Sestupný trend, jež dovedl původně slibného George Stevense do bídy 50. let – bídy obřích metráží a ambicí, muzejního umění – byl patrný už během válečných let. ADAMOVO ŽEBRO i ROZRUCH VE MĚSTĚ (oba 3+/5) se zdánlivě neliší od vpravdě klasických snímků Hollywoodu té doby, počínaje výborným obsazením, ale při bližším zkoumání jim škodí Stevensův bující sklon k těžkopádnosti, přehánění a nestřídmosti.
Oba filmy zatěžuje snaha o “společenský komentář”; zápletka obou filmů je postavena na opozici výrazně protikladných názorů (tradiční role ženy vs. ženy emancipované, resp. čisté teorie práva vs. jeho nedokonalé praxe) - opozici jak vyhrocené, tak bezzubé. Týká se to zejména druhého z filmů: Nemá smysl zpochybňovat teorii práva jenom proto, že uvažuje o právu v ideálních podmínkách, zatímco v praxi ho kompromitují ti, kdo jej mají prosazovat (ideální podmínky teorie tak ostře kontrastují s “ideálně” zkorumpovaným městem). Téma je natolik expanzivní – film spojuje mistní a vysokou politiku, místní výkon práva a Nejvyšší soud –, že zbavuje film lehkosti, silnému obsazení a dávkám slapsticku navzdory, a romantický trojúhelník působí jako reziduum ze scénáře. Jedním ze znaků sílící podivnosti Stevensova výrazu je protiklad “těžké” tématičnosti a švitořivé komediální odvázanosti.
Stevensovu režii charakterizuji oba významy anglického slova „deliberate“: je rozvážná, se sklonem zbržďovat tok vyprávění zbytečnými prostřihy (detail slzícího černého řidiče v ROZRUCHU VE MĚSTĚ), a je i "úmyslná", právě v tom smyslu, jak samoúčelně Stevens zasahuje do zdánlivé přirozenosti (neutrality) klasického vyprávění. Příkladem budiž „epicky komický“ obraz ke konci ADAMOVA ŽEBRA, v němž je vysoce emancipovaná hrdinka (i sama Hepburnová) vystavena pokoření trapného pokusu o vaření – snaží se tím získat bývalého manžela (sporťáka = obyčejného chlapa) -, kdy Stevens dělá vše proto, aby tuto pro ni trapnou a komediálně nijak silnou chvíli protahoval. Doslova zastavuje čas. Diváka může taková výstřednost překvapit, může to brát za důkaz tvorby; z mého pohledu to ale ukazuje, jak se Stevens „úmyslně“ oddával chybnému úsudku – ve vyprávění i ve vyznění díla.
V případě OBRA (3-/5), filmu zhruba o patnáct let mladšího, už chybný úsudek koketuje s nesvépravností. První polovina je ještě slibným melodramatem, v druhé polovině se film dramaticky hroutí. Stevens nevypráví konkrétní příběh konkrétních postav, jeho „příběhem“ je historický pokrok v podobě vymýtání rasismu zaostalého Jihu (hrdina filmu) pod patronátem liberálního Severu (jeho manželka). Film není příběhem obra, ale „kastrací“ typu texaského muže; systematicky odebírá oběma hlavním mužským postavám znaky autority a tím důstojnosti. Jakkoli Rock Hudson není tím pravým představitelem jižanského mača – má měkké jádro –, na konci se z něj ve Stevensově péči stává roztomilý „méďa“. Postupné oddramatizování zápletky kontrastuje s okamžiky hysterie.
Jih podle tvůrcova gusta je zkrotlý a dobrácký, a je to naopak podnikatelská ambice, co jej vede zpátky k rasismu (Deanův zbohatlík). Že Stevens v posledním obraze okatě přestříhává ze starých hrdinů na rozesmáté tváře jejich vnoučků, bílého a snědého (aby bylo jasno o rajském završení dějin v modernosti), to už je opravdu ze špatného filmu. Je to spíš film-evangelium, který se naprosto vylomil z materiální základny média: OBR není ani dobrým vyprávěním, ani dobrým řemeslem, nemá ani dobré postavy, a obrem v porcelánu je tu tvůrce, který to myslel dobře… Cesta proti proudu času do 30. let bude ke Stevensovi jistě lichotivější.
