Fragmenty

Můj mozek se stále nachází v posvátečním limbu, proto budu nadále roztržitý a fragmentovaný:

Z nabídky právě zahájeného ročníku Projektu 100 doporučuju zejména filmy 1. AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ (Herzog), 2. KABINET DOKTORA CALIGARIHO (Wiene), 3. NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE (Buňuel), 4. NOVÝ SVĚT (Malick) a 5. ZABRISKIE POINT (Antonioni); mnohem obezřetnější – byť tyto filmy velká plátna rozhodně neurážejí – bych byl k Jodorowského půlnoční atrakci (podle J. Rosenbauma lepší než EL TOPO, tak aspoň něco), novince od režiséra PÍSNÍ Z DRUHÉHO PATRA (zábavně absurdní miniatury v tradici skandinávského „dead panu“, nic víc) a solidně etnografickým „ŽELVÁM“; o zbývajících filmech nic nevím.

Jak se s každým ročníkem zmiňuje nekoncepčnost celé přehlídky a jak každý rok někteří tuto výtku nechápou, pro ně vysvětluju: Stejně jako si nikdo nemůže udělat názor např. na Alfreda Hitchocka na základě jediného filmu (viz loňský ročník), stejně tak může třeba KABINET DOKTORA CALIGARIHO plně ocenit pouze ten, kdo má potuchu o německém filmovém expresionismu, resp. o němém filmu obecně, event. film už viděl na malých a ještě menších obrazovkách – pro ostatní by ale bylo mnohem přínosnější, kdyby v rámci přehlídky dostali možnost vidět více než jeden expresionistický film. S jedinou ukázkou si nebudou moci udělat přesnější názor na film [nebudou schopni si ho utřídit na základě vnímání společných a rozdílných rysů u jiných filmů, nepoznají rozdíl mezi pravidlem, jeho popřením a nahodilostí, vše se jim slije do proudu ezoterického zážitku z jiného světa], nedostane se jim povědomí filmově historického kontextu, CALIGARIHO soukmenovců (jemu předcházejících, méně vylučných, více průmyslových, jím inspirovaných filmů). Shlédnutí CALIGARIHO se tak v horším případě stane jednorázovou, nahodilou (a tím zbytečnou) atrakcí, ne-li rovnou recesí, v lepším případě to vnímavější diváky nakopne k vlastnímu pátrání po podobných filmech. Z jednoho filmu prostě nedostaneme představu o ničem, je to především dárek již zasvěceným.

-----

K přehlídce japonského filmu EIGASAI se moc vyjadřovat nebudu – různých přehlídek a festivalů je čím dál víc, o každé se dá minimálně říct, že lepší něco než nic, a především nejsem expertem ani na japonský film. Z nabídky přehlídky si nenechám ujít SVĚTLOU BUDOUCNOST Kiyoshiho Kurosawy, režiséra fascinujících, mysl přetřásajích metafyzických záhad se žánrovými infúzemi, od kterého se vyplatí vidět snad všechno (velmi doporučuju toto), a na základě velmi dobrých referencí GO!.

-----

Stále častěji se dostávám k odkazům na americký kriminální seriál z produkce HBO THE WIRE, který je u nás skoro neznámý. Dave Kehr, jeho velký zastánce, o něm před časem napsal: „THE WIRE se liší od většiny policejních seriálů tím, že kladné i záporné postavy zasazuje do kontextu, tj. jak policisty (skupinu baltimorských odpadlíků a vyděděnců pověřených zvláštním vyšetřováním městské drogové sítě) a „lupiče“ (ona drogová síť zobrazená jako složitě organizované podnikání) umisťuje do detailních sociálních souvislostí. Ve dvanácti epizodách první sezóny se seriál vytvořený Davidem Simonem rozjíždí pozvolna, podružné události se vyvíjejí do velkých skandálů, stereotypní charaktery (…) rozkvétají do naprosto plastických postav a sféra korupce se od místního projektu bytové výstavby rozrůstá až do státní vlády. V okamžiku, kdy seriál uzavírá své expoziční epizody (cca. prvních pět), nabírá proporcí románu od Zoly.“

Sám jsem si dal od seriálů přestávku z časových důvodů, zejména po celé sezóně strávené se ZTRACENÝMI (lekcí narativního požitkářství bez pointy), ale na THE WIRE se chystám už dlouho – vy to berte jako „námět na reportáž“. Kterým nevadí něco tak banálního jako spoilery, si můžou o seriálu udělat představu z tohoto „catch-upu“, aneb zápletky dosavadních epizod shrnutých do několikaminutového audiovizuálního sumáře.

-----

Že někteří recenzenti jsou děvky, víme i my – Američané ale mají speciální odrůdu píšící své texty s větičkami záměrně formulovanými tak, aby je reklamní oddělení filmových studií použila do sloganů (tzv. blurbs) umisťovaných do trailerů, plakátů a DVD přebalů k daným filmům. Recenzent americké edice MAXIMa i v textech k průměrně hodnoceným filmům používal spolehlivé fráze typu „nenechte si ujít“, za celý minulý rok si tak vysloužil celých 88 citací k různým filmům a po zásluze byl v této anketě serveru eFilmCritic „oceněn“ titulem „Děvka roku“. V téže době byl kritik svým zaměstnavatelem propuštěn, není ovšem jasné, zda z důvodu jeho profesních provinění či díky změně v editoriální politice časopisu. Recenzenti (resp. kritkové) to prostě mají v amerických populárních médiích čím dál těžší, bez ohledu na jejich mravní integritu...