17. července 2007
Kanál MGM: lev, který není bezzubý
Kanál MGM mě nepřestává udivovat: nejen že ve svém srpnovém programu zvýšil – už tak dle mého neudržitelnou – četnost premiér na devatenáct (!) za měsíc, především se ale začíná potvrzovat mé důvodné podezření, že jeho k filmovým auteurům vstřícná dramaturgie není náhodná. Když přeskočím největší srpnový klenot, Laughtonovu NOC LOVCE, fascinující, v kontextu Hollywoodu samorostlý počin na pomezí temné pohádky a filmu noir, budou příští měsíc poprvé uvedeny dva filmy De Palmy a po jednom od Peckinpaha a Schradera. A když si vezmeme celou nabídku kanálu od jeho spuštění v říjnu 2006, máme pohromadě miniportrét Billyho Wildera (hned sedm filmů), tři filmy Roberta Aldriche, málo hrané filmy svěžích komediografů 60. let (Richarda Lestera, Blakea Edwardse, Clivea Donnera), dvě půvabné komedie Susan Seidelmanové, dva stejně půvabné dekor-horory Rogera Cormana, po filmu od Johna Forda, George Romera nebo dokonce Fritze Langa (žel kolorovaném, jediném to hříchu proti cinefilským zákonům), a obecně díla slavná (STEZKY SLÁVY, 12 ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ), klasická, ale u nás spíše neznámá (původní MANDŽUSKÝ KANIDÁT, SLADKÁ VŮNĚ ÚSPĚCHU), i obskurní, leč objevná (Hodgesův PULP). A a to nemluvím o úlitbách žánru „blaxploatace“ (FOXY BROWNOVÁ) nebo evropskému umění (Fellini, Roeg, Loach)...
Samozřejmě, že v dramaturgii najdeme spoustu vaty – které studio by nevyužilo možnosti otáčet na vlastním kanálu v archívech tlející špatné filmy –, a taky mi přijde škoda dublovat dramaturgii našich pozemních kanálů (např. Wylerova VELKÁ ZEMĚ už zase brzy poběží na ČT1), ale jinak je přínos MGM pro tuzemského cinefila značný. V okamžiku, kdy je dramaturgie starých filmů na DVD příliš poplatná, zvláště u nás, velkým hereckým jménům a populárním klasikám, a ta pamětnická na ČT příliš konzervativní (anarcho-komedii Richarda Lestera nebo Pam Grierovou v akci v ní jistě nenajdeme), pak selekce MGM rozhodně nejlehčí cestu nevolí. Spousta přínosných titulů nemá berličku ani populárního herce ani tématické atrakce, a potom mi orientace na velká režisérská jména přijde záměrná. Naopak se v nabídce najdou i mně neznámé a přitom velmi kvalitní tituly: jako srpnový černý kůň se jeví DÁMA V BÍLÉM z roku 1988, kombinace klasického hororu a spielbergovské dětské nostalgie.
Jak to ale bývá, žádná rozkoš není zadarmo. Pokud už máte to štěstí a jste abonentem UPC – v opačném případě musí být čtení těchto řádek poněkud akademickým a bolestným zážitkem – můžete narazit s českým dabingem. Vzhledem k tomu, že ten je při rostoucí konkurenci filmových kanálů nutností a zároveň svými náklady komplikuje obchodní model, nemůže člověk čekat zázraky. Přes některé pozitivní reference mi dabingy MGM připadají jako dělané na běžícím pásu, tj. sice k použití, ale aseptické - ať už výběrem herců (ploché herecké výkony rutinérů typu Petra Olivy) nebo studiovým zvukem potlačujícím zvuk původní (problém např. u Loachova sociálního realizmu). Proto kdykoliv mi to moje jazyková kapacita dovolí, volím originální znění. Přes tento nijak zásadní nedostatek stále platí, že síly v pozadí kanálu MGM mi přijdou natolik poučené (širokoúhlý formát je samozřejmostí) a občas vyloženě progresivní, že jenom trnu, jak dlouho jim to vydrží.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat