16. listopadu 2015

KRÁTKÝ FILM O LÁSCE (Krzysztof Kieślowski, 1988)

Láska nabízí členitější, vnitřně bohatší materiál než zabíjení. Zatímco zabití v Kieślowského druhém celovečerním zpracování epizody DEKALOGU podmiňuje vše další (trest smrti jako systematizovaná pomsta) a samo je podmíněno a osamoceno, je v tomto filmu láska - jako křehká možnost - vložena do dynamicky se měnícího vztahu dvou lidí, jež si nejsou nikdy rovni. Paradox filmu o zabíjení spočíval v tom, že postava vraha působila lidštěji než jeho oběť, aniž by tvůrce zakrýval ohavnost jeho činu, tělesné detaily aktu vraždy; jejich role byly jasně dané (oběť a vrah). I v tomto filmu platí, že oběť, objekt sledování, které narušuje i její všední život (úřední moc slídila), postupně zrazuje její cynismus. Dochází k přenosu viny, kdy výrony jeho frustrované touhy a zavrženíhodné činy - manipulaci svým objektem – zasadí tvůrce do kontextu společnosti, kterou nyní představuje oběť (umělkyně).

Kamera zpočátku zachycuje pouze hledisko slídila, který je skrytý. Na rozdíl od thrillerového schématu nedojde k jeho prozrazení náhodou, ale záměrem, který je důkazem lásky. Jsme svědky výměny rolí: slídil se v bytě svého objektu stává obětí její manipulace, ona se dostává do jeho pokoje a dívá se „na sebe“ jeho přístrojem, očima jeho lásky. Moralistní stěna výchozí situace (rozlišení viníka a oběti) padá, oba byty se spojí v jeden svět... Láska je a priori zmařena všeobecným cynismem společnosti. Zralá žena, která se chtěla pomstít, nakonec tahá za kratší konec. Druhé oko, jež se nedívá do dalekohledu, je zavřené: žena, která urazila pravou lásku, o ní může pouze snít. Dynamické střídání pohledu a protipohledu dostává poměrně rozhodný konec, který odpovídá Kieślowského sklonu k melodramatičnosti, barokní emocionalitě, patrné zejména v andělsky znějící hudební složce jeho filmů. Pokus o sebevraždu slouží jako memento viny; klíčový význam filmu ale tvoří promarněná, nemožná láska. [viděno na kanálech ČT]