20. ledna 2008

Zpráva z Nového světa


NOVÝ SVĚT Terence Malicka, zřejmě nejslabší film ve filmografii tohoto tvůrce – což vzhledem k vysoké kvalitě a nízké kvantitě jeho filmů nemá samo o sobě valnou informační hodnotu –, se až díky Projektu 100 dostal na plátna českých kin a nepochybně zaslouženě. Pokud už někam Malickův nejnovější snímek patří, tak právě do kin. Za sebe ale musím říct, že jeho předchozí distribuční cesta rovnou na video mi zase tak pobuřující a svatokrádežná nepřipadá: NOVÝ SVĚT je určený výběrovému publiku a bohužel ani nenabízí bůhvíjak uspokojivý nebo hluboký zážitek.

NOVÝ SVĚT navzdory tomu, jak vypadá (krásné obrazy, asociativní, eliptická střihová skladba), vyznívá hodně planě. Připadá mi, že Malick v prvním kroku nalákal filmové studio na alibi známé, nadto romantické látky a příslib velkých hereckých jmen (Farrell, Bale), a potom dělal všechno proto, aby melodrama „zneplatnil“ odstředivým, nedramatickým stylem a své hvězdy nechal fikčním světem filmu bloumat a v bezradnosti utíkat k instinktivním hereckým polohám (Farrellova trpitelská roztěkanost, Baleova zadumaná askeze). Je pravda, že Malickův styl není svévolný: John Smith (Farrell), dominantní mužská postava filmu, je romantický idealista žijící na okraji praktického světa, vybavený přelétavou, nesoustředěnou myslí – čehož ekvivalentem se ve filmu stává Malickova až impresionisticky rozvolněná střihová skladba. Pro Malicka je klíčová imprese daného momentu (třeba imprese lásky), za dosažením daného pocitu spojuje obrazy napříč prostorem a časem [např. série obrazů, v níž jsou Smith s Pocahontas spolu sami, zjevně na různých místech a v různých okamžicích, ne-li dnech].

Stejně tak dialog, v němž jiná postava mluví na Smithe, Malick klidně v polovině přeruší a nechá vyšumět do prázdna ve prospěch obrazů, které se Smithovi zrovna honí hlavou. Kauzalita záběrů a vůbec kauzalita událostí nejsou pro Malicka podstatné. První fázi vystřízlivění osadníků obsáhne Malick do deseti minut filmového času a klíčový moment zrodu násilí (v podobě prvních přestupků, trestů a zabití prvního Indiána) elegantně stlačí do cca. půlminutové sekvence. Tyto události, vedoucí Nový svět pryč od jeho původní čistoty a idealistických nadějí do něj vkládaných [ať už ve smyslu nových příležitostí nebo v případě Smithe společenské utopie, nového začátku spravedlivého uspořádání založeného na práci], jsou pro Malicka, který stojí nad dějinami, něčím samozřejmým, s jejich kauzalitou (logikou) není třeba ztrácet čas. A bohužel ani s ničím jiným, co je přechodné a hmotné: Malick dává přednost trvalému a symbolickému…

Malickova střihová svatba evokuje všudypřítomnost a vševědoucnost pohledu povýšeného nad fyzické překážky, postavy, konflikty a opozice [v kontextu jejich intimního vztahu není důležitá perspektiva Smithe a Pocahontas, v kontextu konfliktu obou stran není důležitá perspektiva bělochů a Indiánů, viz scéna bitvy, kterou Malick snímá z pohledu obou stran, stojí na obou stranách palisády]. Malickův styl tak jde proti dramatu, připravuje film o vše pevné, na čem by Malick drama postavil: tj. jistoty v podobě pevnějších vazeb (vztahů), postav s výraznějšími charakterovými rysy, vedlejších postav, které by nemizely a nezjevovaly se jako duchové. Smithův vztah k Pocahontas není v podání režiséra velkou, osudovou láskou dvou lidí, ale pouze zrcadlí Smithův vztah k Novému světu jako takovému, s fázemi okouzlení a úzkosti plynoucí z poznání, že civilizace si podrobuje Nový svět a ne naopak (opouští zároveň Pocahontas i Nový svět). Smith o své lásce k Pocahontas pochybuje, je pro něj konceptem stejně pomíjivým jako víra v ráj a nový začátek. V NOVÉM SVĚTĚ je prostě všechno průzračné (průhledné): vztahy, postavy, herecké projevy, čas, prostor, příroda. Hmatatelným není nic, protože Malickovi nestojí za to nic budovat – nezajímá ho proces (vyprávění), jenom výsledek a pointa.

Malick svým odstředivým stylem (melo)drama potlačuje, protože potlačuje vztahy a jejich formování – tím, že potlačuje dialogy [ve smyslu střídání záběrů a protizáběrů mluvících postav, tj. způsobu střihové skladby, který vytváří opozici a tím vazby mezi postavami], fyzické střetávání postav a komunikaci vůbec. Malickův pohled je jednotícím pohledem globální perspektivy a monologu. Malickova střihová skladba hladce klouže časoprostorem, je eliptická, tj. přeskakuje právě tu procesní (průběžnou) stránku věcí – vše, co se stane, je předurčeno dějinami. Jednotlivé události – resp. záběry v rámci montáže – na sebe přímo nereagují, souvislost mezi nimi sice existuje, místo kauzálních (dílčích) souvislostí ale Malicka zajímá výsledný (statický) kontext montáže, tj. imprese nebo význam, v estetické rovině pak hledání těch nejlepších záběrů a úhlů kamery, bez ohledu na jejich prostorovou souvislost a narativní kontext. Když se např. Pocahontas a Smith poprvé setkávají v lese, místo navazování fyzického a lidského kontaktu vidíme eliptickou montáž tři krátkých záběrů [1. ona ho sleduje zdálky, 2. kráčejí už těsně za sebou, tj. spolu, 3. bez zábran komunikují]; jindy nám Malick místo dvou zamilovaných postav ukáže dva herce ve třech velmi krátkých záběrech ze tří dramaticky odlišných úhlů (nadhledu, detailu na úrovni tváří a pohledu = imprese intimního citu). Střihová skladba nezná fyzických hranic a láska je něčím nadosobním, abstraktním.

