8. července 2007

Karlovarský bonzblog


Kauza Wyler
Věroslav Hába z NFA se ukázal být (s prominutím) neužitečným idiotem, když svůj úvod k projekci Wylerovy JEZEBEL nemístně a v daném diváckém kontextu trapně protahoval důkladným popisem několika scén filmu, čímž chtěl verbálně demonstrovat (moje parafráze) velikost a vizualitu tohoto klasického režiséra. Když pominu absenci řečníkovy sociální inteligence (alergie festivalového publika na dlouhé úvody, nechuť publika obecně nechat si něco „tlačit do hlavy“), sporné jsou i proklamované Wylerovy kvality. I šimpanz s kamerou dokáže být vizuální, otázka zní, kolik na to spotřebuje záběrů a jak elegantní, nebo naopak zupácky doslovný, při tom je. JEZEBEL jsem v přípravě na festival přiřadil k nejlepším Wylerovým filmům, aniž jsem ho shlédnul, a mýlil jsem se. Film patří hlavně Bette Davisové, naopak odhaluje limity Wylerovy vizuality [iritující frontálnost hromadných figurálních kompozic, zbytečné množení tak jednoduchých motivů / gest jako hole v ruce Henryho Fondy nebo znepokojených pohledů tetičky směrem k patru, ve kterém sídlí hrdinka mající se dozvědět o Fondově sňatku s jinou ženou].

Hába svou pomýlenost stvrdil holdem divadelnímu prostředí projekce s tím, že právě WW si často vybíral divadelní a literární látky, protože (moje parafráze) věděl, že dávají filmům potřebnou kvalitu. Právě JEZEBEL je důkazem ošidnosti literárních adaptací: 100-minutový film prostě neunese komplikované, vznešené emoce (jako jižanskou hrdost, dobrovolnou smrt, velkou oběť), proto je přerod hrdinky z rozmazlené dámičky ve zralou ženu, která se obětuje pro manžela jiné ženy, zkratkovitý a nevěrohodný. Místo adaptace tak vzniklo cosi jako vizualizace nejsilnějších momentů knihy. A co se týče Wylerova statusu velkého režiséra: velký režisér ve svých nejlepších letech (zde: konec 30. a první polovina 40. let) těžko může natočil blamáž typu kvaziwesternového ČLOVĚKA ZA ZÁPADU – blamáž, která nebyla výsledkem špatného námětu nebo chybného obsazení, ale vyloženě režisérské necitlivosti a selhání instinktu.

Monstrum Seidl
Ještě jednou v souvislosti s letošním festivalem budu citovat Truffauta: film je jenom bílé plátno. A pokračuju: Cokoliv, co se na plátně objeví, není realita, ale tvůrcova reprezentace reality, takže alibi „tak to v životě chodí“ neobstojí. Tvůrce je za realitu na plátně filmu zodpovědný, protože ji sám vytváří. Tvůrce nehodnotíme podle kvality reality, kterou reprezentuje, hodnotíme ho podle kvality reprezentace, tj. podle myšlenek nebo emocí, které reprezentací vznikají... Rakouský tvůrce IMPORT / EXPORT se svým médiem zachází amorálně, jeho verze naturalizmu je mimořádně pokrytecká. Opět: alibi reality neobstojí, protože Seidl realitu nutně filtruje [pornografické záběry ženských klínů jsou fajn, ale co skrývají senilní důchodci pod plenami už neukáže, to by bylo moc], a hlavně ji stylizuje pro komediální efekt. Seidl tedy na jednu stranu svou otevřeností provokuje ty, kteří ho živí (městská střední třída ve vyspělé Evropě = návštěvníci festivalů a art-kin), na straně druhé je baví, ponouká, aby se smáli nad těmi, které sami vykořisťují v reálném životě – a Seidl ve svém filmu. Seidl nedělá nic jiného, že komformě využívá zaběhlé stereotypy (hloupé ukrajinské blondýny, jednoduší pracovníci ochranky, bezohlední mačističtí svalovci), a tím, že ve svém důsledku zesměšňuje staré, nezaměstnané nebo Ukrajinky, se stává tím, čím jsou jeho negativní postavy: mj. myzogynním xenofobem (samozřejmě nemůže chybět dívčí rvačka!).

