Už o tom byla řeč, že Wes Anderson je jedním z nejlepších současných režisérů Ameriky – bez ohledu na generace –, protože vládne jedinečným, přitom smysluplným stylem a konzistentní tématikou. Platí to i přesto, že žádný z jeho filmů mě ještě naplno nepřesvědčil. Vždy jsem měl určitý odstup k postmoderní metodě vyprávění, resp. vytváření významů; považuji ji za způsob, jak staré příběhy vyprávět jinak a zábavněji. Jenže stejné příběhy a stejná témata lze nadále pojímat i vážně a jednoduše, pokud je přístup k látce opravdu tvůrčí a styl pravdivý; čím výstřednější jsou prostředky, tím rychleji se jejich možnosti – a možnosti filmu – vyčerpávají.
Nutno ovšem říct, že Anderson svou postmoderní metodu kultivuje ke stále lepším a hlubším výsledkům. Co se komerční stránky týče, přelomem se stala TAKOVÁ ZVLÁŠTNÍ RODINKA (4-/5), jež ho vynesla v hiearchii filmového průmyslu někam na pomezí exkluzivního nezávislého filmu a prestižního hlavního proudu, což se ovšem zdá být dlouhodobě neudržitelné (jeho filmy jsou příliš drahé). Film považuji za více populistický příklad postmoderní metody, v podstatě pouze komedii, která témata rodinných dramat převádí do nadsázky při zachování melodramatického efektu (film jako jukebox melancholie) – nadsázka umožňuje jeho větší „volume“. Nemyslím si, že film na „křivé ploše“ postmoderny dokázal přinést plnohodnotnou katarzi.
ŽIVOT POD VODOU (4/5) představoval pokrok, v němž Anderson přesvědčivěji skloubil komedii a úzkost, resp. extrovertnost a intimitu. Pestrý podmořský svět tak není pouhou komediální rekvizitou, ale rovněž postmoderně zahalenou metaforou „mužství v defenzívě“. Film se odehrává v záměrně vyhraněném, ale křehkém mužském světě; ženský prvek je vnímán jako cizorodý a z hlediska „vymazleného“ ráje mužů-hračičků nepřátelský prvek, v konečném důsledku je ale jediným garantem zralosti. I zde se konec filmu odehraje ve znamení andersonovské oslavy jednoty (nádherný obraz v malé, útulně ošuntělé ponorce, jež je výrazem potřeby blízkosti tváří v tvář nekonečnému tajemství přírody).
Zatím poslední film, FANTASTICKÝ PAN LIŠÁK (4+/5), jakkoliv se nevyhýbá komediálnímu koloritu, který si se žánrem animovaného rodinného filmu spojujeme, je dle mého soudu Andersonův nejlepší. Tvůrce využívá obou charakteristik přívlastku „rodinný“: film je plnohodnotnou rodinnou zábavou – má obligátní legrační zvířátka s vycizelovaným efektem – a zároveň navazuje na rodinnou tématiku svých předchozích filmů (o otcovství, synovství a bratrství). A ještě k tomu – na rozdíl od standardního animovaného filmu se zvířaty – plně využívá možností světa zvířat jako bajky.
Rozpolcení hrdiny mezi kultivovanou pretenzi a bestiální podstatu je krásnou a elegantní existenciální metaforou a postava/motiv vlka (rezonujícího symbolu původního tajemství a neuchopitelnosti přírody) navazuje na obdobně působivého žraloka ze ŽIVOTA POD VODOU. Snad vůbec nejpůsobivějším obrazem filmu je ale zřejmě ten poslední, s liščí rodinkou, která se naučila žít v novém prostředí supermarketu. Oslava jednoty zde vyznívá nejméně obligátně, myslím až hořce: Liščí život v supermarketu se zdá být dalším příkladem triumfu vynalézavosti a přizpůsobivosti přírody, ovšem může být jen dalším krokem v postupné a nezadržitelné ztrátě půdy pod nohama – dalším z trpkých kompromisů spojených s postupem civilizace a „lepšího života“, jež jsou zdrojem odcizení.
Film se stává holdem mužským hlavám rodiny, na které tíha doby dopadá nejvíce a pro něž není správné volby. Buď se odcizují své podstatě, nebo své rodině. Film o zvířatech a o lidech.