Což by nemuselo být nutně na škodu, kdyby – jak stvrzuje poslední třetina filmu – nebyl NOVÝ SVĚT především "jen" vztahovým filmem; to, že takovým není (viz poslední odstavec a konečný význam filmu), může být pravda, ale pak je 80% procent filmu zbytečných, slouží ryze k navození kontextu pro katarzi filmu, což ale stále nevylučuje nudu. Filozofická ambice, daleko skromnější než v případě TENKÉ ČERVENÉ LINIE, se omezuje pouze na Smithovy původní, nijak nerozvíjené idealistické představy Nového světa; v druhé polovině filmu občasné monology postav už pouze komentují vztahy, ventilují své pochyby o nich. V okamžiku, kdy odchází Smith a Pocahontas vstupuje do druhého svazku s Johnem Rolfem (Bale), narativní struktura a střihová skladba se v souladu s Rolfovým neokázalým, skromným naturelem (místo snílka farmář) zjednodušují do lineárního sledu obrazů bez odboček v prostoru nebo k metaforické přírodě. Vztahovost filmu je naprosto zjevná, ale tím, že Malick opomíjí hmotný základ svého fikčního světa (střih odhalí, že se Pocahontas narodilo dítě, střihem se z Nového světa přelodíme do Anglie atd.), tím, že vše individuální je neurčité, nemá na čem vztahy stavět. Když se ke konci vrací do děje John Smith a na chvíli se s Pocahontas setkává, nemá Malick emočně na co odkazovat. NOVÝ SVĚT je melodrama bez milostného trojúhelníku.

Malick ovšem z té citové prázdnoty dokáže vykouzlit působivou katarzi – nejde o katarzi vztahu, ale o katarzi fenoménu jménem Pocahontas (její kulturní a existenciální situace), v níž Malick zúročuje jedinou systematicky budovanou vazbu filmu, tj. vazbu mezi hrdinkou a motivem panensky čisté (sladké) vody. Zejména se ale výborně vrací ke složité hudební harmonii ze začátku filmu [tehdy provázela příjezd lodí osadníků do Nového světa: pozvolna gradující a větvící se harmonie složená z linií nástrojů, připomínajíc tak jiný důležitý motiv řeky, a pak odeznívající do ticha], kterou umocňuje významový kontext znovunalezeného ráje. Sice v cizí Anglii, přesto hrdinka vykořeněná z původního prostředí a kultury znovu nachází ztracený mír a původní harmonii. Malick tak velmi šťastně propojuje po formální stránce začátek a konec (zdroj estetické libosti, který nikdy nezklame) a po významové stránce Starý a Nový svět (přes Pocahontas) a přináší tak jednu z mála skutečných emocí filmu. Jenom škoda, že ta katarze leží na bedrech jediné Pocahontas, když už je člověk tvorem společenským a film uměním dramatickým… (revidováno v dubnu 2008)

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Je to zvláštní, ale já mám z "Nového světa" přesně opačný dojem. Ta "impresionistická libovůle" mi dává obrovský prostor jako divákovi a to především prostor prožitkový. Ten není "rušen" přílišnou konkrétností vztahů ani pohledů a umožňuje mi doslova volnou meditaci spolu s obrazem (něco, co u mě v případě "Tenké červené linie" díky samotnému motivu války katastrofálně selhalo). A byl to naopak závěr, který mě z tohoto "snu" dostal a připoutal ke konkrétnímu, nikoli divákovu, ale Malickovu rozhřešení.

Anonymní řekl(a)...

Popisovat Malickovy filmy "matematicky" a vypočítávat, z kolika prvků je konstruována hrdinčina katarze (sic!), je stejně absurdní jako pokoušet se analyzovat z kolika odstínů modři se skládá zimní obloha a na základě výsledného čísla ji obvinit ze spektrální neúplnosti. Možná jste čas věnovaný sepsání této "dekonstruktivní analýzy" měl věnovat něčemu přínosnějšímu, takto jste jen sám o sobě vypověděl cosi, co čtenáři tohoto blogu snad ani nechtěli vědět....

dr řekl(a)...

berg.12: dík... já jenom nevím, k čemu ten prostor byl určený, o čem jsem měl meditovat, Malicka (troufám si říct) nezajímá ani historie, ani střet civilizací a myslím, že tentokrát ani ta příroda (příroda = voda = symbol, nic víc), čili nevidím žádný návod, nad čím bych měl meditovat... je tohle "lebedění si" ve filmu aktem náhodně naladěného diváka (který má třeba rád lesy, je romantik) nebo je to něco, co Malick systematicky podněcuje?

anonym: čti, přemýšlej, analyzuj, nepočítej, studuj, dívej se, podepisuj se a nemluv za "my čtenáře"... potom se budu věnovat něčemu přínosnějšímu...

Anonymní řekl(a)...

Od Malicka znám jen dva filmy a také si myslím, že to, co ho především zajímá, je vyjádřeno v konci. Takže nakolik je to výsledkem náhody, konceptu či nějaké osobní rezonance si říci netroufám. Ze všech "Kolumbovských" filmů mě ale poprvé Malick nechal podívat se na Nový svět jinou než žánrovou optikou a procítit dotek s ním doslova na vlastní kůži.