New York vidět...
Předem bych chtěl poděkovat svému nejmenovanému sponzorovi (zaměstnavateli) za to, že mi umožnil výlet (služební cestu) do místa nejvýznamnějšího ze severoamerických filmových festivalů, vůči svým velkým evropským konkurentům vynikajícího jako nejlidovějšího (k obyčejnému publiku nejvíce vstřícného): festivalu v kanadském Torontu. Geografie sice není náplní tohoto blogu, ale přece jen začnu právě místem festivalu. Pro krátkodobého návštěvníka a milovníka velkoměst je Toronto přece jen chudší verzí New Yorku: (1) je podobně multikulturním kotlíkem různých etnik, ale oproti americké megapoli s užším rejstříkem a bez pitoresknosti některých z etnicky vymezených čtvrtí; (2) jako New York leží i Toronto u vody, ovšem namísto moře pouze u jezera (Ontario); (3) stejně jako Manhattan i Toronto strukturuje pozemní ruch do úhledně pravoúhlých ulic, byť pěší a zejména maloobchodní aktivity jsou ve středu města částečně dislokovány do podzemí, které chrání luxusnější obchody a zákazníky před extrémy počasí (vlhkým horkem v létě a ledovým chladem v zimě); (4) i Toronto má svou do světa (a pohlednic) vystrčenou „skyline“ mrakodrapů, sice s impozantním unikátem v podobě CN Tower, ovšem i tak opět zaostávající za pitoreskní mocí newyorského architektonického profilu. Zkrátka platí, že Toronto je oproti New Yorku příliš podřízené svému „přízemnímu“ účelu: kariérám a životům svých obyvatel.
... v Torontu žít
Snad i díky významější přítomnosti asijských (zejm. čínských a korejských) komunit – na úkor agresivnějšího černošského, resp. hispánského prvku – působí Toronto daleko mírumilovněji, méně neuroticky: žebráci jsou většinou slušní, policisty jsem v centru téměř nezahlédl a nahlas pořvávajícího cvoka jsem za pět dní potkal jediného. Toronto je město bezpečnější, klidnější, s příjemným a čistým veřejným dopravním systémem (vč. útulných červených tramvají). Taky mě uchvátila častá přítomnost nebojácných veverek v parcích uprostřed města – jak mi ale bylo vysvětleno, takový jev není (nejen) v Severní Americe výjimečný. Abych toto povrchní srovnání Toronta a New Yorku ukončil: zatímco druhé je lepším místem pro turistu a bohéma (pokud to tedy neodnesou na životě), první se zdá být lepším místem pro život.
Festivalové parametry
Samotný festival se pro změnu nabízí ke srovnání s našimi festivaly, toho v Karlových Varech a pražským Febiofestem. Stejně jako Febiofest je zasazený do velkoměsta, s promítací kapacitou odkázanou většinou na multiplexy, takže i tady rozhodně neplatí, že by festivalem žilo celé město. Ovšem tím, že se festival neomezuje pouze na jediné, ale vícero kin, které společně s dalšími záchytnými body (tiskovým a „industry“ centrem, pokladnami, spřízněnými hotely, náměstím s kulturními aktivitami) tvoří festivalovou „vesnici“ – vzdálenosti mezi jednotlivými body se dají překonat pěšky, event. několika stanicemi metra – duch festivalu interiéry svých kin alespoň v tomto prostoru částečně přesahuje. Navíc publicitu festivalu dodávají filmové celebrity (tento rok zejména Brad Pitt a George Clooney) a srdce pak dobrovolníci, často ve středním nebo vyloženě důchodcovském věku, kteří festivalu vypomáhají zejména jako obsluha u sálů a kterým za to publikum před začátkem každého představení spontánně tleská.
