29. září 2008

Vše o Pedrovi, Klausovi a Wernerovi


@ Dave Kehr pěje chválu na nově zrestaurovanou Coppolovu trilogii KMOTR, která právě vyšla na DVD, resp. na BR, a která dle Kehra – zejména, co se prvních dvou filmů týče – daleko předčí předchozí edice na prvním z uvedených nosičů, trpící notně opotřebovanými a nešetrně obhospodařovanými negativy filmů. Pro mě je tato zpráva povelem, abych všechny KMOTRY konečně shlédl v jiné než televizně ořezané a dabované podobě a ocenil tak, co Kehr označuje za „jedny z největších děl amerického filmu“ (myslí tím první dva díly).

@ Zde odkazuji na často zmiňovaný rozhovor s Jacquesem Rivettem, ve kterém velký francouzský režisér mimo jiné vyjádřil své nadšení z Verhoevenových SHOWGIRLS, co do pověsti velmi neslavné variace (remaku, vykrádačky… jak chcete) klasického filmu VŠE O EVĚ. Ve srovnání s osvícenou kritikou platí, že názory režisérů na filmy kolegů často znehodnocuje omezený rozhled a vkus, malá otevřenost praktikujících umělců; ti spíše dávají přednost tvůrcům / filmům, které se podobají jejich vlastním filmům a estetickým konceptům a nebo z jejich názorů v lepším případě vyjde provokace, v horším póza – ovšem Rivette je natolik významný tvůrce a jako bývalý kritik navíc neztratil zájem o filmy druhých, že jeho postřehy rozhodně shledávám inspirativními.

@ VŠE O MÉ MATCE, jeden z Almodóvarových nejoceňovanějších filmů, konečně dorazil do mého přehrávače. Není myslím úplně v pořádku, že více než estetická stránka mě nutily k zamyšlení jeho kulturní aspekty: ze směsky Almodóvarových hrdinek a hrdinů (transvestitové se silikonovými ňadry, lesbický pár, sociální pracovnice nakažená virem HIV) by se kulturnímu konzervativci udělalo rudě před očima, přesto se filmu nakonec podařilo vtáhnout mě do jeho výstředně melodramatického příběhu natolik, že ho považuji za zdařilou, velmi zručně natočenou „plačku“, která – nikterak důmyslným způsobem – musí dojímat především matky. Almodóvar se ve filmu naprosto spoléhá na bezmeznost své empatie, co se ženských a kvaziženských postav týče: pozitivní katarzi do jejich životů, které jim komplikuje to málo mužského, co v nich ještě zbylo (smrt syna, mužské sémě nakaženého transvestity, Stanley Kowalski z TRAMVAJE DO STANICE TOUHA), přinášejí mateřský cit a pečovatelský instinkt; celý film tak vyznívá jako šťastná verze konce světa, ve kterém mužové zanikají a ženy se s tím dokáží samy vyrovnat… je to omezený pohled, ale má svou vnitřní přesvědčivost. Docela by mě zajímalo, co Almodóvarovým filmům říkají ženy: jsou pro ně feminní tak akorát, nebo už trochu přespříliš? Dokáže se Almodóvar opravdu „stát ženou“, nebo zůstává mužem-synem, který se nikdy nedokázal vyrovnat se „ztrátou“ matky, zřejmě dominantní síly v jeho dospívání, a o to usilovněji – a barokněji – toto chybějící pouto (návrat do mateřského lůna) ve svých filmech znovu inscenuje? Nevím.

@ KAŽDÝ PRO SEBE A BŮH PROTI VŠEM, film uváděný v české distribuci díky NFA, je uměním, které působí kontrolovaně a jeho největším kladem se stává z podstaty těžko kontrolovatelný herecký výkon schizofrenního naturščika Bruna S. jako Kašpara Hausera (v hlavní roli této Herzogovy romantické vize blázna trpícího společností). Oproti tomu ZELENÁ KOBRA je fascinující ukázkou nedokonalého díla, ve kterém se záměr tře s realizací a jehož hlavní představitel na rozdíl od Bruna S. svou nekontrolovatelností do fikce filmu nezapadl, ale vytvořil si vlastní příběh – příběh Klause Kinského mezi domorodci v rovníkové Africe. Kinski byl pro Herzoga ideálním představitelem jeho typických postav – přírodních živlů neboli ryzích, nepopsaných bytostí, ve kterých se očistnost opravdové svobody mísí s destruktivními důsledky nedostatku sebekontroly, ale jejichž hlavní tragédie nastává ve chvíli, kdy tyto postavy mají být začleněny do společenských struktur (u Kašpara Hausera proces učení a socializace, u Kobry role otrokáře, která ze silného jedince nakonec udělá bezmocný nástroj vůle jiných).

Při natáčení tohoto filmu se ovšem Kinski – málomluvný, bodající svým “pohledem ďábla”, s dlouhými, neupravenými vlasy, rozhalenými košilemi a s herectvím zredukovaným na ošklivou masku jeho fascinující tváře – stal pro Herzoga silou natolik nezvladatelnou, že ZELENOU KOBROU jejich spolupráce definitivně skončila. Kinski roli divokého bandity a otrokáře vyplňuje sám sebou, svým neuvěřitelným magnetizmem a totožným naturelem, než že by ji hrál – je sám sebou v cizím prostředí, když řvouce pobíhá mezi ozbrojenými africkými “Amazonkami”, které cvičí pro boj s muži místního krále nebo když s nenuceným lehkým úsměvem prochází zástupem zpívajících “jeptišek”, domorodých dívek s odhalenými ňadry. Pro tyto nekontrolovatelné, dokumentární kvality a ryzí poezii, které přesahují vlekoucí se, rozvolněné vyprávění, je ZELENÁ KOBRA nejcennější – přestože Herzog neměl věci plně pod kontrolou, vznikl film vpravdě herzogovský. Nadživotní.

@ Filmový klub na ČT2 se opět rozjíždí na plné obrátky a po malých portrétech Polanského, Saylese a Felliniho přijdou na řadu bratři Dardenneové, Truffaut a Orson Welles! Z říjnového programu Ponrepa doporučuji jako kontrapunkt “těžkého” Tarkovského “lehké” komedie se satirickými přesahy v režii nedávno zesnulého Dina Risiho – z osmi filmů na programu pak zejména TĚŽKÝ ŽIVOT, SVÁTEČNÍ VYJÍŽĎKU a VŮNI ŽENY (Kehr druhý jmenovaný titul prohlásil za Risiho mistrovské dílo: to nejlepší z Wildera bez Wilderových nedostatků).

1 komentář:

Davson řekl(a)...

Moc nechápu, co si mám představit pod pojmem "kontrolované umění" a jak se to konkrétně projevuje v případě filmu "Každý pro sebe a Bůh proti všem"?