovaných nebo obecně hodných znovuobjevení, budu čerpat ještě několik následujících týdnů. Italská Boloňa je moc pěkné město s krásným starým hřbitovem a se středověkým centrem velmi funkčně zabudovaným do tepu města (ani skanzen, ani kulturní výprodej ala Praha). Život v Boloni je o to snesitelnější, že i v horkém létě se lze skrýt v rozsáhlém systému podloubí a že město neokupují masy turistů – na rozdíl od Florencie, která mi v některých turisticky nejexponovanějších místech připomněla Prahu, jenom s jiným národnostním složením turistů (americká holčina u obrazu Michelangela: "He was quite talented."). Ve srovnání s ní byla Boloňa oázou klidu a pohody, ale žádným zapadákovem – je to živé, nadto univerzitní město s přímým leteckým spojením přes ČSA.

Il Cinema Ritrovato je příkladem oné menší, specializované přehlídky. Většina jeho návštěvníků se čítá z řad pánů a dam ve středním a starším věku, předpokládám často vyloženě odborných pracovníků filmových archívů a dalších spřízněných institucí (i Národní filmový archív tam poslal tři muzejní exponáty v čele s panem Opělou), kteří za přehlídkou cestují a často se spolu znají. Diváků z řad mladých cinefilů a místních obyvatel bývala v hledišti řekněme druhá polovina – rozhodně nejde o přehlídku, kterou by město žilo, výjimku ale tvoří proslavené večerní projekce na hlavním boloňském náměstí, které jsou opravdu živou, autentickou událostí, pokud dramaturgie nasadí ten správný film (letos kralovala němá verze Hitchcockovy JEJÍ ZPOVĚDI s novým hudebním doprovodem v podání velkého orchestru). Všem majetnějším cinefilům tedy přehlídku i Boloňu vřele doporučuju: je to výlučný zážitek a jedna z mála příležitostí vidět staré filmy při životě, kam patří, tj. na opravdu velké plátno (zejména v případě širokoúhlých, cinemaskopických filmů), podpořené objevnou, zapálenou dramaturgií a reprezentativní kvalitou kopií (nádherné barvy muzikálu Donena a Kellyho IT´S ALWAYS FAIR WEATHER) – máločemu z toho všeho může konkurovat náš poněkud zatuchlý národní archív a jeho kino Ponrepo (viz v červnu uváděná kopie AMERIČANA V PAŘÍŽI, vybledlá natolik, že některé barvy jsem musel hádat po paměti).

V příštích týdnech se budu věnovat zejména Josefu von Sternbergovi, kterému Il Cinema Ritrovato letos věnovalo hlavní retrospektivu, téměř kompletní přehlídku všech filmů až do jeho poslední spolupráce s Dietrichovou, a dalším vybraným tvůrcům (Hitchcockovi, Donenovi, Mannovi, Fullerovi a Boetticherovi).