Žádný rovnostářský bulšit
Toronto si odpouští některé ze spíše nadbytečných atrakcí, jež si s festivaly spojujeme: soutěžní sekci, znělku (místo toho několik velmi krátkých a rozhodně snesitelných upozornění a sponzorských šotů) a fronty. Ne, že by fronty v Torontu nebyly, většinou v nich ale stojí ti, kteří už lístky mají a vzhledem k jejich neadresnosti si tak pojišťují ta nejlepší místa v sálech. Fronty na lístky (event. „rush lines“, tj. fronty pro ty, kteří se chtějí do sálu dostat na poslední chvíli) v obludných proporcích karlovarského festivalu Toronto prostě nezná. Důvod? Lístky jsou mnohem dražší a lze je zakoupit v předprodeji. Když pominu různé zvýhodněné passy (předplatné), lístek na představení stojí v Torontu něco přes 19 kanadských dolarů (kurz je podobný americkému dolaru), přičemž lístek na běžný film stojí v torontském multiplexu typicky 12 dolarů. Srovnejte to s cenami lístků ve Varech a na Febiofestu, kde jsou ceny lístků ve srovnání s multiplexy ani ne poloviční! Když pominu ten nejvíce perverzní aspekt věci – naše festivaly nám de facto říkají, že festivalový film je hodnotou poloviční než film z běžné distribuce (třeba TRANSFORMERS) – má to i praktické důsledky. Vedle front i to, že sály jsou sice v naprosté většině plné, ale pouze do začátku představení: část diváků teprve po té zjistí, na co vlastně přišla a desítky z nich záhy odejdou, protože se na takovou „blbost“ dívat nebudou. Čím víc mě lístek stojí, tím lépe si zjistím, na co jdu, a tím hůře se mi bude ze sálu odcházet. Čili si na jednu stranu plnými sály pokrytecky hýčkáme svoje kulturní sebevědomí i tvůrce, kteří potěšeně sledují „vyprodaná“ hlediště, zároveň tím ale festivaly zaplevelujeme rovnostářským masochizmem (frontami, hromadnými útěky ze sálů, blbými diváky).
Čím levnější lístek, tím horší publikum
V Torontu se sice může stát, že asijský dokument sleduje poloprázdný sál, ale aspoň z něj během filmu málokdo odejde – žádný bulšit, žádní bufetoví intelektuálové. Neříkám, že by u nás festivalový lístek měl stát 250 korun, na to je Toronto ve srovnání s námi daleko větším festivalovým „trhem“ (město samé, plus festivaloví turisté hlavně z Kanady a Spojených států), minimálně stovku by ale stát měl. Oproti tomu projekce pro tisk a lidi z filmového průmyslu se v Torontu odchody ze sálů hemží, a opět to má svoji logiku: buď příslušný pass (legitku) máte zadarmo nebo si ji koupíte za pevnou cenu, tj. za dané představení nic nepřiplácíte, můžete si dovolit chodit na všechno (a na nic). Profesionální a veřejné projekce se dělí v poměru 1:1; veřejnost se na první nedostane, profesionálové na druhé ano, za podmínky, že nejsou vyprodané. Z mého – v tomto případě pravda spíše profesionálního – pohledu to představuje dobrý kompromis mezi lidovými kořeny festivalu a jeho aspiracemi směrem k filmovému trhu, tj. místu, kde se filmy nejen promítají, ale i prodávají (jako zejména v Cannes).
Program: bez předsudků
A ještě jedna věc je na Torontu sympatická. Sice přesně neznám specifickou politiku výběru filmů pro festival, obecné pravidlo ale zní otevřenost: žádná soutěžní sekce, žádná regulace toho, kterým směrem se program bude ubírat (na rozdíl od etnicky a politicky orientovaného Berlína, kontraverze přitahujících Cannes nebo auteury si hýčkajících Benátek). Festival prostě promítá to, co se aktuálně ve světě točí, a ve velkém počtu – počínaje světovými premiérami očekávaných hitů (filmů s jistými uměleckými ambicemi, později uvedených do běžné distribuce, pokud možno s podporou pozitivního „cvrkotu“ z Toronta), přes náročnější žánrové filmy z „exotické“ Asie či Evropy, a konče uměním, experimenty, dokumenty a krátkými filmy.
Festivalové hity
V druhé části mého torontského speciálu se budu věnovat přínosným filmům, které jsem na festivalu viděl: těšit se mohou zejména fanoušci asijských žánrových filmů a hororů. V souladu s vlastní festivalovou politikou jsem vynechal právě filmy uvedené na festivalu s velkým třeskem, které se do naší distribuce nepochybně dostanou; mezi nimi patřily k nejočekávanějším Cronenbergovy EASTERN PROMISES [velmi pozitivní J. Hoberman z Village Voice: „...žánrový film, který je popravdě něčím jiným. Natolik zručný, že by stejně jako DĚJINY NÁSILÍ mohl být skoro považován za výjimečně dobře natočený béčkový film"], muzikál Julie Taymorové ACROSS THE UNIVERSE [Jason Anderson z Eye Weekly: „... téměř určitě odsouzený k fiasku, ale alespoň je roztomile pitomý“], nový film Neila Jordana s Jodie Fosterovou THE BRAVE ONE [Jason Anderson: „... se nikdy opravdu nevzpamatuje ze svého úplně prvního špatného nápadu: a to přeobsazení „Drsného Harryho“ do role pomstychtivé rádiové moderátorky“] nebo pokračování KRÁLOVNY ALŽBĚTY s podtitulem THE GOLDEN AGE [Variety: „... pokračování méně zlaté než jeho předchůdce z roku 1998“].
Žádné komentáře:
Okomentovat