To, že se Seidl vinu a pokrytectví snaží přesunout na diváka [ten se směje legračním senilům, buzerované uklízečce nebo jugoslávské ženě bez práce, sexuální zneužívání ale provází mrazivé ticho], nic neznamená, ta vina je primárně jeho. Pokrytectví Seidla dosahuje vrcholu ve chvíli, kdy začíná nahrávat další touze svého typického diváka: touze po umění, pozitivní katarzi. Osvědčeným mixem – byť lehce dávkovaných přísad – sentimentu, existenciálního patosu a spirituality (senilní ženy blábolící o smrti) bere své trýzněné hrdiny „na nebe“ a definitivně se stává domýšlivým art-filmovým šaškem. Pokud se Seidl v něčem podobá Hanekemu a Trierovi, jak jako jejich zlé dvojče. Dovádí do extrému jejich pokrytectví a manipulativnost, formálně ani intelektuálně srovnání s nimi neustojí, byť mu nelze upřít zručnost a oko pro každodenní detail. Ostatně proto je jeho verze filmového voyerizmu tak svůdná...

Nálepka Bresson
Je fascinující, nakolik filmy, u kterých samotný program festivalu připravuje diváka na nesnadnou, trpělivost vyžadující podívanou, tato „očekávání“ nenaplňují. Mnou níže komentovaný LES TRUCHLENÍ byl označen jako „takřka nedějový“ (ve skutečnosti má sice prostou, ale velmi výraznou dějovou linku se začátkem a koncem), italský film NA MOU PAMĚŤ sliboval „bressonovsky asketickou a soustředěnou režii“ a doufal ve „vnímavého diváka“. Přitom film samotný, solidní mužská verze PŘÍBĚHU JEPTIŠKY, nemá s Bressonem jako režisérem nic společného! Namísto bressonovských „oživlých dřev“ se tu normálně hraje (byť tlumeně), režie není asketická (návodné pohyby kamery, místy dost doslovný a hlasitý soundtrack), zobrazuje se všechno (žádné elipsy), komunikuje se zejména přes dialogy, obraz prokresluje atmosféru a některé vnitřní stavy hrdiny... čili ve srovnání s Bressonem a celým klasickým art-filmem 50. a 60. let je film velmi dějový a jenom minimálně (pro okrasu) nedořečený. Což ve výsledku dokazuje, že (nejen) evropský art-film nesnese srovnání se svým klasickým obdobím, a pokles v umělecké kvalitě, resp. míře experimentování s médiem, si kompenzuje snobizmem a ztrátou soudnosti (mluvím o prezentaci filmů, ne filmech samotných, ty jsou "jenom" výslednicí možností, které jim průmysl a diváci dávají).

Závěry
Festival ve Varech opět potvrdil, že více než svátkem filmového umění je semeništěm pseudokultury, ale přesto jsme rádi, že ho máme – ty filmy jinde na plátně neuvidíme. Stejně dvousečné je festivalové publikum: sice plní sály a dává festivalu atmosféru, o jeho osvícenosti a především pokoře k filmu v jeho historických a geografických odlišnostech si iluze nedělejme, totéž platí o jeho vkusu [můj opětovný údiv nad některými z favoritů diváckého hlasování, doslova prohýkaná projekce KRUTÉHO PŘÍBĚHU MLÁDÍ nebo rozjívené půlnoční představení MUTANTA, ke kterému někteří z diváků přistoupili jako loni k POSEIDONU, tj. brali ho jako nechtěnou komedii a nějak nepostřehli jeho zjevný žánrový a geopolitický sarkazmus]. Ale ono nejde jenom o diváky, ještě dnes mě straší předfestivalové tipy Mirky Spáčilové (směs velkých jmen a tématických atrakcí) nebo časný odchod lázeňského šviháka Šobra z projekce právě KRUTÉHO PŘÍBĚHU MLÁDÍ...

1 komentář:

Corwex řekl(a)...

Ani nevíš, jak mi tím posledním odstavcem mluvíš z duše. Jen se to stydím říkat na plnou hubu ze strachu, že mám sám možná máslo na hlavě.