Film KAFE A CIGÁRA sice trpí rozkolísaností povídkových filmů, přesto se jako celek dokáže obhájit. Stmelují ho Jarmuschův smysl pro formální jednotu (počínaje abstraktními obrazci kavárenských stolků snímaných shora), tématické souvislosti (téma komunikace, resp. neochoty ke komunikaci), ale i skutečnost, že KAFE A CIGÁRA jsou vyprávěním o tvůrčím vývoji Jima Jarmusche v čase.
Rané krátké filmy o kafi a cigárech patří do „dřevní“ nezávislé poetiky 80. a počátku 90. let. Jarmusch točil relativně jednoduché filmy, které étos outsiderství – městských periférií a postav „cizinců“, jež svou přítomností jitří strnulost „domácí“ monokultury – spojují s vděčným humorem, výraznou hudební dramaturgií a uvolněným stylem (typickým pro pozvolné jízdy kamery podélně sledující chůzi hrdinů).
V retrospektivní zkratce KAFE A CIGÁR tato poetika – tím spíše, že v anekdotických miniaturách je více patrná její populistická stránka – působí poněkud zvětrale. Naštěstí příklad dílu SESTŘENKY ukazuje, že Jarmusch postupem času styl a tématiku zkomplikoval. Přirozeně „odrbané“ kulisy raných dílů nahrazuje moderní a složitější vizuální struktura se sklonem k abstrakci, namísto „kapes“ stojícího času (nebo trapnosti) se vztahy – role obou hrdinek – dynamicky mění.
Vrcholem cesty k větší abtrakci a složitosti vize se zdá být MRTVÝ MUŽ, formálně brilantní film, ve kterém Jarmusch svůj anekdotický způsob vyprávění posunul do více ambiciózního a širšího rámce. Zatímco dříve byla problémem jarmuschovského hrdiny – většinou bílého muže – neschopnost se domluvit (z pozérství, nadřazenosti na vlastní úroveň), počínaje MRTVÝM MUŽEM se problémem stal bílý muž jako takový.
O tom, že Jarmusch je tvůrcem multikulturalismu, dříve svědčily sympatie k cizincům nebo teze, že sdílený jazyk je spíše překážkou porozumění; počínaje MRTVÝM MUŽEM se u něj sklon k vykořenění z vlastní, většinové bílé kultury ještě vyhrotil. Jsou-li bílé pleti, jeho hrdinové bloudí (MRTVÝ MUŽ, ZLOMENÉ KVĚTINY) a průvodci změněnou skutečností jim jsou postavy jiné rasy; jsou-li hrdinové černé pleti (GHOST DOG: CESTA SAMURAJE, HRANICE OVLÁDÁNÍ), stávají se nositeli – subjekty – nové, otevřené skutečnosti.
V těchto filmech platí, že bílý muž je převážně, resp. výhradně zobrazován jako příslušník upadající a infantilní kultury (westernová veteš v MRTVÉM MUŽI, mafiánští strejcové v CESTĚ SAMURAJE, „Don Juan“ v krizi středního věku ve ZLOMENÝCH KVĚTECH, Murrayův arogantní neoliberál v HRANICÍCH OVLÁDÁNÍ). Bílý muž je představitelem nihilistické, smrtící síly.
Nejvíce patrné je to právě v MRTVÉM MUŽI, který přivedl cestu demýtizace Divokého Západu až na samou mez (Tichého oceánu). Problém, který s filmem mám, souvisí se stinnou stránkou „nezávislosti“, je-li programem: vymezení se vůči „středu“, místo, aby se stalo svobodou, se uchyluje k malichernosti, jež se projevuje povýšeným špičkováním: zúčtování s degenerovanými pistolníky v MRTVÉM MUŽI nebo dýchavičnými mafiány v CESTĚ SAMURAJE je tak pobavené, až je nevkusné.
Když se „nezávislý“ vymezuje proti mýtu a klišé, hrozí mu, že se z anti-klišé stane jiné klišé. Když jsem viděl HRANICE OVLÁDÁNÍ poprvé, předpokládal jsem, že podruhé to bude ještě lepší, ovšem opak se stal pravdou. Film ztrácí tajemství a napětí – tím, jak je vystavěn, i tím, jaký volí tón. Mám podezření, že hodnoty nezávislosti a otevřenosti se v pamfletu o střetu kultur staly opakem: sdíleným klišé „nezávislosti“ a vyloučením.
Problém netkví v pochopení významu filmu, nýbrž v tom, že v polyrytmické repetitivnosti (častém opakováním řady obrazových motivů a verbálních maxim) se význam vyprazdňuje; zatímco předpokladem vitální repetice je variace a měnící se kontexty, zde mám pocit, že týže věty a věci se opakují ve statickém kontextu opakující se homogenní vize – až v závěru je naplno odhalen její protiklad (nesnášenlivost a duchovní malost neoliberalismu).
Film má reprezentovat vizi otevřeného, tvůrčího a pluralitního světa – Jarmusch vedle sebe klade mj. umění a vědu, jako by se vědy nebezpečí totality jednoho pohledu na svět netýkalo –, jenže můj dojem je spíše opačný: je to ona pozitivní vize, co se jeví jako ploché a namyšlené. Film opakuje pro opakování a postrádá dramatičnost (skutečnou pluralitu); hrdina se oprošťuje od všech nástrojů ovládání (včetně sexu) k jakési ne-existenci, ne-komunikaci. Jarmursch sice „kreslí“ obraz evropské kulturnosti v postmoderně sytých plátnech, ale hrdina si s tímto prostorem moc nezadá – prochází se kulisami.
Z nezávislosti se stalo solitérství, z otevřenosti izolace. Tím, že Jarmusch protiklady vůči sobě vymezuje a odděluje a že rezignuje na primární emoce, dělá myslím pravý opak toho, co dělal jeho vzor Samuel Fuller, mistr chaosu protikladů. HRANICE OVLÁDÁNÍ nemají s chaosem nic společného, na to je vize filmu příliš homogenizovaná a vyčištěná.
Filmy: MRTVÝ MUŽ (4/5), GHOST DOG – CESTA SAMURAJE (3+/5), KAFE A CIGÁRA (4-/5), ZLOMENÉ KVĚTINY (4/5), HRANICE OVLÁDÁNÍ (3+/5)
