Jedním z malých vrcholů letošního Febiofestu byla projekce dokumentu ABEL FERRARA: NEVINEN (4/4) za účasti tvůrce, Iránce Rafiho Pittse. Jako součást televizního cyklu portrétů velkých režisérů, jež se vyjadřuje především skrze rozhovory, v něm představuje výjimku: je bez rozhovorů. Ferrara po vzoru klasických mistrů o svých filmech mluví velmi nerad, kryje se za historky z natáčení, a dokument ho proto nechává „hrát“ v jeho přirozeném prostředí, tj. při práci a v životě (obojí splývá v jedno), na place a v New Yorku (dtto).
Na rozdíl od Martina Scorseseho, jež se už zdá být více cinefilem než Newyorčanem, se tento rodák z newyorského Bronxu italského původu stále pohybuje na „place“ svého města, je součástí své komunity – místní umělecké, ale i italoamerické včetně jejího mafiánského koloritu. Zatímco Scorsese se s dědictvím sexistické a násilnické komunity definitivně vypořádal zejména ve filmech ze 70. let (od ŠPINAVÝCH ULIC po ZUŘÍCÍHO BÝKA), Ferrara v jejích rozporech žije dodnes.
Navenek působí konformě: co Kent Jones své eseji popisuje jako jeho „tvrďácké číslo“, se v Pittsově dokumentu projevuje fixací na verbální „cocksucking“ a přezíravostí k ženám mimo jeho společenský a umělecký okruh. Jenže jako umělec je Ferrara v jádru mnohem citlivější, má svou feminní stránku; ve filmu se projevuje něžným vztahem k jeho ženským múzám, současným i minulým. Ferrara je někdo, kdo nosí růžovou kšiltovku a je první, kdo si z ní utahuje a nekorektním slovníkem upozorňuje na homosexuální konotaci. Etnický stereotyp jako ochranné zbarvení.
Ferrarovým prvním seriózním filmem byl na konci 70. let THE DRILLER KILLER (3/5). Do struktury filmů o sériových vrazích vložil Ferrara specifickou místní atmosféru – odehrává se v prostředí umělecké a sociální periferie New Yorku té doby – a taky sebe. Tvůrce se obsadil do hlavní role malíře, který se pod tlakem urbanistické a existenciální neutěšenosti poddá své vrtající obsesi – čímž Ferrara jako by přiznal příslušnost k odkazu „nadrženého“ mysogynního muže (hrdina od náhodných obětí směřuje k pomstě na ženě, která jej opustila), byť ještě bez uměleckého rozhřešení. Je to film surový, v obou významech pojmu.
Kde byl THE KILLER DRILLER projevem mužského „punku“, nerozlišeného mezi ztotožněním a sebereflexí, je MS. 45 (4+/5) ženskou odpovědí. Hrdinkou je dívka, která po dvojitém znásilnění prodělá mýtickou proměnu z ošklivého káčátka ve vampa, mstícího se na mužích. Role se tedy obrátily: Ferrara ve filmu sice nehraje, ale jemu podobný typ se stal jedním z penetrátorů. Namísto narcistní agrese muže-umělce jsme svědky „oprávněného“ ženského hněvu – tentokrát ale neschopnost sebereflexe (z pomsty se stává závislost, z vampa vampýr) ústí do finále, jež je tíživější než vrah s vrtačkou.Film je silný i tím, jak dynamicky kombinuje odstup – sociologický, psychologický, mravní – a schopnost něžného vzhledu; navíc Ferrara mimořádně vyzrál jako filmař, jež svá společenská témata podává skrze akci. Film je přes hloubku vhledu mimořádně působivým až svůdným exploatačním filmem, ovšem dostatečně soudným na to, aby svou fetišistní obraznost (černá kůže, vysoké podpatky, velké rudé rty a střílení) uměl v čas popřít – před jalovostí „campu“ (hrdinka v kostýmu jeptišky) jej chrání upřímná úzkost.
Všechny tyto kvality platí i pro CHINA GIRL (4+/5), film, který je o něco více sociologický než akční (předmětem zájmu je zmenšující se Little Italy pohledem obou komunit, ohrožené a expandující) a v hledáčku je pro změnu opět hlavně muž, v plastickém tření mezi schopností a neschopností se vzepřít svým slepým instinktům – etnické a krevní příslušnosti, mysogynii. Je ovšem neméně působivý a pro mě i pro vás znamená příslib velkých zítřků: Ferrarových let devadesátých.
