Jsou dva způsoby, kterými si festival může získat prestiž: dobrou soutěží nebo dobrou retrospektivou. Některé festivaly mají jedno (Cannes), jiné chtějí mít obojí (Berlín) a zdá se, že Karlovy Vary se snaží alespoň o druhé, byť v menším měřítku. Ohlášená letošní retrospektiva filmů Samuela Fullera je očividně tou nejzásadnější od ozuovské retrospektivy v roce 2003. Je objevná a relevantní co do počtu i kvality: Fuller je u nás velmi nedoceněným, resp. málo známým tvůrcem a retrospektiva bude čítat deset filmů (na karlovarské poměry neuvěřitelný počet), jež reprezentují Fullerovy nejvýznamnější filmy a zároveň pokrývají jeho tvůrčí dráhu od počátku do konce (viz. seznam níže). Je to první náznak toho, že by se festival ve Varech mohl vrátit k podstatě, tj. k filmu.
The Steel Helmet (1951)
Park Row (1952)
Pickup on South Street (1953)
Run of the Arrow (1957)
Forty Guns (1957)
Underworld U.S.A. (1961)
Shock Corridor (1963)
The Naked Kiss (1964)
The Big Red One (1980)
White Dog (1982)
xxx
Retrospektivy jako součást filmových festivalů mají tu výhodu, že v rámci typického časového rámce „prodlouženého týdne“ nabízejí kompletní nebo téměř kompletní tvorbu daného tvůrce, jako Jacquese Demyho (letos v San Sebastianu), Vincenta Minnelliho (v Locarnu) Roberta Altmana (v Turíně) či Ingmara Bergmana (v Berlíně) – a to v době, kdy DVD a tím do značné míry i ilegální internet zprostředkovávají jen zlomek relevantních filmů.
Kromě festivalů nabízejí retrospektivy samozřejmě i kinotéky, typicky v hlavních městech: jako v Praze kino Ponrepo. Retrospektivy v rámci kinoték mají tu nevýhodu, že se obvykle rozpínají do jednoho či dvou měsíců, čili filmový turista se dostane jen ke zlomku z celkové nabídky. Každopádně ale platí, že kinotéky jsou dnes známkou kulturní vyspělosti daného velkoměsta, potažmo státu – byť je nutno podotknout, že spíše než o spontánní kulturní komunity v odpovídajím měřítku mají povahu přerostlých a nákladných kulturních institucí stavěných na zelené, rozuměj betonové louce (příklad Londýna).
Tou, která plně dostává svému jménu a historii, je samozřejmě pařížská Francouzská kinotéka, mezi největší instituce svého druhu patří i londýnský Britský filmový institut a výborné Film Forum v New Yorku, jež na rozdíl od svých kolegyň nabízí retrospektivy nahuštěné do několika týdnů. Díky železniční dostupnosti může našinec strávit pěkný prodloužený filmový víkend buď v berlínském kině Arsenal, tamější neoficiální kinotéce, a zejména ve Vídni, v Rakouském filmovém muzeu, díky němuž se Střední Evropa může považovat za cinefilně naprosto svéprávnou. [Příslušné odkazy najdete na liště vpravo.]
