Z tohoto týdne, z tohoto světa

@ Přestože PODZIM ČEJENŮ (Ponrepo), jeden z posledních filmů a poslední western Johna Forda, trval téměř dvě hodiny dvacet a Ford v něm potvrdil svůj sklon k fragmentaci dramatického oblouku do epických skoků v čase a prostoru, stal se pro mě zvláštně absorbujícím zážitkem. Pro Forda přitom muselo jít o prohru, film, ve kterém tvůrce bojuje s látkou, pro kterou nedokázal najít tvar a přesvědčení. Po dramatické stránce film působí hodně jalově (zejména když se děj odehrává mezi Indiány), občas vyloženě falešně (zadní projekce při neakčních obrazech, přehrávající Karl Malden atd.), ale stále je to fascinující prohra, auteurská horečka tvůrce, kterému se vize poněkud začala rozpadat pod rukama, jak technicky, tak ideově (velmý hořký pohled na americkou minulost, revize Fordova častého motivu, armády), ale i přes tuto přezrálost, příznačnou pro mnoho jiných tvůrců na sklonku kariéry, jde o velmi niterný počin a jako takový hodný pozornosti – je to bolavý film, ve kterém už nezbylo mnoho z fordovské krásy. Jenom se musím opakovat v tom, co mi na Nolanovi vadí především: nejsou to ani tak některé špatné herecké výkony nebo dramatická odtažitost, ale hlavně absence názoru, tvůrčí citlivosti a taky řemeslné poctivosti.

@ ŘÍKEJTE MI PANE TIBBSI (MGM) byl prvním ze série filmů, které učinily samostatného hrdinu z postavy Virgila Tibbse v podání Sydneyho Poitiera ze slavné „oskarolapky“ V ŽÁRU NOCI. V prostředí yankeeského velkoměsta, s rytmickou „groovy“ hudbou Quincyho Jonese a bez zatěže liberální tématiky vznikla docela obyčejná detektivka, z čistě žánrového hlediska ovšem daleko uspokojivější než v případě přeceňovaného originálu. Je to zásluha typicky velmi jisté a klidné režie Gordona Douglase, Poitierova charizmatu a některých neotřelých motivů a řešení (vztah hrdiny k rebelujícímu nezletilému synkovi, postava Landauova politického kazatele se slabostí pro prostitutku, vyústění kriminální zápletky).

@ MILÁČEK ŽEN (DVD), společně se ZAMILOVANÝM PROFESOREM asi nejlepší film Jerryho Lewise, mi celkem potvrdil, co jsem o Lewisovi napsal před pár týdny: jako režisér byl zajímavější než komik a to rozhodně není malá pochvala. Opakuju, že v něm sleduju něco z Tashlina i Tatiho (velká studiová kulisa z tohoto filmu předznamenává v malém měřítku PLAYTIME a přímo inspirovala Godardovo TOUT VA BIEN), co ho však udělalo originálem – a zároveň jej limitovalo – byla zjevná posedlost sebou samým, ve smyslu konkrétního tělesného objektu i veřejné perzóny, celebrity. Lewis se ostatně vždy pohyboval na hraně mezi niterností a narcizmem: MILÁČEK ŽEN zdá se zejména v první polovině vymýtá sukničkáře ze samotného Lewise, když se jeho alter ego přerostlého dítěte ocitne v domě plném žen, které se chovají ještě potrhleji než on sám (obraz hereček, fanynek?), ale v druhé půlce film trochu ztrácí na koncentraci a skoro to vypadá, že Lewis – stejně jako jeho postava – se prostě bez krásných ženských neobejde a natočil film, aby se jimi obklopil v hojném množství. Tak jednoduché to ale u Lewise není, jak měla ukázat jeho úzkostná sexuální fraška ZAMILOVANÝ PROFESOR, a scéna, ve které hrdina „vykastruje“ chlapa ostrého jako břitva tím, že mu zničí klobouk, účes, sebejistotu a důstojnost, je vpravdě geniální a pro Lewise typická.

@ Právě jsem dočetl Bělohradského knihu esejí SPOLEČNOST NEVOLNOSTI a mým malým světem otřásla natolik, že za pár měsíců možná o filmech už psát nebudu, protože mi to prostě přijde malicherné. Knihu doporučuju každému, komu připadá současný stav politiky, společnosti, západní civilizace a světa v pořádku, resp. si myslí, že je na tom bez viny. V kontextu tohoto nepolitického blogu pro mě znamenala probuzení minimálně v tom smyslu, že se budu chovat pozorněji ke (skutečně) angažovanému umění – fanouškem Michaela Moorea ale nadále nebudu – a o to hlasitěji se budu ozývat proti tomu, do čeho ve své většině zdegeneroval současný Hollywood: oblbující společenské amnézie. (Možná, že by Bělohradského ocenil i Nolan se svým ambivalentním teroristou Jokerem, pokud tedy nešlo pouze o komiksovou pózu.)